Melien Edhel - XXV. kapitola - část 2/2

*Lidianno.*
Legolas se musel soustředit, aby s ní udržet kontakt. Vnímal její děs, ale nepodařilo se mu rozpoznat, co ho způsobilo.
*Lidianna, lle naa eithel (Lidianno, jsi v pořádku)?*
Jeho hlas působil jako něžné pohlazení.
*Nyara amin… ai´nat´… amin anta ten oomalle… saes… (Řekni mi… cokoli… Potřebuji slyšet tvůj hlas… prosím)* vypravila ze sebe nesouvisle a Legolas jí bez zaváhání vyhověl, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Vyprávěl jí o podzimu v Eryn Lasgalen, o tom, jak se listí zbarví do nejrůznějších kouzelných odstínů od žluté po temně rudou, o opojné vůni dřeva a podzimního ovoce, jež prosycuje okolní vzduch, o krásných západech slunce a chladných bledých úsvitech, kdy se stébla trávy halí do jiskřivých kabátků z jinovatky a chuchvalce mlhy se válí po zemi a vše je podivně ztichlé, jako kdyby celý svět zadržel dech napětím…
*Nad čím?* Lidianna také téměř ani nedýchala.
*Nad tím, zda ty okamžiky tyto se mnou sdíleti chceš.*
Jestli měla Lidianna až dosud pochybnosti, tato slova je zcela rozptýlila. Přesto mlčela. Myšlenka na to, že by mohla nějakým způsobem zapříčinit Legolasovu smrt, jí bránila v odpovědi.
*Lidianno?* Opět ten ustaraný tón.
*Amin… hiraetha… nan´… (Já… omlouvám se… ale…)*
*Lidianna, maa ie´amin (Lidianno, pohleď na mne)!* přerušil ji.
Okamžitě uposlechla. Otočila k němu hlavu a zadívala se do jeho očí. A tam to spatřila. Něha, se kterou se na ni díval, jí skoro vyrazila dech.
*Uuma gorga (Nestrachuj se).*
*Nan´ lle uuma sinta… (Ale ty nevíš…)*
*Lidianna, amin sinta faarea ar´ amin tanaka tanya amin merna na yassen lle (Lidianno, já dosti toho vím a jist si jsem, že s tebou býti chci).*
*Opravdu? A co až zestárnu? Taky to budeš tak cítit? Pak budeš litovat, že ses ke mně připoutal!*
*Lidianno, třebaže čas nemilosrdný krásu tvou nenávratně zasáhne, v očích mých stále stejnou zůstaneš. Princeznou mou.*
*Legolasi…*
Pevně stiskla víčka, aby zarazila slzy, které se jí draly ven.
*Amin anta lle (Já tebe potřebuji). Jen ty prázdnotu v životě mém zaplniti dokážeš.*
*Já tě taky potřebuju. A chci být s tebou.*
*Tedy staniž se tak.*
Ucítila, jak Legolas přerušil spojení, a zaposlouchala se do králova projevu, který právě dospěl do závěrečné fáze. Thranduilův pohled byl upřen na ni a i jeho následující slova byla určena jí.
“Jsi ty, Lidianno z rodu Edain, svolna cesty své životní s Legolasovou spojiti, s ním všeho dobrého i zlého sdíleti, jeho vždy a ve všem poslouchati a skutky svými rod náš nezhanobiti?”
“Ano, jsem,” odvětila bez zaváhání, i když trochu nesměle.
Thranduilova pozornost se nyní zaměřila na jeho syna. “A ty Legolasi, princi Eryn Lasgalen a lorde Jižního Ithilienu, jsi ochoten Lidiannu za choť svou pojmouti a souhlasíš, že ji chrániti budeš a strádati ji nenecháš?”
“Tak jest.” Legolasův hlas byl pevný a rozhodný.
“Kéž tedy Valar spojení tomuto požehnají a vůlí svou dobrou kroky vaše budoucí střeží.”
