Forsaken - 32. díl

Konečně odešli a nechali mě zase o samotě.
O samotě s mýma rozporuplnýma myšlenkama a krysama, který mě obloukem obchází jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc. Vlastně mám. Aspoň tak si to nazýval ty. Ptala jsem se, proč potom nemůžeme dostat nějaký lék. Odpověděl jsi mi, že úplně vyléčit se to nedá. Jsme jako feťáci, kteří potřebují pravidelnou dávku, aby přežili. Tak proč ji nemůžeme dostávat? Proč si ji musíme tak těžce a potají obstarávat? Protože to všude řídí oni. A oni nechtějí, abychom přežili. Mají svůj velký úžasný plán, ve kterém ovšem nefigurujeme.
Tolik jich tehdy na tom plese dostali! Byla to jedna zatracená jatka... Stále mám před očima, jak ležíš na zemi v kaluži vlastní krve. To, že jsi všechny ty rány přežil, byl velký zázrak. Ale ani ten tě odsud nedokáže vykoupit.
Vím, proč tě nechávají naživu. Je to kvůli mně. Doufají, že mě s tvojí pomocí přinutí změnit názor. Že se přece jen rozhodnu spolupracovat. Ať táhnou k čertu! Doufám, že se jednou budou všichni smažit v pekle! Nedokážu jim v jejich plánu zabránit, ale rozhodně jim odmítám to ulehčovat! Tvrdí, že tohle je moje poslání, že pro tohleto jsem se narodila, a já se jim vysmívám, že kdyby nebylo těch, které se tak urputně snaží vyhladit, pak bych už dávno nežila. Tolik jsem se tenkrát bála smrti. A teď bych ji uvítala jako nejdražšího přítele.
Ne, neutěšuju se tím, že až umřu, tak se opět shledám se svými milovanými, vím, že to se rozhodně nestane, o to se oni postarají, ani netuším, jestli vůbec bude ještě nějaké potom. Ale pokud ano, pak doufám, že se tam znovu setkáme. Tentokrát tě vyzvu k tanci já a pošeptám ti... Proč vlastně kazit takový kouzelný okamžik mluvením?

Doškrábu se až do předsíně a pokouším se vstát. Nejsem přece chromá nebo tak a každá bolest se dá nějak snést. S obtížemi se narovnávám a hned zalapám po dechu. No, možná existují i výjimky... Polejvá mě novej pot a já mám chuť to vzdát. Nadávám si a hecuju se tak dlouho, dokud se mi nepřestane točit hlava a to protivný hučení v uších trochu neodezní. Skoro v předklonu se šourám do chodby a pomalu začínám s bábou Horáčkovou sympatizovat. Rozhodně tu cestu ke dveřím zvládá rychleji než já.
Oči zalitý slzama upírám na chladivé dlaždice na podlaze a představa, že bych si na chvilku zase lehla, se zdá nanejvýš lákavá. Svaly se mi chvějou, jako kdybych za sebou měla bůhví jakej maraton, a tváří se, že to co nevidět vzdají. Navíc se mi někde kolem zátylku usídlila úporná bolest, která vystřeluje do mý hlavy a způsobuje tmavý mžitky, který mi rozhodně na náladě nepřidávají. Tvrdohlavě potlačuju další nutkání na zvracení, i když nemám tušení, proč se vlastně tak namáhám.
„Izabelo?“
Z neznámého důvodu mě potěšilo, že to Riel ještě nevzdal. Rozdýchávám další nápor bolesti a když se přese mě přelije poslední vlna, pokouším se promluvit.
„Když otevřu, slibuješ, že mi neublížíš?“ vymiňuju si, ačkoli si nejsem jistá, jestli jeho slovu vůbec můžu věřit.
„Jak se zdá, tak tohle si obstaráš sama!“ reaguje lehce sarkasticky a já zatnu zuby.
„Slibuješ?“ naléhám a ruku mám přitisklou na dveřích poblíž kliky. Cítím se tak zranitelná a bezmocná. Kdyby mě chtěl fakt zabít, tak by se teď nemusel ani moc nadřít. Zuby mi drkotají zimou, ačkoli celý mý tělo spaluje podivná horečka.
„Nedávám sliby, který nemůžu splnit!“ odsekne mi a já se skoro hystericky rozbrečím.
Co teď? Co si mám počít? Po tomhle ujištění jsem si fakt nevěděla rady. Jasně, je od něho moc hezký, že je tak upřímnej, jenže v tomhle okamžiku bych spíš ocenila, kdyby mi to prostě odsouhlasil a klidně by mi mohl lhát.
„Ale slibuju, že se ti pokusím pomoct,“ dodává vzápětí a já začínám chápat, že se s tímhle budu muset spokojit.
Vší silou se pokouším zabrat za kliku, abych mu otevřela, jenže ten kus kovu zarputile odolává mé snaze. Krucinál, nikdy jsem si nevšimla, že jde tak ztuha! A nebo jde tak blbě až teď? Skoro se rozbrečím nanovo. Zoufale s ní lomcuju, pak konečně povoluje a dveře se začínají otevírat. Jenže v tu chvíli mi zase začne hučet v uších, je to jako kdyby kolem mě kroužil obrovský roj vos, a já už nedokážu dýl vzdorovat. Ještě zahlídnu pár černých bot, než se v mdlobách skácím k zemi.