Melien Edhel - XXV. kapitola - část 1/2

XXV. KAPITOLA
Lidianna stála u okna ve své komnatě a vyhlížela ven. Před jejíma očima se rozprostíraly rozlehlé lesy a jejich tichá důstojnost a majestátnost vysokých hor tyčících se v dáli za nimi ji naplňovaly tíživým pocitem samoty a bezvýznamnosti.
Zhluboka se nadechla a již po několikáté ten den zadoufala, že úzkost, jež od rána svírala její žaludek jako v kleštích, pomine. Nemá přece důvod být nervózní, vždyť to brzy bude mít za sebou. A navíc konečně zase spatří Legolase! Neviděla ho od jejich návratu z Imladris a ačkoli jí každý den posílal květiny a nebo drobné dárky, nijak to nepomohlo zahnat její osamělost.
Erestor dál pokračoval v její výuce, jako kdyby se nic mimořádného nestalo. Když se však jednou váhavě zeptala, jestli by se nemohla učit i zacházet se zbraněmi, věnoval jí nepřívětivý pohled a chladným tónem jí odvětil, ať se raději věnuje svému studiu a příliš na sebe neupozorňuje, jinak že by se král mohl rozpomenout, že ji ještě neztrestal za její útěk. Když pak následující den vešel Thranduil do knihovny, Lidianna strachy strnula. Ale ten jen prohodil pár slov s Erestorem a opět se vzdálil. Přesto tato zdánlivě bezvýznamná událost stačila k tomu, aby si uvědomila, že i když jí Legolas její zmizení nevyčítal, je to Thranduil, kdo o ní rozhoduje. Kupodivu se zdálo, že jí tento prohřešek bude prominut. Alespoň prozatím...
Lehké zaklepání na dveře způsobilo, že ji zaplavila nová vlna nevolnosti a srdce se jí zběsile rozbušilo. Chtěla promluvit, ale ústa měla tak vyprahlá, že se zmohla jen na nesrozumitelné zachraptění. Jejímu návštěvníkovi to zřejmě stačilo, neboť bez dalších okolků vstoupil.
„Již je čas.“
Lidianna se neubránila záchvěvu zklamání, když spatřila vysokou postavu Erestora oděnou do tmavozelené róby se zlatým lemováním a zlatými přezkami. Věděla, že podle etikety ji Legolas nesmí až do svatby vyhledat, přesto doufala, že najde způsob, jak by se spolu mohli ještě setkat. Zoufale ho potřebovala vidět, aby rozptýlila své pochybnosti. Potřebovala, aby ji aspoň na chvilku objal a zahnal její obavy z budoucnosti. Přece se tam před všemi nemůže objevit v tomhle stavu! Nohy se jí třásly tak, že si nebyla jistá, jestli ji vůbec unesou, dlaně se jí potily a hrdlo měla téměř bolestivě stažené. Zmocnila se jí panika.

Erestor vešel do místnosti a byl okamžitě znepokojen bledostí Lidianniny tváře. Vypadala, že každým okamžikem omdlí. Nechal jí donést pohár vína a nařídil jí, aby se posadila. Mlčky zavrtěla hlavou, nebylo v tom ale ani stopy po její občasné vzpurnosti.
„Pročpak ne? Vždyť se slabostí sotva na nohou držíš!“
„Nechci si zmačkat šaty,“ špitla rozpačitě.
Nevěřícně se na ni zahleděl. Její vlasy byly umně vyčesány do jakési koruny a spolu s tmavě zelenými šaty se zlatým živůtkem tvořily úchvatný celek. Tento dojem poněkud kazila samotná Lidianna, jež se tvářila téměř nešťastně. Nechápal to. Vždyť si má brát prince Eryn Lasgalen a to by bylo ctí i pro mnohem urozenější dívky než je ona, tak proč je smutná?
„Hama, Lidianna (Posaď se, Lidianno)!“ pobídl ji znovu a úmyslně použil ostřejší tón.
