Anděl strážný 4

JAKO LABUŤ

Josh se na Alende díval, jakoby mu právě vrazila facku. Nejen, že se usmála, otočila se zády a řekla, jak se vyspal, ale ona byla minulou noc v jeho pokoji, tím si byl více než jistý, byl o tom přesvědčený.
„Sakra, co se to děje? Ta holka,…ale nemá křídla, sakra co to je? Byl to sen? To nemůže, potom by ten dopis a to přeří,…ne,…musím s ní promluvit, hned.“ Přemýšlel.
Právě ta jejich prasečí profesorka uváděla téma hodiny, když se třídou ozvalo trhání papíru. Všichni se otočili na Joshe, kromě Alende.
„No ne,…Joshi, co vy tady děláte? Můj výklad vás nezajímá? To o něm tolik víte?“ zeptala se v očích nenávist.
„Eh,…to ne, paní profesorko. Jen jsem si chtěl přepsat minulou látku, abych to měl přehlednější.“ Řekl, ale věděl, jak to vyznělo.
„Aha, to chceš přepisovat minulou látku, proto trháš papír, Joshi?“ zeptala se profesorka.
„Sakra jak já tyhlety zdejší profesory nesnáším, ble,..hnus, do všeho strkaj nos.“ Říkal si v duchu. „Sakra neptej se mě už na nic a zase kecej, dělej ty huso.“ Štěkl v mysli.
Alende, která byla otočená zády k němu se usmála.
„Tvé přání je mi rozkazem.“ Pomyslela si a upřela svůj pohled na profesorku.
Josh ucítil, že se mu točí mírně hlava, navíc, ta holka před ním zářila. Ale nikdo si ničeho nevšiml. Jak se zdálo, ta holka byla čarodějka.
Profesorka zmlkla a opět se věnovala třídě. Josh si oddechl.
„Ty vole, kámo, ta profesorka už je snad vadná,…zasekne se v půlce věty, jaký si magor a najednou pokračuje v látce, jak to děkáš?“ zeptal se Karlos. „Vím já?“ chtěl mu říct, ale co by tomu pomohlo.
„Ty vole, patří už do ústavu.“ Řekl místo toho a zatvářil se jako machr světa.
Alende se usmála. „To ty patříš do ústavu, sakra takový plítvání, ale chtěla bych vidět, jak se asi tvářil, když si přál první přání….Jo jo,…to bude ještě zajímavý.“ Pomyslela si. Ucítila klepání na rameno a otočila se.
Její červené oči se mu podívaly do jeho hnědých a tak zůstali. „Ehm,…na.“ Zašeptal. Alende se podívala na složený papír. Natáhla svou ruku, uchopila jej a otočila se.
„Sakra, tak to jsem zvědavá.“ Řekla si a rozbalila jej.
Kdo jsi? Co se to teď stalo?
Alende se usmála. Nejspíš se mu musely zdát většinou skvělé sny, když neví, že je jeho anděl.
Jsem tvůj anděl, na to už jsi zapomněl? Copak jsi nedostal můj dopis? Nebo si myslíš že spíš. Mám pro tebe dobrou zprávu, nespíš…Budu ti muset plnit všechna tvá přání, tak si to nepokaž, nebudu s tebou ve třídě pořád, nebudu tě tahat ze všech malérů, co si uděláš.
Poslala mu vzkaz zpět a usmála se na profesorku, která ji úsměv opětovala a vrátila se k výkladu.
Josh si její vzkaz přečetl a strnul. „Anděl? To nebyl sen?“ podivil se a koukl jí na záda. Vlasy měla dlouhé a skoro bílé, splývaly jí na záda a seděla rovně, jako pravítko.
„Sakra, co jsi zač? Vážně anděl?“ podivil se. Takhle uvažoval celou hodinu, nevěděl proč, prostě pořád takhle přemítal. Když konečně zazvonilo, vyběhl rychle ze třídy a čekal u dveří. Karlos a Bret se k němu postavili a začali kecat, jak je ta hodina čím dál nudnější a že se těší, co zas vymyslí.
„Hele kluci, jděte napřed, díky, hoši.“ Odpálkoval je. Kluci pokrčili rameny a odešli. Lidi vycházel ze dveří a jako poslední šla pomalými kroky Alende. Podívala se na Joshe a usmála se. „Ale ale, copak?“ zeptala se.
„dlužíš mi vysvětlení.“ Řela Josh.
„To se pleteš, nic ti nedlužím. Ale abych ti ukázala, že jsem hodná, tak ti to zkusím vysvětlit ale až po škole.“ Řekla Alende a odcházela do tělocviku.
„Sakra tak ta je milá jako osina v zadku.“ Řekl si a odešel na další hodinu chemie.
Naris seděl u kašny na nádvoří jejich zámku, hradu a pevnosti a četl jakési svitky.
Přišla za ním dívka, hnědé, čkoládové vlasy a oči, postava štíhlá a svalnatá a její oblečení bylo fialové s rozparky po stranách, vlasy měla spletené do copu a ten přehozen přes rameno. Přisedla si k němu a čekala, až si jí všimne.