Na to předstoupil Elrond, v rukách držel zelenou podušku se zlatým lemováním, na níž ležely čelenka a prsten vyrobené z jemných mithrilových vláken a ozdobené jedním čistým smaragdem.
Legolas se zvedl první, elegantně jako vždy, vzal prsten a navlékl ho Lidianně na prst.
“Prstenem tímto tebe k sobě váži a slibů svých tobě tak stvrzuji.”
A pak, místo aby její ruku pustil, ji uchopil ještě pevněji a pomohl Lidianně vstát, za což mu byla vděčná.
Povzbudivě kývl hlavou, než ji uvolnil ze svého sevření a poklekl před ní na koleno. Nepatrně třesoucíma se rukama zdvihla z podušky čelenku a opatrně ji umístila Legolasovi na hlavu. Na okamžik zaváhala, než pronesla svou řeč, její obsah jí připadal značně pobuřující.
„Korunou touto Vás za chotě a pána svého uznávám a vůli Vaší se zcela podřizuji.“
Lidianna sklonila hlavu, aby skryla svůj vzdorovitý výraz, nicméně Legolas ho přesto zaznamenal. S pobaveným úsměvem se vztyčil a napřáhl k ní ruku.
*Tedy mne nyní za pána svého považuješ a veškerých přání mých bez námitek vyplníš?* V očích mu přitom šibalsky jiskřilo.
*Na to bych zrovna nesázela, víš, že se Edain nedá věřit!*
Lidianna vložila svou ruku do jeho a potlačila nutkání vypláznout na něho jazyk.
Legolas se tlumeně zasmál a odvedl ji na nádvoří, kde hudebníci na Erestorův pokyn začali hrát k jejich sólovému svatebnímu tanci. Levou rukou ji lehce objal kolem pasu a jistými pohyby směroval jejich kroky.
Thranduil je chvíli sledoval, než se obrátil k Erestorovi. „Kterak možné jest, žes Lidiannu sem se zpožděním dopravil, a že Legolas ne zcela dokonale s obřadem obeznámen byl?!“ zjišťoval rozladěně.
Erestor se tím nenechal vyvést z míry. „Neb jsem lady Lidiannu nejprve uklidniti musel a poté ještě lord Glorfindel s ní promluviti chtěl. A ujišťuji Vás, že princ Legolas dobře obřadu svatebního znalý jest. Pochybení jeho však úmyslné bylo.“
„Proč by…“
Thranduil se odmlčel. Stačil jediný pohled na tančící pár, aby se dál neptal. Způsob, jakým jeho syn držel Lidiannu, nebyl tak docela v souladu s etiketou a to, že její ruka, místo aby klidně spočívala na jeho rameni, láskyplně hladila jeho hruď, bylo už zcela nepřípustné. S rezignovaným povzdechem se odvrátil, jen aby stanul tváří v tvář Elrondovi. K jeho nelibosti byla lordova pozornost soustředěna stejným směrem jako předtím jeho.
„Toť vskutku podívaná, jež dne každého k vidění není,“ poznamenal Elrond přátelským tónem, který Thranduila ještě více znepokojil.
Zaťal zuby, aby se zdržel ostré odpovědi, nicméně mu bylo jasné, že tím to neskončilo. Elrond si nikdy nenechal ujít příležitost hrát si na mravokárce.
„Též to, čeho Legolas během obřadu učinil, šokující bylo. Velice mne chováním svým překvapil.“
Thranduil na něj upřel svůj ledový pohled, i když z předchozí zkušenosti věděl, že to nebude mít požadovaný účinek, a očekával další nevyhnutelný komentář. V duchu proklínal osud, který mu postavil do cesty tohoto etiketou posedlého Peredhela.