Polekaně sebou trhla a vyčítavě po něm loupla očima. Nicméně uposlechla. Sepnula ruce v klíně a sklonila hlavu. Vyhlížela spíš jako někdo, kdo se chystá na svou vlastní popravu!
Erestor se bezradně rozhlédl po místnosti, jako kdyby mu něco z těch věcí kolem mohlo ozřejmit Lidiannin současný stav. Když na stolku spatřil nedotčený podnos s jídlem, zamračil se, avšak nijak to nekomentoval. Místo toho se posadil naproti Lidianně a uchopil její pravou ruku. Byla studená jako led. Skryl ji ve svých dlaních, opatrně, jako kdyby to byl nějaký křehký motýl, jehož sebemenší tlak může polámat. Mezitím usilovně přemýšlel, co by měl říct. Když byl Elrond ještě lordem Imladris, byl jeho hlavním rádcem a jeho výřečnost a moudrost se staly pověstnými nejen mezi Eldar ale také Edain. Teď mu však poprvé v jeho dlouhém životě chyběla slova.
„Lidianno...“
Sotva znatelně pozvedla hlavu, její oči ale zůstaly upřené k zemi.
„Není důvodu nejistou býti, obřadu tohoto jsme přec spolu několikráte procházeli. A vzhled tvůj též více než uspokojivý jest. Čehož tebe tedy trápí?“
Lidianna mlčela, protože na to nedokázala odpovědět. Nebylo to nic určitého, jen takový divný pocit.
„Snad tebe vidina noci svatební nezneklidňuje?“ nadhodil Erestor jakoby mimochodem, i když ho vyslovení této otázky stálo veliké úsilí.
Zamítavě zavrtěla hlavou. Oceňovala Erestorovu snahu, ale mnohem raději by nyní byla sama. Nechtěla ho však urazit, a tak řekla bez dlouhého rozmýšlení první věc, co ji napadla.
„Mám strach.“
Samotnou ji tato slova šokovala. A s překvapením si uvědomila, že je to pravda. Bála se. Neměla sebemenší tušení, co ji po svatbě s Legolasem čeká, a děsilo ji pomyšlení, že ho zklame. Cítila, že Thranduil nepřeháněl, když jí tvrdil, že příště by jí už Legolas její pochybení neodpustil. A co by pak bylo s ní, když zde nemá nikoho, komu by na ní záleželo? Unaveně zavřela oči. Poslední dny toho moc nenaspala, čím dál častěji se jí vracel onen děsivý sen o Legolasově smrti a jí se zdálo, že to musí mít nějaký význam. Znamená to snad, že pokud si Legolase vezme, tak zemře? Znovu se jí vybavilo, jak ležel bez hnutí v kaluži temné krve, a oči se jí zalily slzami.
„Mám strach o Legolase...“
Erestora to zaskočilo. Z toho mála, co mu Thranduil sdělil, se nejednalo o sňatek z lásky, nýbrž o dodržení slibu, a proto neočekával, že by Lidianna mohla k princi chovat nějaké city. Byl si dobře vědom jeho náklonnosti k ní a byl tím znepokojen. Vždyť Edain se nedá věřit! Jsou tak sobečtí a bezohlední ve své snaze po naplnění svých tužeb! O jejich proradnosti se mnohokrát přesvědčil, když vedl mírová jednání, a naučil se jim nedůvěřovat a pochybovat o každém jejich slovu. A kdyby nebylo Elronda, v jehož žilách částečně kolovala i krev Edain, nejspíš by jimi hluboce opovrhoval.
„Mankoi (Proč)?“
Vzhlédla k němu, oči se jí vlhce leskly.
„Hrozně moc chci, aby byl šťastný, ale jak můžu vědět, co dělat a co ne, když jsem zatím ani neměla příležitost ho pořádně poznat? Dosud měl kvůli mně jen samé problémy... hlavně se svým otcem... Proč se k němu vlastně král chová tak odtažitě? Vždyť ho přece má rád, ne? Je to jeho jediný syn!“
Erestor pomalu pustil její ruku a zamyšleně si uhladil záhyb na róbě.