„Zdravím tě, Narisi.“ Usmála se dívka. Naris vzhlédl a podíval se na ni. „Dobré ráno, co si přeješ?“ zeptal se dívky.
„Chybí ti, že?“ zeptala se. „Co to říkáš? Kdo mi chybí?“ zeptal se Naris hloupě. „No přece Alende, každý to vidí. Chodíš tu jako bez života a to je pryč sotva den.“ Řekla dívka.
„To nemají andělé na stráži co na práci, že monitoruješ každý můj krok?“ zeptal se jízlivě Naris. Dívka se usmála.
„Ale ano, děláme i něco jiného. Třeba tě bude zajímat, že se Nakrosové shromažďují, bude asi veliký útok, brzy.“ Řekla dívka. „Jo, to děkají pořád, jsem zvědav, jestli to někdy zkončí.“ Řekl Naris a podíval se na oblohu, kde letěl bílý holub.
Alende měla poslední hodinu chemii. „ Chemie? Sakra co to vlastně je?“ ječela v mysli, když šla do učebny s jinýma lidma. Sedla si na židli, před ní veliký stůl se dřezem a různé skumavky, pipety a další nářadí. „Sakra, co mám dělat?“ přemýšlela. Vstáhla ruku na svýj přívěsek, křídlo.
„Pomos mi, prosíím.“ Zašeptala a ucítila, že jí přívěsek hřeje. Zavřela oči a čekala, až jí vědomosti pohltí.
„Páni, to jsou mi věci,…tolik vzorců, tolik věcí, teorie, je to zajímavé, ale ducela nudné..“ přemýšlela. Když byl konec jejího vstřebávání informací, tak jedna dívka na ni zaťukala. Alende vzhlédla a podívala se do očí blonďaté dívce s brýlemi, hnědýma očima a plnými rty. Na nose měla drobounké pihy a přisedla si k ní.
„Ahoj, ty jsi ta nová, že? Alende se jmenuješ…“ řekla ta dívka a Alende kývla.
„Jo, a ty jsi kdo?“ zeptala se Alende. „Jmenuji se Jenna. Jsem z tvojí třídy.“ Řekla a Alende pomalu kývla.
„Sakra, proč se semnou baví?“ pomyslela si.
Hodina začala a jak se ukázalo, mít vedle sebe Jennu, nebyl zas tak ztracený čas. Jenna měla skvělé myšlení, vysokou inteligenci a o chemii snad věděla všechno. Jak se zdálo, měla Jenna o Alende zájem a tak nebyl důvod, proč si ji nepřivlastnit, jako dočasnou kamarádku.
Jenna dala Alende své číslo mobilu a potom odcházela domů. Alende vyšla a podívala se na oblohu, kde právě letělo hejno holubů. „Ach, ty křídla, chtěla bych se proletět.“ Pomyslela si. „sakra, co je to mobil?“ pomyslela si.
„Tak tady jsi, anděli.“ Uslyšela klučičí hlas a instinktivně se otočila. Proti ní šel kluk s rozepnutou košilí, svaly a řetízek na krku, měl hnědé vlasy a byl opálený, prostě Josh.
„No nazdar.“ Pozdravila a rozhlédla se kolem nich.
„No ,tak půjdem, ne?“ zeptal se a vedl jí k sobě domů. „Proč jdeme k tobě, chtěl ses na něco jen zeptat, to nás může kdokoliv vidět, teda pokud nechceš, aby mě lidi viděli, tak stačí si to jen přát.“ Řekla Alende a Josh zastavil. „Cože?“ vyjekl a Alende se jízlivě usmála.
„Ty asi nepatříš k těm nejchytřejším, co? Podívej, včera večer jsme se o tom bavili, vzpomínáš?“ zeptala se Alende a šlo na ni vidět, že ztrácí trpělivost s těmito naprosto natvrdlými bytostmi, nazývanými lidmi.
„No jo, mlhavě, já myslel, že je to sen. Takže ty jsi můj anděl?“ vyjekl až moc nahlas.
„No to ti to trvalo, jasně že jsem. Bože můj….Znovu, jen pro pořádek ti to vysvětlím.“ Řekla Alende a sedla si na lavičku do stínu. Josh si k ní přisedl a díval se na její obličej bez mimických vrásek, bez žádného uhru a beďaru, bez ničeho, pokožku měla čistou, jako ….anděl.
„Jsem tvůj anděl strážný, musím tu s tebou chvilku pobýt, upřímě, připadá mi to jako očistec a to tu jsem sotva den, ale to je vedlejší. Prostě, musím tě ochraňovat a plnit tvé přání. Takže, když jsem se u tebe zjevila, viděls mě jedině ty. Když jsi řekl, že chceš, aby mě viděli ostatní, tak mě vidí všichni, už chápeš?“ zeptala se
Josh zamrkal a pomalu přikývl. „Jo, chápu. Takže si přeju, abys teď měla kalhoty a bílej tom, dlouhej přes boky a na zádech černej školní batoh. Vlasy abys měla kratší, bude stačit po lopatky a abys měla tenisky.“ Řekla a usmál se.
