SLQ II. - dokončení

Nahmátla jsem vypínač na zdi a rozsvítila. Měkké nažloutlé žárovkové světlo něžně objímalo nábytek a několik holčičích zbytečností, které jsem si obzvláště oblíbila. V tuto denní – noční dobu vypadal můj pokoj mnohem útulněji než za slunečního světla.

Přešla jsem ke skříni, do které mi máma ukládala osušky. Od té doby, co jsem je kdysi vyrušila v ložnici při – řekněme velmi důvěrném polibku – mi je dávala tady.

Vzala jsem tu, která mi padla pod ruku jako první a šla jsem do koupelny.

Pustila jsem vodu, aby studená odtekla. Nemohla jsem se dočkat až ucítím horké kapičky na svém rozbolavělém těle.

Pohledem jsem zavadila o okno. Při pohledu na zlaté závěsy kolem něj se mi vybavila dnešní zvláštní příhoda.

„Ahoj!" rozzářila se Rachel sotva se příchozí přiblížil k jejímu autu. „Potřebuješ něco?"

Pohledem jsem sledovala její dveřní okýnko, které zaplnila tmavě šedá a bílá barva. Sako vypadalo luxusně a pohodlně, jenom jsem nechápala, proč pod ním někdo v tomto počasí nosí ještě bílý rolák.

Pak se však neznámý sklonil a okýnko vyplnila nezemská tvář.

Říct, že je pěkný by byla vlastně urážka.

Pleť měl zvláštně bledozlatou. Zarazila jsem se, když jsem ji charakterizovala. Byl bledý, ale přece v té bledosti byl jakýsi náznak opálení. Jinak jsem si to slabé zlaté zabarvení nedokázala zdůvodnit.

Oči byly jantarové – neuvěřitelná kombinace hnědé a zlaté. Nikdy v životě jsem takovou neviděla.

„Jmenuji se Leonard Birmingham," představil se s nepatrným kývnutím hlavy a plné rty se mu zvlnily v lehkém, dech beroucím úsměvu, „Jenom potřebuji vědět, kde bych našel paní Tobiasovou. Nutně s ní musím mluvit."

Leonard. Leo. Lev. Jistě, příhodnější jméno mu rodiče rozhodně nemohli vybrat. Krále zvířat připomínal až neuvěřitelně.

Husté zlaté vlasy se mu jemně vlnily těsně na límcem saka, kupodivu mu však nepadaly do těch zvláštních očí. Tvář měl mužskou, přesto v ní byla známka jakési jemnosti, která mu dodávala andělské vzezření.

„Paní Tobiasovou?" vyhrkla Rachel nevěřícně, „Okultistku Demi?" doslova jsem slyšela jak se jí v hlavě rozbubnovaly klávesy psacího stroje, na kterém v duchu sepisovala další článek do novin. A podle jejího výrazu bylo jasné, že je přesvědčená o tom, že by to byl trhák.

Leonard Birmingham se rukou pohodlně opřel o karoserii a obdařil Rachel okouzlujícím úsměvem; slyšela jsem, jak se tiše zajíkla.

„Právě tu," přikývl a pak pohledem sklouzl na mou tvář.

Nevěděla jsem, jestli se mi to pouze nezdálo, ale na okamžik ztuhl a přes tvář se mu mihl překvapený výraz.

„Nevadí," zamumlal rychle a téměř poklusem nás opustil.

Nechápavě jsem za ním zírala. „Co to mělo být?"

Rachel mě obdařila zářivým úsměvem. „Právě jsem se zamilovala!" oznámila mi trošku zadýchaně a nastartovala auto. „Myslíš, že by mu vadilo, kdybychom je navštívily?" ptala se nadšeně.

„Myslím že jo!" vyhrkla jsem rychle a se zřetelnou stopou paniky v hlase, „Zrovna se tady přistěhovali, Rachel! Měli bychom jim dát chvíli pokoj." Prostá výmluva, avšak jediná, která mě v tento moment napadla.

Pozorovala jsem její skleslý výraz. „Ale zítra ho určitě uvidíš ve škole." Snažila jsem se ji povzbudit.

Rozjely jsme se.

„Tak to si nemyslím," podotkla Rachel smutně, „Leonard tady totiž studovat nemá."

Dívala jsem se z okna na známou krajinu, aby Rachel nepostřehla úlevu v mém obličeji. Možná, že to byl tenkrát jenom zlý sen. Zatím jsem naživu a dokonce i bez zranění.