„Ty raději se pouze o vztah svůj s princem starej, nikoliv o to, co mezi ním a králem jest. Nejspíše toho dobře míníš, však ty ničeho v ohledu tomto učiniti nemůžeš a smyslu nemá se pro to trápiti. Usměj se nyní, cožpak snad chceš, by tebe nastávající tvůj takto zamračenou zřel a starostí si činil?“
Lidianna zavrtěla hlavou.
„Vždyť já sem vůbec nepatřím,“ hlesla.
„Možná ne, však brzy k Legolasovi patřiti budeš a on již se bezpochyby postará, by ses tu jako doma cítila.“
Vlídný úsměv, jenž se na okamžik mihl na jeho jindy přísně sevřených rtech, ji překvapil. Snad proto pokračovala.
„Jenže tu kromě něho nemám nikoho, koho bych mohla požádat o radu a nebo o pomoc. Glorfindel byl ke mně velmi laskavý, on i jeho sestra, ale po té hádce v Imladris...“
Zarazila se. Nebyla si jistá, jestli bylo vhodné něco takového zmiňovat.
Erestor se kupodivu netvářil ani trochu šokovaně. „Cos takého se mezi lordy těmito občas stává, však nevraživost tato nikdy trvání dlouhého nemá. A když ty si rady někdy věděti nebudeš, tak ještě já tu vždy budu.“
„Diola lle, amin hanta ta (Děkuji Vám, oceňuji to).“
Erestor přikývl, i když příliš nevěřil, že by za ním Lidianna zašla, kdyby potřebovala pomoct.
„Ale ten spor vypadal dost vážně, určitě se to hned tak neurovná...“ povzdechla si Lidianna. Tolik by ji potěšilo, kdyby tu dnes oba sourozenci byli.
„Já bych tak pesimistickým nebyl, Lidianno. Král osobně do Imladris pozvání na svatbu posílal a princ rovnako učinil. Nevěřím, že by Glorfindel cos takého ignoroval. Jakkoli na Thranduila rozezlen býti může, jistě by si událost takovouto ujíti nenechal, neb Legolas mu velice drahým jest.“
„No, to brzo zjistíme...“ zamumlala skepticky.
„Nepochybně, však nyní již pojďme,“ pobídl ji, zvědavý, co bude následovat.
Lidianna odevzdaně vstala a otočila se ke dveřím. Víc ale nestačila udělat. Potěšený výkřik jí unikl dřív, než stačila ovládnout svou radost, nicméně se nezdálo, že by to Glorfindela pohoršilo. Stál tam s mírným úsměvem na rtech a jí nikdy nepřipadal tak úchvatný jako nyní.
Jeho urostlá postava byla oblečena do přiléhavých černých nohavic, vysokých bot stejné barvy a tmavě modré tuniky se stříbrnými výšivkami přepásané černým opaskem. Vlasy mu volně splývaly na záda jako hedvábný vodopád a Lidianně neušel ani Orkrist visící mu u pasu.
„Glorfindele, tak ráda tě vidím! Nemůžu uvěřit tomu, žes opravdu přijel!“ vyhrkla a nadšeně objala plavovlasého lorda.
„A ne sám.“
Glorfindel poodstoupil, aby mohla Nimloth také vejít.
Lidiannu zarazilo popelavé zbarvení její kůže a zdálo se jí, že i úsměv, jenž jí elleth věnovala, byl poněkud křečovitý. Také ona byla v tmavě modrém a i přes její bledost jí to velice slušelo. Její šaty měly zvýšený pas, přiléhavý živůtek s hlubokým výstřihem a dlouhé splývavé rukávy, sukně byla dvouvrstvá. Spodní díl byl tvořen téže tmavomodrou látkou jako zbytek šatů a přes něj splývala svrchní sukně z jemného téměř průsvitného materiálu bohatě vyšívaného stříbrnou nití. Její krásné vlasy byla složitě zapleteny a ozdobeny modro-stříbrnými stuhami.
