Forsaken - 30. díl

Skoro jsem Arielovi ušetřila práci, protože mi samým leknutím zaskočilo sousto a já strávila následující okamžiky v předklonu kašlající a slzící a marně se snažící nadechnout. Když jsem se opět celá zrudlá narovnala, veškeré myšlenky na jídlo mě už docela přešly. Radši jsem se pokoušela vymyslet, jak se odsud nenápadně vytratit. Měla jsem na výběr balkón a nebo okno, ale ani jedna možnost se mi nezamlouvala. Klidně vám to prozradím bez mučení, dost se bojím výšek. A není to strach způsobený nějakým traumatem z dětství, prostě je jenom hodně nemám ráda.
Vzápětí mě napadlo, že by to mohla být paní Horáčková, která mi chce ještě něco sdělit. Možná si vzpomněla na nějakou informaci o tom chlápkovi, co mi u ní nechal klíče. Jo, musí to být ona. Ariel by se totiž určitě neobtěžoval se zvoněním. Téměř přesvědčená o tom, že v kukátku spatřím její vrásčitou tvář, jsem do něho nahlédla. A málem zaječela hrůzou.
No, nejspíš už tušíte, že jsem na svém prahu uviděla stát Riela. A pokud to šlo takhle na dálku posoudit, tak vypadal dost naštvaně. Použila bych i silnější výraz, ale radši si ho schovám na později, třeba se bude ještě hodit. Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych nevydala pokud možno ani hlásku, ale srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet. A taky se mi zdálo, že se na mě upřeně dívá.
Klid, Izabelo... říkala jsem si a potichounku se plížila pryč. Možná že by šlo přes balkón přelézt k sousedům a ti by mě pustili ven...
Když se náhle ozvalo hlasité zabušení, už jsem se neubránila polekanému vyjeknutí. A ani má dlaň ho nedokázala včas zadržet. Doprčic! Strnula jsem na místě a s očima navrch hlavy čekala, co bude dál.
„Izabelo!“ zavolal přes dveře a já ho okamžitě vyloučila jako toho, kdo dal bábě Horáčkový ty klíče. Riel totiž určitě příjemný hlas neměl. A nebo to bylo způsobený tím, že zněl vyloženě rozzuřeně. Nemohla jsem se mu divit, mně by ten zážitek na silnici taky na náladě nepřidal.
Mlčela jsem a v duchu ho zaklínala, aby odešel. Možná jsem si měla na pomoc vzít taky nějakou voodoo figurku, protože Riel mé prosby tvrdohlavě ignoroval.
„Okamžitě otevři!“
Kůzlátka děťátka... Znenadání jsem si vzpomněla na mamku a slzy mi vyhrkly nanovo. Copak se s ní asi stalo? Kdyby kvůli mně neodpojila ten blbej telefon, mohla jsem jí aspoň zkusit zavolat...
„Dělej, vím, že tam jsi!“
Neubránila jsem se ušklíbnutí. Jo, hoch má očividně dobrej postřeh! I nahluchlá bába Horáčková by zaznamenala mý chrchlání a ječení.
„Izabelo, pusť mě dovnitř!“ domáhal se důrazně a znovu zabušil na dveře.
„Proč bych měla?! Si projdi zdí jako ten tvůj kámoš!“ odsekla jsem mu, i když rozum mi velel, abych mlčela. Raději jsem začala opět ustupovat.
„Myslíš snad Ariela?!“ ujišťoval se a já mezitím popadla ze země v kuchyni svůj batoh a hodila si ho na záda. A teď rychle k balkónu...
„Jo!“ souhlasila jsem a doufala, že touhle konverzací získám dostatek času k tomu, co jsem hodlala provést.
„Ariel není můj kámoš! A kdybych uměl procházet zdí, tak už jsem dávno uvnitř a právě bych si tě ohýbal přes koleno!“ oznámil mi Riel podrážděně.
„To mě má jako přesvědčit, abych ti otevřela?! Děláš si srandu?!“
Vstoupila jsem do ložnice a při pohledu na neustlanou postel mě zabolelo u srdce. Možná, že jsem si to jenom namlouvala, ale připadalo mi, že na Petrově polštáři je pořád ještě patrný důlek od jeho hlavy. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Na tohle teďka nemám čas!
„A co čekáš po tom, cos mi skoro zničila motorku?! Už ti úplně přeskočilo nebo co?!“
„Proč se ptáš?! Chceš zjistit, jestli už je čas na mou likvidaci?!“ vyprskla jsem sarkasticky.
Div ne po špičkách jsem došla k balkónu a pomalu odhrnovala záclonu. V duchu jsem litovala, že jsem neposlechla Petra, který ji sem nechtěl dávat, tvrdil totiž, že je to jen hadr, co chytá prach. Já ovšem prosadila svou. Tak teď si ji můžu pořádně užít.
„Kdybych tě chtěl zabít, tak jsem to už dávno udělal!“ ozřejmil mi znechuceně. „Vlastně jsi mi úplně ukradená, ale Alexovi jsem slíbil, že na tebe dohlídnu! Tak mi to laskavě neztěžuj a otevři!“
Snad po milimetrech jsem otevírala balkónové dveře a když mě ovanul chladný vzduch zvenčí, trochu se mi ulevilo. Mně se to snad vážně podaří.
„A proč bych ti měla věřit?!“ Chtěla jsem na něho ještě křiknout, ale už jsem to nestihla.