„Potěšilo mne, že takto pozorným býti dokáže.“
Thranduil, který byl připraven na nějakou jedovatou poznámku, na něj zůstal užasle hledět. Nejdřív ho napadlo, že to Elrond mínil sarkasticky, ale když ten ještě dodal, že to dnes Lidianně s Legolasem spolu velice sluší, dospěl k závěru, že nejspíš přišel o rozum. Bylo by to snad poprvé, kdy se Elrond o něčem kladně vyjádřil. Než se zmohl na nějakou reakci, upozornil ho Elrond, že pokud se stejně jako jeho syn nerozhodl změnit zvyklosti, je čas, aby si zatančil s Lidiannou. Thranduil se otočil a zjistil, že je tomu opravdu tak. Ba co víc, všichni se na něho s více či méně maskovanou zvědavostí dívali a Legolas, který dosud stál po Lidiannině boku, vypadal velice ustaraně. Pokud by si s ní totiž nezatančil, nebyla by oficiálně přijata do rodiny.
Thranduil nasadil nonšalantní úsměv a pokynul hudebníkům, aby pokračovali. Pak beze spěchu došel k Lidianně, zaujal postoj a začali tančit. Trochu ho udivilo, s jakou lehkostí se pohybovala, a také její vzhled ho potěšil. Dnes jí to opravdu mimořádně slušelo. Ovšem ještě víc ho zaujala Nimloth, jež o kus dál tančila s Legolasem. Zaskočilo ho, jak moc mu vadí, že není oblečena v barvách Eryn Lasgalen. Jako kdyby se mu tím zcela odcizila…

Lidianna se v duchu pousmála, když zjistila, co upoutalo královu pozornost. Doufala, že si toho Nimloth také všimla a že jí to zlepšilo náladu. Jí samotné stačilo, když ji Thranduil konečně odvedl ke stolu. Ne, že by byl špatný tanečník, ale jeho blízkost ji jako vždy zneklidňovala. Usadila se na své místo po jeho pravici a s ulehčením zaznamenala Legolase po jeho druhém boku.
Na to sloužící přinesli první chod a většina hostů se odebrala ke stolu. Lidianna ani nevnímala, co má na talíři před sebou, z každého pokrmu ujedla sotva pár soust, myšlenkami byla někde docela jinde. Přála si, aby už tento den skončil, zoufale potřebovala být chvíli sama daleko od všeho dění. Z množství na ni upřených párů očí se jí zmocňovala úzkost a ze všeho toho šumu ji třeštila hlava. Legolas zřejmě vycítil její stísněnost, neboť se vzápětí zvedl a požádal ji o tanec.
Když se vmísili mezi ostatní tančící páry a Legolas ji sevřel ve svých pažích, trochu se upokojila. Přitiskla se k němu a skryla svou tvář na jeho hrudi. Pak spokojeně zavřela oči a nechala se unášet tancem, aniž by zaregistrovala jaký rozruch tím způsobila. Když ji Legolas později doprovázel k jejímu místu a ona se rozhlédla, s překvapením zjistila, že je již hluboká noc a celé prostranství je osvětleno loučemi a bledým svitem měsíce. Nicméně podle dění kolem se nezdálo, že by oslavy měly v nejbližší době skončit.
„Jak dlouho to ještě potrvá, Legolasi?“ povzdechla si unaveně.
„Proč tážeš se? Tebe to tu snad netěší?“ otázal se starostlivě.
Lidianna zachytila náznak zklamání v jeho hlase a zastyděla se.
„Ale ano, je to všechno moc krásné, jenom je toho na mě dneska už příliš, nejsem na něco podobného zvyklá.“
Legolas se měkce zasmál. „Oslavy se po tři noci a tři dny konají, avšak přítomnost naše až dne posledního očekávána jest.“
Nevěřícně na něho vyvalila oči. Erestor ji sice poučil, že oslavy trvají čtyři dny, ale ji ani omylem nenapadlo, že probíhají bez jakýchkoli přestávek! Nicméně ji uklidnilo, že se jejich účast nevyžaduje po celou dobu. Pochybovala, že by bez spánku vydržela déle než jednu noc.