„Mae govannen, Lidianna (Pozdravena buď, Lidianno).“
Nimloth jí pokynula na pozdrav a Lidianna ho mlčky opětovala. Nemohla se vzpamatovat z proměny, která se s Nimloth za těch pár dní udála. Veškerá energie jako kdyby z ní vyprchala, vyhlížela přepadle a posmutněle.
Glorfindel na svou sestru vrhl pohled, který Lidianna nemohla ohodnotit jinak než jako varovný, a poté se zabral do rozhovoru s Erestorem.
Nimloth se na Lidiannu rozpačitě pousmála. Pokud se jí týkalo, skoro litovala, že nezůstala doma, než aby ji Glorfindel od jejich příjezdu sem sledoval na každém kroku. Možná to byl ten důvod, proč se k ní Thranduil při jejich přijetí choval tak neosobně. Tolik se těšila, až ho uvidí, a teď jí připadalo, že to bude také to jediné, čeho se jí dostane.
„Nimloth, co se stalo?“ Lidianna k ní přistoupila a ustaraně si ji prohlížela.
„Ničeho, Lidianno, proč tážeš se mne? Pouze lehce znavena cestou sem jsem.“ Opět ten nucený úsměv. „Však na sebe pohleď! Ty dnes jistě vzhledem svým všechny oslníš!“
„A ty minimálně jednoho, Nimloth,“ pousmála se hřejivě Lidianna ve snaze ji potěšit. Avšak její poznámka měla na elleth opačný účinek než zamýšlela. Barva se jí z tváře vytratila docela a chvíli jí trvalo, než se zmohla na slovo.
„Ty bys takto hovořiti neměla.“ Nimloth vrhla kradmý pohled bratrovým směrem, ale zdálo se, že ten si ničeho nepovšiml. Nejistě si olízla rty. „Přec víš, že cos takého nemožné jest. Byl to jen sen pouhý.“
„Nimloth!“
Lidiannin udivený výkřik, jakkoli tlumený, upoutal Glorfindelovu pozornost.
„Čehož se přihodilo?“
Jeho hlas zněl nezvykle přísně a to Lidiannu přimělo, aby se na něj překvapeně zadívala. Zjistila, že si je obě podezíravě přeměřuje a lehce ji z toho zamrazilo. Co se to tu děje?
Avšak dříve, než se mohla Nimloth na něco víc zeptat, Glorfindel se k nim připojil a nabídl jí rámě.
„Dovolíš mi, bych tebe nyní k Legolasovi zavedl? Za čest velkou bych si toto považoval.“
Lidianna nejprve pohlédla na Nimloth, ale její tvář neprozrazovala nic, mohla stejně dobře hledět na sochu, tak naprosto bez emocí se jí jevila.
„Nic mi neudělá větší radost,“ odvětila nakonec podle pravdy a zavěsila se do vysokého lorda.
Nechala se vést chodbou ke schodišti a poté dolů do síně, Nimloth s Erestorem je s malým odstupem následovali. Cestou zaslechla, jak se Erestor podivuje, že je Nimloth v barvách Gondolinu a ne Eryn Lasgalen, jak by se patřilo, avšak její odpověď byla natolik tichá, že se jí ji nepodařilo zachytit. Tohle spolu s jejím předešlým podivným chováním v ní vzbudilo ještě větší zvědavost. Co se mezi Glorfindelem a jeho sestrou přihodilo?
Veškerá její podezření byla zapomenuta, jakmile dospěli k východu na vnitřní nádvoří. Jindy téměř prázdné prostranství bylo dnes plné života, barev a hudby. V jeho středu byly umístěny řady stolů do tvaru písmene U, kolem nichž byla rozestavěna křesílka. U otevřeného konce byla zhotovena plošina, na níž stáli hudebníci s loutnami, harfami a flétnami a procvičovali hru. Za stolem naproti ní, částečně zastíněna korunami dvou mohutných stromů, na které Lidianna neměla zrovna příjemné vzpomínky, se nacházela tři vysoká křesla. To uprostřed bylo obzvlášť překrásně vyřezávané a bylo i rozložitější a Lidianně nečinilo nejmenších potíží uhádnout, kdo v něm bude sedět.