Během cesty domů byla Rachel nezvykle zamlklá. Pomalu mě začínaly plnit obavy – doufala jsem, že se nezamilovala. Protože kdyby ano, jedna z nás by musela nutně zemřít.

A to hodně krutou a bolestivou smrtí.

Když na mě dopadla první horká kapka, polekaně jsem sebou trhla. Tohle pro mě bylo velmi neobvyklé, takhle hluboce se ponořit do minulosti.

Pro mě je vzpomínání příliš nebezpečné. Mé schopnosti mají totiž v těchhle případech tendenci začít fungovat na plné obrátky. A navrátit se do stavu před čtrnácti lety nebylo rozhodně mým přáním.

Při pomyšlení na možnost navrácení vizí, mě, i přes horkou sprchu, zamrazilo. Nedovedla jsem si představit, jaké hrůzy může budoucnost zamýšlet například v hodině tělocviku. Vzhledem ke spojení chlapců s děvčaty by to byl pravděpodobně horor. Jenom Thomas je dostatečně potrefený, aby zkoušel v tělocvičně na trampolíně salto a zároveň se snažit dotknout hlavou stropu. Jenom Dante Petrolini je tak zákeřný, aby po nic netušících studentech házel baseballové míčky.

A jenom já jsem tak pošahaná, abych se snažila dát podání ve volejbale. Ve většině případů nestačí moji spoluhráči uskakovat.

Se sebezapřením jsem se donutila myslet na něco jiného a zuřivě jsem pěnila šampon ve vlasech. Pomerančová a vanilková vůně mi obvykle pomáhají se uvolnit, ale teď mi jenom lezly na nervy.

Netrpělivě jsem čekala, až mi proud vody vymyje z vlasů veškerou pěnu a spláchne špínu z těla. Popadla jsem osušku a zabalila se do ní.

Nebyla vyžehlená a tak mě nepříjemně kousala.

Otevřela jsem dveře do pokoje, abych vyhnala kotouče horké mlhy. Fascinovaně jsem pozorovala, jak se pomalu rozpouští. Když jsem byla malá, věřila jsem, že jsem v nebi a vracím se zpátky na zem.

Málem jsem si sama vrazila. „Do háje zelenýho!" zavrčela jsem rozladěně na svůj odraz v zrcadle, „Koukej myslet na něco jiného!"

A pak se to stalo.

Chvíli jsem se opírala o umyvadlo a dívala se sama sobě do očí a najednou jako bych byla oním zrcadlem. Nezúčastněně jsem pozorovala tělo před sebou. V tváři zarudlé z horké vody na mě vytřeštěně zíraly velké zelené oči.

Tento výjev mě nudil. Obrátila jsem svou pozornost jinam.

Byl to neuvěřitelný pocit. Byla jsem tak všemocná! Mohla jsem se dívat naprosto všude. Neexistovaly žádné stovky ani tisíce zrcadel. Byla jsem jenom já. Já a mé desetitisíce stříbrných očí, kterými ničí pohled nemůže proniknout.

Před očima – dá-li se to tak nazvat – se mi míhaly stovky tváří. Usměvavé, uplakané, nenalíčené, staré i mladé. Ale upoutala mě pouze jedna.

Vysoká postava s bledou a zlatou kůží. Nevěřícně jsem pozorovala souhru svalů na jeho hrudi, zlatavé chloupky zužující se směrem dolů až k uvázanému ručníku kolem pasu. Zlaté vlasy zvlhlé koupelí.

Jantarové oči, které se trochu rozladěně a trochu pobaveně propalovaly až na dno mé duše.

Polekaně jsem odskočila.

Hlavou jsem narazila do hrany u sprchového koutu a před očima se mi na okamžik zatmělo. Znovu jsem to byla já, ve svém těle.

Se zasténáním, které nebylo způsobené jenom úderem do hlavy, jsem se postavila.

Tato schopnost byla novinka – velmi nepříjemná novinka.

Hlasitě jsem polkla a žaludek se mi nepříjemně sevřel. Leonard Birmingham o mě věděl. Věděl, že se na něj dívám.

Složila jsem hlavu do dlaní. Celou svou bytostí jsem doufala, že se Rachel nemýlila a on v naší škole nebude studovat. Protože kdyby ano, tu hanbu bych nepřežila.