Forsaken - 33. díl

Když jsem se znovu probrala, neotevřela jsem hned oči. Místo toho jsem dál ležela bez hnutí a bystřila smysly, abych zjistila co nejvíc o mé nynější situaci.
Poznala jsem, že ležím na pohovce, dokonce jsem měla podloženou hlavu nějakým polštářem a přes sebe přehozenou deku. Její hebký povrch mě konejšivě hladil po kůži a já s úlevou zaznamenala, že ta předchozí nevolnost je tatam. Zbyla mi po ní akorát odporná hořko-slaná pachuť v ústech. Brrr! Můj výraz zřejmě prozradil moje pocity, protože jsem zaslechla tlumené zasmání. Znělo nečekaně mile. Na rozdíl od tónu jeho hlasu.
„Svěží a odpočatá?“ rejpnul si do mě a já neochotně otevřela oči. Nemělo smysl dál předstírat spánek.
„Jasně, úplná miss world...“ hlesla jsem a zkoušela se posadit. Moje svaly ale zřejmě můj úmysl nenadchnul a rozhodly se stávkovat. Za mírného funění jsem je posléze přesvědčila, aby spolupracovaly. A byla jsem si přitom bolestivě vědoma toho, že se Riel velice dobře baví na můj účet.
„Leda tak záhrobí...“ prohodil posměšně. Byl rozvalený v křesle naproti gauči a očividně se mu od posledního rozhovoru zlepšila nálada.
„Jo? Asi jich tam pár znáš, co?“ zareagovala jsem naštvaně. Bylo mi jasný, že nevypadám jako nějaká hvězda, zvlášť když se cítím jako oživlá mrtvola, ale tu skutečnost mohl přece galantně ignorovat!
„Měla bys zůstávat při vědomí častěji, je s tebou docela sranda...“ nenechal se vyvést z míry mým výbuchem.
„To máš štěstí, já si s tebou zatím moc srandy neužila! Jestli to třeba nebude tím, že jsi nájemný vrah...“ podotkla jsem ostře, i když jsem tuhle skutečnost nejspíš vytahovat neměla. Ještě by si mohl vzpomenout, že má rozdělaný job...
Moje poznámka ho zjevně pobavila. „Už jsem slyšel lecjaká označení, ale tohle je novinka. Dostáváš bod za originalitu.“
„Fakt? A když jich nasbírám hodně, tak mě necháš žít?“
S námahou jsem se postavila na svý vratký nohy a zamířila do kuchyně. Natočila jsem si sklenici vody a žíznivě ji vyprázdnila. A další. A ještě jednu. Ale stále to nepomáhalo.
„Zkoušíš se utopit nebo co?“
Riel se ledabyle opíral o futro a já jen stěží odolala touze po něm tu sklenici hodit. Mrskla jsem po něm aspoň vzteklým pohledem, i když pochybuju, že to zaznamenal, a nenápadně jsem si ho při té příležitosti prohlídla. Musím říct, že se mi líbilo, co jsem viděla. Nebudu plýtvat papírem na to, abych se vám ho snažila popsat, stejně byste si určitě každý představil něco jinýho. Stručně řečeno, Riel byl kus pohlednýho i když dost bledýho chlapa, s šedýma očima zastíněnýma dlouhýma řasama, hřívou stříbrných vlasů a lehce arogantním výrazem. Byl oblečený celý v černém, což asi málokoho překvapí, a měl vysokou atletickou postavu. Dost mě znervózňovalo, jak potichu se pohyboval, vůbec jsem ho neslyšela přijít, dokud nepromluvil. Ale to zřejmě bylo v jeho profesi nutností. Což byla ta druhá věc, která mě na něm znervózňovala ještě o něco víc.
„Co se staráš? Seš snad z pobřežní hlídky?“ odsekla jsem a znovu se napila.
„Já jenom aby ti zas nebylo špatně...“
Při té vzpomínce jsem trochu pobledla. To, že by to mohla způsobit voda, mě ani ve snu nenapadlo. Postavila jsem způlky plnou sklenici na linku a odstrčila ji od sebe. Skoro jsem očekávala další záchvat nevolnosti, ale naštěstí marně.
„Klid, voda ti nic neudělá,“ ubezpečil mě Riel.
Zamračila jsem se na něj. „Ty víš, co to bylo?“
Přikývl, ale žádné vysvětlení mi neposkytl. Moje frustrace kvapem narůstala a já začínala mít chuť křičet. Copak mi nikdo nic nemůže říct jen tak?! To všechny informace musím pracně dolovat všude možně i nemožně?
Silou vůle jsem se přinutila ke klidu. „A byl bys tak laskavý a prozradil mi to?“
Pokrčil rameny, jako kdyby mu to bylo úplně fuk, a pak pohodil hlavou směrem k talíři, na kterém dosud koral můj nedojedený sendvič. „Seš alergická,“ oznámil mi a tím to pro něho bylo uzavřený.
„Aha, že mě to hned nenapadlo!“ vyjela jsem na něho a on se znovu pousmál tím způsobem, který mi rychle začínal lízt na nervy.
„Taky se tomu divím...“
Zaťala jsem zuby, abych mu rázně neodpověděla. Ještě chvíli a snad ho i poprosím, aby mě radši zabil!