Vše bylo vkusně vyzdobeno květinami a zlatými a zelenými stuhami, což byly barvy Eryn Lasgalen, stoly byly prostřeny k hostině, zlaté příbory a drahými kameny vykládané číše se třpytily v paprscích zapadajícího slunce, a jen z pohledu na lákavě naaranžované mísy s ovocem se jí zbíhaly sliny v ústech. Příliš ji to nepřekvapilo, neboť od rána byla tak napjatá, že nedokázala pozřít víc než pár soust, a nyní se již schylovalo k večeru. Celý den byla nucena strávit ve svých komnatách, kde ji dvě služebné připravovaly pro nadcházející obřad. Nejprve jí přichystaly koupel, po níž natřely její tělo vonnými oleji. Lidianně spíš připadalo, že má být obětována pohanským bohům než provdána, podle pečlivosti, s jakou se obě dívky věnovaly každému detailu. Dlouhé hodiny si jedna z nich pohrávala s jejími vlasy, až měla pocit, že všechno to tahání a česání již déle nevydrží. Když jí pak ale podala zrcadlo, aby mohla posoudit její výtvor, musela uznat, že to stálo za to. Nevěřícně hleděla na svůj odraz, zdálo se jí, že bytost, jež na ni upírá své velké vážné oči, nikdy předtím neviděla. Měla hebkou mléčnou pleť bez jediné chybičky, oči zvýrazněné černým uhlem a ty vlasy! Část byla spletena na vršku hlavy do tvaru koruny, zbytek jí spadal v nadýchaných vlnách na ramena.
„Ta naa vanima (Překrásné),“ zašeptala okouzleně a dívka, která ji česala, se potěšeně usmála a na znamení úcty sklonila hlavu.
Druhá služebná mezitím přinesla šaty od švadleny a Lidianna se na ně nemohla vynadívat. Měly živůtek zhotovený z třpytivé zlaté látky se šněrováním na zádech, dlouhou splývavou sukni temně zelené barvy s bohatou zlatou výšivkou na spodním lemu a rozevláté rukávy z poloprůsvitného materiálu téhož odstínu. Když si je Lidianna s pomocí dívek oblékla, sama sebe musela obdivovat. Přiléhavý střih šatů zdůraznil její úzký pas a jejich barva dokonale ladila s barvou jejích vlasů a očí. Cítila se v nich jako princezna. Teď si určitě nikdo nemůže myslet, že by nebyla hodna svého prince!
Toto přesvědčení nicméně vzalo rychle za své, když přešla nádvoří a ve velkém altánu v zahradách spatřila Legolase.
Těžce polkla. To není fér, aby někdo vypadal takhle neskutečně úchvatně!
Měl tvář obrácenou k ní, poslední paprsky slunce ji zalévaly svým hřejivým světlem a tančily na lesklé hřívě jeho vlasů. Jeho oděv byl stejně jako její tmavě zelený. Skládal se z přiléhavých šatů nad kolena, nohavic a vysokých bot a na všech byly na okrajích zlatem vyšívané ornamenty. Vlasy měl rozpuštěné, pouze po stranách byly spleteny do složitého vzoru, který působil nesmírně vznešeně. Pozorně sledoval její příchod, ale stále zůstával bez hnutí.
Lidianna se přiměla od něho odtrhnout zrak a zadívala se za něj, kde stál král Thranduil s lordem Elrondem po boku. Na okamžik zalitovala, že nemůže vidět Nimlothin výraz, byla si jistá, že její rezervovanost vůči Thranduilovi vzala nyní bezpochyby za své. Jeho vlasy byly upraveny podobně jako Legolasovy, i když jeho účes byl ještě komplikovanější, čelo mu obepínala zlatá čelenka posázená smaragdy a jeho oděv dával vyniknout jeho svalnaté postavě. Byl oděn do černých nohavic a haleny s nabíranými rukávy, přes kterou měl oblečenou delší tuniku mechově zelené barvy opět zdobenou zlatem. To celé doplňovaly ještě po kolena vysoké černé boty a mistrně tepaný zlatý opasek.