Její úleva byla tak viditelná, že se Legolas znovu tiše rozesmál. Z toho melodického zvuku ji z neznámého důvodu příjemně zamrazilo.
Bezděčně si olízla spodní ret. „A co se od nás očekává v těch zbylých dvou dnech?“
Legolas se k ní sklonil a zastřeným hlasem jí zašeptal do ucha: „Pojď se mnou a já toho tobě ukáži…“
Příslib skrytý v jeho slovech a horký dech na její kůži ji ještě více rozechvěly a ona se nechala bez dalších otázek odvést do síně. Očekávala, že půjdou nahoru do Legolasových komnat, avšak ten k jejímu údivu zamířil na přední nádvoří. Poněkud ji zarazilo, když tam spatřila stát oba jejich koně. Tázavě se podívala na prince, ale ten se jen tajemně usmíval. Uchopil jakýsi balík, jenž měla Elros přehozený přes hřbet, a když ho rozložil a Lidianna si ho mohla lépe prohlédnout, zjistila, že je to dlouhý kabát s kapucí. Legolas jí do něho galantně pomohl a vychutnával si Lidiannino okouzlení tím kusem oděvu. A měla pro to opravdu důvod. Byl vyroben z tmavozeleného sametu, podšitý a po obvodu olemovaný jemnou šedou kožešinou a ozdoben zlatými výšivkami ve tvaru lístků a květů. S uspokojením sledoval, jak téměř s úctou hladí kožešinku na límci, a neodolal, aby jí nevtiskl něžný polibek na čelo. Pak ji vysadil na koně a o chvilku později se k ní připojil na Celebrovi.
„Lle desiel (Jsi připravena)?“
„Sha ten´ ai´nat´ (Téměř na všechno),“ pronesla s předstíraným nadšením. Ve skutečnosti jí bylo spíš úzko. Představa, že by měla teď v noci opustit palác plný světla, lidí a veselí a vydat se neznámo kam do té tmy, jež je obklopovala, se jí příliš nezamlouvala.
„Quel. San´ khila amin (Dobrá. Tedy následuj mne.).“
Legolas pobídl Celebra směrem k temnému lesu a Lidianna ho poslušně následovala. Držela se hned za ním, přesto se cítila čím dál stísněněji. Neustále se otáčela, měla pocit, jako kdyby je někdo sledoval. Světla paláce se jí brzy ztratila z dohledu a jen občas se skrz husté koruny stromů prodral bledý měsíční svit, díky němuž se zdálo, jako kdyby les ožil. Když se jí pak jedna větev otřela o tvář, polekaně vyjekla.
Legolas okamžitě obrátil koně a znepokojeně se na ni zadíval. Lidianna byla v tu chvíli poprvé vděčná za zde panující temnotu, jež milosrdně skryla její ruměnec.
“Mani naa raika (Přihodilo se něčeho)?”
Lidianna si připadala jako naprostý hlupák. „Ta nae ere´olwa (Byla to jen větev),“ přiznala neochotně a rozpačitě sklonila hlavu.
Legolas to nijak nekomentoval. Chápal, že se tato část lesů Eryn Lasgalen může někomu, kdo je dobře nezná, jevit nepřátelskou a hrozivou. S lítostí si vzpomněl na jejich nádheru před tím, než je Temný pán zakryl stínem a zamořil svými obludnými tvory. Tehdy byly lesy zdravě zelené a prosluněné a plné života a on miloval se jimi procházet a naslouchat. Tak těžce nesl, když pak většina zvířat z lesů prchla a ta, co zůstala, byla roztrhána obrovskými jedovatými pavouky, kteří se zde usídlili. Tolik času strávil marnou snahou je zachránit, desítky jich dopravil do paláce a pomáhal léčitelům ošetřovat, ale většinou bylo příliš pozdě, jed účinkoval rychle a tělo malého zvířete s ním nedokázalo dlouho bojovat. Přesto to nevzdával.
