Forsaken - 29. díl

„Paní Horáčková, ten pán, co Vám je dal... Jak vypadal?“ otázala jsem, neboť jsem nevěděla, jestli z toho podezírat Ariela nebo Riela.
A nebylo to snad jedno? Rozhodně bych domů jít neměla, co kdyby tam na mě některý z nich čekal? Ale třeba se Rielovi podařilo Ariela zabít a Riela jsem vzápětí shodila ze srázu, takže bych to mohla přece jen risknout... Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to jako úvahy nějakého schizofrenika. Paranoidního schizofrenika.
„To opravdu nevím, Izabelko. Neměla jsem zrovna svý brýle. Ale měl takový příjemný hlas.“
Jo, díky, to jste mi teda výrazně pomohla...
„A nebyl to Petr?“ zkusila jsem to ještě jednou se špatně skrývanou nadějí v hlase.
„Ale Izabelko, pana Petra přece poznám i bez brejlí!“ zaprotestovala babka dotčeně.
Jo, nejspíš po čuchu! zapochybovala jsem v duchu o jejích schopnostech, ale nahlas jsem to nevyřkla.
Místo toho jsem s nepřítomným poděkováním zamířila k Petrovu bytu a pomalu odemkla horní a posléze i spodní zámek. Napětím jsem skoro ani nedýchala, napůl jsem byla připravená vyrazit okamžitě pryč, kdybych zevnitř zaslechla něco podezřelého. Opatrně jsem otevřela dveře dokořán a přede mnou se objevila potemnělá chodba. Trochu mi připomínala obrovský chřtán, který mě co nevidět pozře. A stále naprosté ticho. Skoro hrobové.
„Něco se děje, Izabelko?“ ozvala se paní Horáčková od svého prahu. Nejspíš se musela dost divit, co to tam vyvádím. Potlačila jsem nutkání poprosit ji, jestli by nešla dovnitř se mnou. A nebo by tam mohla jít sama. Jenže tuhle prosbu bych jí asi jen stěží odůvodnila.
Chabě jsem se na ni pousmála. „Ne, nic, paní Horáčková. Na shledanou.“
Vstoupila jsem do bytu a neochotně za sebou zavřela dveře. Raději jsem je nezamykala, co kdyby tu přece jen někdo číhal za rohem. Se srdcem sevřeným úzkostí jsem prozkoumala všechny místnosti, ale nic nepatřičného jsem neobjevila. Ani žádné známky toho, že by tu byl někdo zavražděný, a to mě dost uklidnilo. Jednou z mých největších obav totiž bylo, že tu najdu Petra v kaluži krve. Ale i když už jsem se přesvědčila, že jsem tu docela sama, stejně jsem nechala dveře nezajištěné. Pokud by se tu nečekaně vyloupl Ariel ze zdi, nechtěla jsem se zdržovat se zámkama.
Netušila jsem, kolik mám času, než mě tu bude někdo hledat, a proto jsem si radši pospíšila. Nejdřív jsem si dopřála krátkou ale velice osvěžující sprchu a po letmém osušení se nasoukala do čistýho oblečení, ponožek a pohodlných botasek. Chodit po bytě v botách sice není moc hygienický, ale když se vás pokouší někdo neodbytně zabít, tak je to dost praktický. Pak jsem se postavila před zrcadlo, odhrnula si mokré provazce vlasů z obličeje a prozkoumala ránu na krku. Naštěstí nevypadala moc vážně, dokonce už přestala i krvácet, a tak jsem na ni nastříkala Akutol a víc si jí nevšímala.
Stále v poklusu jsem vlítla do ložnice, ze skříně vytáhla batoh a v rychlosti do něj naházela pár kousků oblečení a nějakou drogerii, co by se mi mohla na mém útěku hodit. Nato jsem se přesunula do kuchyně, kde jsem do sebe naráz obrátila dvě plné sklenice vody, a pak se vrhla do lednice, abych konečně ukojila svůj ukrutný hlad. Vyházela jsem na linku nenačatý balíček šunky a sejra a ze špajzu vytáhla toastový chleba a během chvilky jsem si vyrobila silný sendvič. Aniž bych si sedla ke stolu, s chutí jsem se do něho zakousla a žvýkala jako o závod. Napadlo mě, že až tohleto všechno skončí, pokud to teda přežiju, tak bych se mohla přihlásit do nějaké soutěže jedlíků. Rychlost, se kterou do mě to jídlo padalo, by mi přece musela nějakou cenu vyhrát.
Na chvilku jsem zbytek sendviče odložila, abych si do prázdné PETky natočila vodu, nehodlala jsem si už zopakovat dnešní zážitek, kdy jsem neměla nic k pití a ani žádný peníze. Se svou ubohou finanční situací jsem však bohužel moc dělat nemohla. Moje karta byla i s mým mobilem a klíčema neznámo kde a v bytě jsme si nikdy žádnou hotovost nenechávali, protože to Petrovi přišlo lehkovážné. Chvatně jsem nacpala láhev k ostatním mým věcem do báglu a znovu se zakousla do sendviče, když se náhle rozezněl zvonek u dveří.