Forsaken - 31. díl

Měla jsem pocit, že umírám.
Ležela jsem schoulená na podlaze v ložnici, hned před otevřenýma dveřma na balkón, tak blízko svobody a přesto tak neskutečně daleko. Když přišla další vlna bolesti, bezmocně jsem zalapala po dechu a zaťala pevně zuby, abych nezačala křičet. Bylo to, jako kdyby mi někdo opakovaně vrážel kudlu do břicha. Ne, vlastně to bylo horší. Tvář jsem měla zmáčenou slzama a nechápala jsem, co se to se mnou děje. V ústech jsem cítila trpkou chuť žaludečních šťáv a jen tak tak jsem se ubránila, abych se nepozvracela.
Mlhavě jsem zaregistrovala další bušení na dveře a Rielovo volání, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno. Nekontrolovatelně jsem se třásla, celé tělo jsem měla zlité potem. Už jsem se jenom modlila, aby to brzo skončilo. V uších jsem slyšela zběsilý tlukot vlastního srdce, tak zoufalý, tak ohlušující...
Ztěžka jsem polkla, když další záchvat bolesti poněkud polevil. Co to mohlo způsobit? Horečnatě jsem přemýšlela, a tak jsem byla zcela nepřipravená na další záchvat, který přišel nečekaně brzo. Procítěně jsem zařvala a stočila se do ještě těsnějšího klubíčka. Je možný, že je to slepák? A nebo bylo jídlo, co jsem před krátkou dobou snědla, otrávený? Ale vždyť to bylo všechno originálně zabalený. Samozřejmě, kdyby do toho někdo vpravil jed injekcí, tak bych si toho určitě nevšimla. Ale není to už dost přehnaný? Riel přece před chvílí říkal, že mě zabít nechce, a Ariel nevypadal na někoho, kdo si rád hraje s jedy, ten spíš dával přednost osobnímu přístupu. Možná že Nikola? Třeba je domluvená s Arielem?
Nová křeč zkroutila moje tělo a já se znovu rozkřičela. Copak to nikdy nepřestane? Jak dlouho tu budu takhle ležet? Hodiny? Dny? Ta představa byla děsivá. A já věděla, že nemám na vybranou. Ačkoli mi každý drobný pohyb způsoboval strašlivé utrpení, začala jsem se pomalu plazit ke dveřím.

Slyším blížící se kroky, a tak skrývám popsané stránky i tužku pod ubohou matraci, která mi má sloužit jako lůžko. Že se vůbec tak namáhali! Beztak si myslí, že jsme horší než zvířata!
Vzpomenu si na tebe, přikovaného ke stěně a v krku se mi udělá knedlík. Oči pálí a já zuřivě mrkám, abych zahnala slzy, které už už hrozí, že se mi začnou kutálet po tváři. Kolik slz už jsem pro tebe prolila? A na co? Nezmírní to tvou bolest a mně to také nepomůže.
Stále nerozumím tomu, proč to prostě neukončí. Dala jsem jim víc než jasně najevo, že s nima spolupracovat nehodlám. A přesto nás tu dál nechávají živořit. Ráno jsem dokonce dostala kus syrovýho masa. Zvedl se mi z toho žaludek. To si myslí, že se krmíme takhle?! Nejdřív jsem ho chtěla ignorovat, ale hlad byl silnější. Hlad a pud sebezáchovy. Popadla jsem tu krvavou hroudu a vyždímala z ní co nejvíc šťávy přímo do krku. Nechtěla jsem tu odpornou chuť cítit na jazyku. S krví je to jako s vínem... Vy byste si snad pochutnali na krabicovým vínu za pár kaček? Jo, žízeň to na nějaký čas zažene, ale požitek z toho mít nebudete.
Zachytila jsem zhnusený výraz jednoho ze strážných a skoro se zastyděla. Skoro. Máma měla pravdu. To oni mě k tomuhle dohnali. Já si víceméně spokojeně žila svůj malý bezvýznamný život a oni mi ho bez varování obrátili celý naruby. Tolik mi chybí. A tolik mě mrzí ty okamžiky, kdy jsem se s ní hádala. Co by asi říkala, kdyby mě takhle spatřila? Věřím, že by pro mě měla pochopení. Ona ano, vždyť tátu i přes jeho původ taky milovala. Usmála by se na mě a nabídla mi své zápěstí k napití. Vím, že by to byla ta nejčistší krev, jakou bych kdy ochutnala. Slaďoučká, svěží, opojná...
Olíznu si rty a dosud cítím tu nepříjemnou chuť masa. Otřu si je lemem šatů, dlouhých plesových šatů, které jsem na sobě měla ten večer. Mají zelenou barvu a tys mi tehdy pochválil, že mi jdou skvěle k očím. A požádal jsi mě o tanec. Hlaďoučký satén mi hladil nohy, když jsme spolu vířili v kole, snad celé hodiny. Mohla bych tak tančit do skonání světa.
´Izabelo...´ hlesl jsi váhavě. ´Musím ti něco říct...´
´Teď ne...´ zaprotestuju. Připadám si jako v pohádce a nechci se z ní ještě probudit. Chci, aby tahle noc nikdy neskončila... A přitom konec byl tak blizoučko.
Přikývneš a dál nenaléháš, jenom mě k sobě ještě těsněji tiskneš. Pokládám ti hlavu na rameno a spokojeně zavírám oči. Když se první kulka zaryla do tvého těla, cítila jsem, jak jsi sebou trhnul.
Stejně jako jsi sebou trhnul, když jsem se včera zlehka dotkla tvé tváře.
´Izabelo... Nech mě umřít...´ vypravil jsi ze sebe s námahou, těsně předtím, než jsem opět přitiskla svoje zakrvácené zápěstí k tvým ústům.
A mně připadalo, jako kdybys mi právě vrazil dýku do břicha.
´Dostaneme se odsud, uvidíš...´ ujišťuju tě, i když oba dobře víme, že je to lež.
Přinutíš se k úsměvu a za to gesto jsem ti strašně moc vděčná. Je to snad ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. Jemně tě pohladím po tvých zcuchaných vlasech. I přes svůj zbídačený stav vypadáš tak hrdě a majestátně. Asi by mě to nemělo překvapovat. Vždyť jsi můj anděl strážný.