Až jednoho odpoledne narazil na koloucha, jenž byl na pasece obklíčen třemi pavouky. Jeho žalostné volání bylo tak srdceryvné, že ho nedokázal ignorovat. Bez dlouhého rozmýšlení se mu vrhl na pomoc a po úporném boji se mu je nakonec podařilo zabít. Naneštěstí ne dost rychle, aby jeden z nich předtím nestihl jeho koni rozpárat bok a ten se nesvalil na zem s bolestným zaržáním. Legolas u něho poklekl, položil si jeho hlavu do klína a očima se vpíjel do jeho. Vnímal jeho utrpení, jako kdyby bylo jeho vlastní, láskyplně hladil jeho hedvábnou hřívu a aniž by si toho byl vědom, začaly mu po tváři stékat slzy. Oči zvířete jako by ho prosily, aby to ukončil a nenechal ho už déle trpět, a Legolas s těžkým srdcem uchopil jednu ze svých dýk a jistou ranou přeťal jeho krční tepnu. Sprška krve zkropila jeho obličej a hruď, ale on si toho ani nepovšiml. Jen tam dál seděl a tichým hlasem vyzpívával svou bolest. Teprve slabé drcnutí do jeho boku ho vytrhlo z otupění. Pohlédl tím směrem a zjistil, že je to ten kolouch, jenž přišel a lehl si vedle něho. Jeho obrovské nevinné oči zastíněné dlouhými tmavými řasami na něho důvěřivě hleděly a Legolas pocítil úlevu, že aspoň ten přežil, že to celé nebylo zcela zbytečné. Zvedl se a konejšivým tónem pobídl koloucha, aby ho následoval. Zvolna se vydal zpět k domovu a jindy plaché zvíře běželo za ním.
Když po nějaké době chůze za sebou zaslechl podivné hrabavé zvuky, zmocnila se ho zlá předtucha. Věděl, co to znamená, slyšel to již mnohokrát předtím. Pomalu se otočil a s lítostí pozoroval, jak se kolouch marně pokouší postavit na své tenké nožky. Jeho drobné tělo se třáslo, srst mu ztmavla potem.
´N´uma (Ne).´
Legolas se cítil, jako kdyby mu právě před očima umíral jeho nejlepší přítel. Spěšně koloucha prohlédl a zamrazilo ho, když na jedné nožce těsně nad kopýtkem objevil slabě krvácející ránu. Kousnutí!
Tlumeně zaklel. Strávil tolik času se svým koněm, že se mezitím jed musel rozšířit po celém těle tohoto nebohého zvířete. Kdyby ho jen napadlo dřív, aby se přesvědčil, že není zraněno! Takhle to přece nesmí skončit!
Vzal zesláblého koloucha do náruče a rozeběhl se lesem. Mířil nejkratší cestou do paláce, i když to znamenalo obtížnější terén, přesto byl již večer, když tam konečně dorazil. Nezdržoval se obcházením paláce, aby se dostal do křídla léčitelů jako jindy zezadu přes zahrady, nýbrž přeběhl přední nádvoří a bez rozmýšlení vrazil do síně.
´Legolasi!´
Otcovo zařvání ho na místě zarazilo. Nejistě na něho pohlédl a s hrůzou si uvědomil, že přerušil nějaké jednání, neboť kromě krále seděli u stolu také jejich dva přední rádcové, velitel vojsk Finrod a ještě neznámý Adan, jenž svým zevnějškem připomínal hraničáře.
´Uma, Adar (Ano, Otče)?´ hlesl a přál si v tu chvíli být kdekoli jinde než pod otcovým zkoumavým pohledem.
Thranduil se mezitím zvedl z trůnu a přihnal se k němu a Legolas skoro očekával, že ho uhodí za jeho neomluvitelné chování. Avšak ten ho jen popadl za ramena a slabě s ním zatřásl.