Elrond oproti němu vyhlížel velice střízlivě ve své jednoduché bílé róbě. Přísně si ji prohlížel a Lidianna se nemohla zbavit dojmu, že ji stále ještě viní ze zmizení své neteře. Tohle přece měl být původně její velký den…
Raději odvrátila zrak. S Glorfindelem po svém boku došla až k altánu, váhavě si připozvedla sukni, přičemž odhalila tmavě zelené boty z jemné kůže sahající jí do poloviny lýtek, a zvolna vystoupila po schůdcích nahoru. Legolas k ní natáhl ruku, oči mu zářily jako dva safíry, náznak úsměvu zvlnil jeho rty.
„Oio naa elealla alasse´ (Pohled na tebe vždy očí mých potěší).“
Lidiannu tento kompliment potěšil, i když netušila, jak by na něj měla reagovat. Nebyla příliš zvyklá přijímat lichotky. Naštěstí to nebylo zapotřebí, protože k nim vzápětí přistoupil Thranduil, což bylo znamením, že mají oba pokleknout. Rozechvěle tak učinila. Byla vděčná za dotyk Legolasovy ruky na své, jeho blízkost jí dodávala sílu. Napadlo ji, že na tuto chvíli jistě do smrti nezapomene.
Slunce se již zcela ztratilo za obzorem, jen rudý pruh ještě zbarvoval oblohu, vzduch byl prosycen vůní květů a ovoce, tichá hudba dokreslovala slavnostní atmosféru. Lidianna byla tak okouzlena vší tou krásou kolem, že téměř ani nevnímala Thranduilův proslov. Od Erestora věděla, o čem hovoří, a tak se nechala příjemně unášet jeho hlasem, dívala se kamsi za něj na tmavozelené a zlaté pentle, které spolu s květy krášlily sloupy altánu, povlávající v mírném vánku a ten lehký pohyb ji z neznámého důvodu uklidňoval. Pomalu ztrácela pojem o čase, jen kolena, která ji i přes silnou podušku, na níž klečeli, začínala bolet, jí připomínala, že obřad trvá už dost dlouho. Doufala, že brzo bude u konce, hned po něm měl totiž následovat její a Legolasův první společný tanec a pokud bude nucena setrvat v této nepohodlné poloze jen o chvíli déle, měla pochybnosti, že dokáže vůbec vstát.
*Ta naa sha vanwa (Již toho téměř u konce jest)*
Legolasův hlas způsobil, že sebou slabě škubla. Bylo to již dávno, kdy spolu naposledy takto komunikovali, a pokud to člověk nečeká, může ho to dost vylekat.
*Amin hiraetha (Omlouvám se)* Ačkoli to nevyslovil nahlas, nedokázal plně zakrýt své pobavení.
*Amin uume duila ta (Neočekávala jsem to)*
*Lle merna amin tamp (Chceš, bych toho zanechal)?*
*N´uma, amin tyava varna iire lle neva ve´ sina (Ne, cítím se bezpečně, když jsi takhle blízko).*
*Ar´ iire amin kwara lle (A když tebe objímám)?*
Lidianna s obtížemi polkla. Netoužila po ničem víc, než spočinout v jeho náruči, položit si hlavu na jeho hruď a nechat se pevně objímat. Náhle, aniž by tomu měla šanci zabránit, se jí v mysli znovu vynořil obraz Legolase ležícího v tratolišti vlastní krve.
*NE!*
Zhrozený výkřik se jí rozezněl hlavou s takovou intenzitou, že ji zaplavil až do konečků prstů a zcela ji ochromil.