Forsaken - 34. díl

Riel se viditelně pásl na mém vzteku a zdálo se, že vyloženě čeká na mou další reakci. Asi u těch holek v záhrobí nemá tolik zábavy, že musí otravovat mě! Jestli si myslí, že se nechám tak snadno vyprovokovat, tak se šeredně plete!
Beze spěchu jsem napustila vodu do rychlovarné konvice a zapnula ji. Pak jsem si připravila do velkého hrnku pytlík svého oblíbeného zeleného čaje a s příjemným úsměvem jsem se otočila zpátky k Rielovi.
„A copak vlastně děláš, když zrovna nevraždíš malý holky?“ zeptala jsem se ho sladce.
„Tak různě. A díky, taky bych si dal čaj,“ utnul rázem naši konverzaci.
Bez komentáře jsem přichystala ještě jeden hrnek a opřená o linku jsem koukala z okna. Proč se namáhat s otázkama, na který bych stejně nedostala žádnou odpověď. Nakonec jsem to ale přece jen nevydržela.
„Co bude teď dál?“
„Dál? Jak to myslíš?“ nechápal. A nebo jenom nechtěl chápat.
„Jak?“ zopakovala jsem nevěřícně. Jeho klid byl prostě neskutečný! A moje předsevzetí se nenechat vytočit se zhroutilo rychleji než hrad z písku. „Asi tak, že bych ráda věděla, jestli pro mě bude ještě nějaký zítra! Jestli je moje máma v pořádku! Do čeho se to táta zapletl a proč po tobě chtěl, abys mě zabil! A co je s Petrem?! A kdo je sakra Ariel a proč mě chce zabít?! A kdo seš vůbec ty?!“
Riel si založil ruce na prsou a chvilku si mě mlčky prohlížel. Nezdálo se, že mi hodlá odpovědět.
Potřásla jsem rozčileně hlavou a protože se mezitím dovařila voda, popadla jsem konvici a začala zalívat čaj. Jeden z pytlíků vypadal, že jeho šňůrka co nevidět zahučí pod hladinu, a tak jsem ji pohotově zachytila. A vzápětí zařvala bolestí, protože jsem si nechtěně vychrstla nějakou horkou vodu i na svoji ruku.
„Máš ráda bolest a nebo seš jenom nešikovná?“ zeptal se Riel nezúčastněným hlasem, zatímco jsem sykala a chladila si spáleninu pod proudem ledové vody.
„A ty seš fakt takovej debil a nebo si na něj jenom hraješ?!“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
Zamračil se. „Proč se ptáš? Štve tě, že ti nepofoukám bebí?!“
„Jo, od tebe bych to zrovna čekala! Proč se vůbec staráš?! Jestli mě nehodláš teď kuchnout, tak se odsud koukej hned pakovat! Nebo zavolám policajty!“ pohrozila jsem mu, i když jsem si uvědomovala, jak pošetile to zní.
Riel to ignoroval, popadl oba hrnky a odnesl je do obýváku, kde je položil na stůl. Sám se pak uvelebil na gauči.
„Sedej!“ pobídl mě a poplácal místo vedle sebe.
„To si zkoušej na někoho jinýho!“ zareagovala jsem znechuceně. Nejsem žádnej blbej čokl, aby tu se mnou takhle cvičil!
„Jestli si chceš promluvit, tak se hned posaď!“ zvýšil na mě hlas a já ještě chvíli tvrdošíjně postávala u dveří, než jsem s otráveným povzdechem kapitulovala. Akorát jsem si radši dřepla do křesla.
„Zahrajeme si takovou menší hru na pravdu, co ty na to?“ navrhl vzápětí.
„Možná bychom mohli zvážit i karty, ne? Hraješ poker?“ vystřelila jsem po něm s ušklíbnutím.
„Už ti někdo řekl, že dokážeš bejt dost otravná? Začínám pomalu Ariela litovat!“
„Bezvadný, až ho příště uvidíš, může se ti vyplakat na rameni!“
Riel obrátil oči v sloup skoro jako kdyby vzýval všechny svatý, aby mu dali dostatek trpělivosti a síly tohle snášet. „Myslel jsem, že chceš slyšet odpovědi. A nebo se chceš jenom hádat?“ Opatrně upil čaje a nespouštěl ze mě přitom oči.
Rozpačitě jsem si pročísla prsty vlasy a zaznamenala, že je mám rozježený snad do všech stran. Na mě teda musí být pohled... Zastrčila jsem si aspoň volné prameny, co mi spadaly do obličeje, za uši, ale pochybovala jsem, že to nějak výrazně pomohlo. „Tak dobře...“ přikývla jsem a napjatě čekala, co se od něho dozvím.