´Legolas, nin-ion, lle naa harve (Synu můj, tys raněn)?´
Na okamžik se mu zdálo, že v jeho očích zahlédl strach.
´N´uma, nan´ (Ne, však)…´ Sklopil zrak na žalostné tělíčko ve své náruči. Bylo chladné a bez života.
´Mani naa sina (Čehož toto jest)?!´ Hlas jeho otce byl plný znechucení.
´Amin merne var ho (Já ochrániti ho chtěl)...´ odmlčel se.
Viděl, jak jeho otec stiskl zuby, až mu na čele naběhla žíla. Raději uhnul očima, neboť nedokázal déle snášet otcův odsuzující pohled. Cítil, že ho ten Adan pozoruje, a hrdě zvedl hlavu, aby mu čelil, k jeho údivu však jeho tvář nevyjadřovala opovržení. Spíš pochopení a soucit.
´Ikotane (Takže)?´
´Amin dagore thar lianter (Já proti pavoukům bojoval),´ odpověděl zdráhavě.
´Ar´mankoi naa lle tuupe e´agar (A pročpak krví pokryt jsi)?´
Legolas si poprvé všiml, že jeho paže jsou celé rudé. Těžko mohl tvrdit, že je to pavoučí krev, neboť Thranduil jich zabil dost na to, aby věděl, že jejich krev je černá stejně jako srdce jejich pána.
´Legolas, amin naa feithien (Legolasi, já čekám)!´ Jeho otec rychle ztrácel trpělivost.
A jemu nezbylo nic jiného, než přiznat, že přišel o svého koně. Thranduil zuřil. Přikázal mu, ať se jde okamžitě upravit a pak se neprodleně dostaví. Když se vrátil, představil mu otec toho Adana. Byl to Aragorn, syn Arathorna, ovšem tehdy si říkal Estel a přišel do Mirkwoodu, aby sem dopravil jakéhosi tvora jménem Glum. Thranduila očividně příliš nenadchlo, že by se měli starat o takové stvoření, i když to znamenalo jen držet ho pod zámkem a nenechat ho zemřít hlady. Ale protože to bylo přání Mithrandira, jednoho z Istari a přítele Eldar, souhlasil a přidělil ho na starost Legolasovi, který tento potupný úkol přijal se sobě vlastní důstojností.
Zprvu za ním docházel několikrát denně do podzemní kobky, avšak pak se mu ho zželelo, neboť si nedokázal představit horší osud, než být uvězněn na místě, kam za celý den nezasvítí slunce a ani v noci nepronikne stříbrný svit měsíce, kde nemůže nechat svou tvář hladit větrem a cítit vůni lesů…
A tak ze soucitu začal navečer brát Gluma ven a zdálo se, že ten se na tyto vycházky opravdu těší. Většinu času trávil v koruně rozložitého stromu, ale když mu Legolas řekl, aby slezl dolů, vždy uposlechl, což Aragorna, který se k nim občas připojil, nepřestávalo ohromovat. On sám měl s tímto nevábným stvořením jen pramálo dobrých zkušeností a zanícené kousance od něho byly jedním z důvodů, proč se v Mirkwoodu zdržel déle, než původně zamýšlel. Před svým odchodem varoval Legolase, aby se ve svých rozhodnutích nenechal příliš ovlivňovat srdcem, neboť jeho laskavost by se mu jednou mohla stát osudnou.
´Však právě chování laskavého k druhým nás lepšími činí,´ odporoval mu Legolas.
Aragorn se cynicky pousmál. ´Tys ještě příliš mlád a pramálo zkušeností máš, však až jednou Mirkwood opustíš a pouze sám na sebe a rozum svůj odkázán budeš, pak tebe záchvěv soucitu život státi může.´
Tehdy tomu nevěřil, nicméně se ho dotklo, že ho Aragorn považuje za tak nezkušeného. Krátce nato se však odehrála řada událostí, která dala Aragornovým slovům za pravdu.