Vzduch, jakoby se zhustil, až nemohl málem dýchat, Alende zazářila a Josh zavřel oči. Když je otevřel, měla Alende na sobě ty věci, co si k ní vysnil. „Ty vole, to je bezva.“ Vyjekl a Alende se ušklíbla.
„Chci porshe.“ Řekl a před nima se objevilo červené porshe. „Jo, super, chci nový počítač, doma, chci ho mít napojený na internet, chci mít veliký stereo a domácí kino, chci mít obrovskou postel a skvělý hadry a taky chci, abychom byli s mámou milionáři!“ vysníval si své sny.
Alende zářila, vzduch byl hustý a jak se zdálo, nic se nestalo.
„Hej, nefunguješ.“ Vyjekl Josh. „Ale jo, funguju, ale máš to doma.“ Řekla Alende. „Fajn, tak se na to podíváme a zajedem si domů mým novým autíčkem.“ Vyjekl a už naskakoval.
Když se podíval na místo spúolujezdce, už tam Alende seděla ,vypadala trochu nesvá.
„Co je ti?“ zeptal se. „Hele, já nevím co to je za stroj, nevím, jak se to ovládá a řídí, chápeš? Víš to ty?“ zeptala se a podívala se Joshovi do očí.
Josh nevěřil vlastním uším. Ona nevěděla, co je to auto, nevěděla, co je mobil, stereo. „Ta vypadá vážně roztomile, když neví o co jde.“ Pomyslel si a usmál se. „Tohle je auto, je to moderní vymoženost, můžeš jet rychle někam, aniž by ses namáhala. Teď si valstně říkám,…že chci řidičák.“ Zasmál se a Alende mu dala kartičku. „To je ono?“ zeptala se. „Jak mi to můžeš dát, když nevíš, jak to vypadá a co to je?“ zeptal se. „Jo, to je dobrá otázka, tuším. Ale víš co, já jsme takovej prostředník, dalo by se říct. Takže vím, instinktivně, co chceš, ale nevím, jak to vypadá, vidím to jen v tvý hlavě, když mi to řekneš, že to chceš.“ Řekůla Alende a usmála se nervozně.
Josh dal klíčky do zapalování a společně vyjeli. Alende zaječela a chytila se palubní desky. Josh zastavil. „Připoutej se a neřvi.“ Řekl. „Cože mám udělat?“ vyjekla Alende. Josh ji teda připoutal. „Tohle máš udělat.“ Řekl a dál vyjeli.

Druhý den ráno se znovu setkali ve škole, Josh spokojený a jinak oblečený. „No ne, užíváš si to.“ Řekla Alende. „Jo, to jo.“ Přikývl Josh.
„Fajn, teď zbývá jen jedno.“ Řekla Alende.
„Co to je?“ zeptal se Josh. „Musíš si najít lásku..“ řekla Alende a společně šli do školy.
Společně šli po chodbě. „Proč bych měl?“ řekl Josh. „Protože jinak se neuzdravím.“ Řekla Alende a podívala se mu do očí.
Ucítila bouchnutí a už byla na zemi. „Sakra co to bylo?“ zeptala se a podívala se kolem. Před ní byla dívka s černýma vlasama a fialovýma očima. Byla příliš štíhlá. „Ty oči, to není normální.“ Pomyslela si a vstala. Natáhla ruku. „Promiň, neviděla jsem tě.“ Řekla Alende. Ta holka jí pleskla do ruky. „Pojď, pomůžu ti.“ Řekl Josh a podal té holce ruku. Přijala ji a vstala. Byla stejně vysoká, jako Alende. „Co si to dovoluješ? Že mě nevidíš? Víš kdo já jsem?“ zeptala se.
„Uřvaná hysterka?“ zeptala se naprosto bez zájmu Alende a podívala se na sepjaté ruce Joshe a té holky. „Cos to řekla?! Já jsem Nicol! Jsem nejlepší baletka na škole!“ křikla ta holka.
„Skvělý, něco dělá a je v tom nejlepší .To jsem zvědavá, jak by dopadla, kdyby chtěla lítat.“ Pomyslela si Alende a stále se dívala na ruce Joshe a tý holky. „Kdo jsi?“ vyštěkla a Alende s na ni podívala. „Jmenuju se Alende,….Nicol….je mi moc líto, že jsem do tebe vrazila….no dobře, kecám, není mi to ani trochu líto, hele, zrovna teď mi piješ krev, takže sbohem.“ Řekla Alende a odcházela.
Josh se podíval na Nicol. „Já jsem Josh.“ Usmál se. Nicol se na něj podívala a zářivě usmála. „Nicol.“ Řekla a pustila ruku. „Musím jít.“ Zacukrovala a odešla.
Josh přiběhl po škole domů. Alende seděla na posteli a četla si nějakou knížku. „Co tu děláš?“ zeptal se Josh překvapeně. „Čekám na tebe. „řekla Alende. „Mám pro tebe skvělou zprávu.“ Řekl Josh a Alende vzhlédla. „No?“ zeptala se. „Budeš chodit na balet a tak mi dohodíš Nicol.“ Usmál se a s Alende to seklo.