Jednoho večera, když už se chtěl vrátit do paláce, odmítl Glum slézt ze stromu, a tak se rozhodl, že ještě chvíli počká, než si pro něho dojde. Posadil se pod strom a obdivoval západ slunce a krásu okolní krajiny, když v tom na něho zaútočila skupina skřetů. Než je s vojáky, kteří mu přiběhli na pomoc, pobili, nebylo po Glumovi už ani stopy.
Thranduil byl skoro nepříčetný vzteky, když se to dozvěděl. Řval na Legolase, jak je možné, že ani tak prostý úkol nezvládne, a nechal ho na celý týden zavřít do kobky. Nikdy se mu nezamlouval Legolasův návrh, aby Gluma nenechávali po celou dobu zamčeného v podzemní cele, teprve když slyšel, jak hrozně tím uvězněním trpí, povolil. Ne, že by ho osud toho tvora tak dojímal, ale usoudil, že by Mithrandira nejspíš nepotěšilo, kdyby se jejich nezvaný host rozhodl zemřít. Avšak tohle bylo ještě horší!
Když pak Legolase po nekonečně dlouhých dnech pustili, byl tak otřesený tím zážitkem, že raději ani nechodil otci na oči. Až když zjistil, že se Thranduil chystá vybrat Eldar, kteří pojedou do Imladris a zpraví lorda Elronda o zmizení Gluma, vstoupil do síně a požádal otce, aby poslal jeho.
Jeho rozhodné chování nakonec Thranduila přesvědčilo a on svolil. Když však dojeli do Imladris a bylo na něm, aby přede všemi shromážděnými přiznal svou vinu, cítil se snad ještě hůř, než v podzemním vězení. Důsledně se vyhýbal Aragornovu pohledu, když vyprávěl, co se přihodilo. Přesto mu bylo z jeho reakce jasné, že ho tato zpráva ani v nejmenším nepotěšila. Snad lítost z toho, že způsobil takové potíže, ho přiměly, aby se přidal ke Společenstvu.
Při první příležitosti si s ním promluvit o samotě se ho Aragorn zeptal, jestli už se naučil svou lekci. Legolas mlčel a jen se na něj zamračeně díval, což ho zřejmě popudilo.
´Pokud na tebe spolehnouti se nemohu, pak pro tebe ve Společenstvu místa není, Legolasi! Stačí mi, že se o čtyři Hobity postarati musím, nehodlám ještě naivní elfské princátko hlídati!´
´Toho také zapotřebí nebude!´ zareagoval Legolas podrážděně.
´V to doufám!´ odvětil Aragorn stroze.
Po celou dobu, kdy putovali se Společenstvem a bojovali bok po boku, mezi nimi byly větší či menší neshody, ale protože Legolasova obratnost s lukem a dýkami se ukázala být více než užitečná, Aragorn ho vedle sebe trpěl.
Když byl pak Prsten moci konečně zničen a opět všude zavládl mír, přiznal se mu Aragorn několik dní po své korunovaci, že jen díky jeho schopnosti vidět i v obyčejných věcech kolem sebe krásu a kouzlo, dokázal překonat své obavy a občasné pocity beznaděje. Legolas ho s lehkým úsměvem na rtech poslouchal. Byla to právě tato jeho schopnost, která během těch let zapříčinila většinu jejich konfliktů.
´Tedy ses lekce své naučil?´ zeptal se ho, když domluvil.
Aragorn se zasmál svým bohatým smíchem, který byl tak vzácný jako hřejivé paprsky slunce v Mordoru, a také tak příjemný.
´Naučil jsem se, že neradno jest princátek elfských podceňovati!´ odsekl se škádlivým zablýsknutím ve svých šedých očích a znovu se rozesmál.
Legolas se pousmál a přitom si vzpomněl, kolikrát jim odhodlání a vytrvalost tohoto muže zachránila život. A i když se navenek mohl jevit hrubým a bezohledným, věděl, že pod tou drsnou slupkou skrývá dobré a po lásce toužící srdce.
´Aa´ lasser en lle coia orn n´omenta gurtha (Ať listy stromu života tvého nikdy neopadají),´ rozloučil se s ním a obrátil se k odchodu.
´Feitha (Počkej)!´ zvolal Aragorn a Legolas se k němu otočil s němou otázkou jasně vepsanou ve tváři.
´Uuma auta am´, mellonamin (Neodcházej ještě, příteli můj)!´
Legolas se na něj překvapeně zahleděl.
´Proč otáleti zde, Aragorne? Já do Mirkwoodu navrátiti se musím, neb tam patřím.´
Aragorn mu položil ruku na rameno. ´Legolasi, dobře víš, že tam tebe jen smutek očekává. Nic a nikdo, dokonce ani ty, lesům těm krásu jejich dřívější navrátiti nemůže.´
Legolasovy oči se naplnily bolestí, ale neodporoval, a tak Aragorn pokračoval.
´Tys život svůj kdysi riskoval, bys zvíře pouhé zachránil…´
´A ty se mi pro to nyní posmívati chceš?´ přerušil ho Legolas dotčeně a setřásl jeho ruku.
´Myslím, že za tu dobu jsi mne již dosti poznal, Legolasi, než abys cos takého vážně mínil. Já jen otázati se chtěl, zda bys též mne zachrániti ochoten byl.´
´Kdykoliv,´ odvětil Legolas bez rozmýšlení.
´Tedy zůstaň. Já zvyklý nejsem králem býti a ani jsem po tom nikdy netoužil, však vyhnutí není. Cítím však, že s tebou v blízkosti své bych se povinnosti této se ctí zhostiti mohl…´
Legolas dlouho mlčel. Když opět promluvil, byl jeho hlas plný lítosti. ´Odpusť, však ač město tvé, Minas Tirith skvostné jest, Elda by v něm žíti nemohl. Potřebuji volný prostor a lesy a potoky… Připadal bych si jako zvíře, jenž do klece zavřeli…´
Mimoděk se mu vybavil jeho pobyt v podzemní kobce a on se zachvěl.
Aragorn se chápavě usmál. ´Věř, že i já se tak občas cítím, a proto bych cos takého od tebe nikdy nepožadoval. Nikoliv, mellonamin (příteli můj), já tobě Jižní Ithilien věnovati zamýšlím, kde ty lordem bys byl.´
Legolas si nevěřícně prohlížel Adana před sebou. Lesy Ithilienu pro něho měly vždy zvláštní přitažlivost, i když ho nikdy ani náhodou nenapadlo, že by o tom mohl Aragorn vědět. Dlouho bojoval sám se sebou, smysl pro povinnost se v něm mísil s touhou po kráse a klidu, až nakonec podlehl a souhlasil, že dokud bude Aragorn živ, zůstane. Možná to od něho bylo zbabělé a sobecké, ale v tu chvíli měl už dost válčení a umírání, byl unavený a skleslý a neměl dost sil, aby se vrátil do zničených a pustých lesů Mirkwoodu.
Kdykoliv pak do nich později zavítal, zdálo se mu, jako kdyby už tam nebyl vítán. Mlčely, jako kdyby mu chtěly dát najevo, že tam nemá co pohledávat, jako kdyby mu chtěly připomenout, že je kdysi zradil…

„Legolasi?“
Dotyk Lidianniny drobné ruky na jeho ho probral ze vzpomínek. Přinutil se na ni usmát, aby zaplašil její obavy.
„Iluve naa tereva, Lidianna, amin naa yassen lle (Všechno v pořádku jest, Lidianno, jsem tu s tebou).“
Povzbudivě stiskl její dlaň a opět pokračovali v cestě.