Forsaken - 35. díl

Riel se nejdřív napil, než znovu promluvil. „Protože seš holka, můžeš začít. Ale vždycky jenom jednu otázku.“
Zamyšleně jsem se zahleděla k zemi a váhala, jaký dotaz dát jako první. Co chci vědět ze všeho nejvíc?
„Za chvíli ti vyprší časový limit...“ ozval se Riel varovně a přerušil tak mé zmatené myšlenkové pochody.
„Za chvíli po tobě už fakt něco hodím!“ odsekla jsem naštvaně. „Na co všechno se můžu vlastně ptát? Nerada bych se ptala na něco, o čem nemáš ani páru.“
Samolibě se pousmál. „Takových věcí moc není. Řekněme, že na to, co jsi prve vyjmenovala, rozsah mých vědomostí bohatě stačí.“
Trochu jsem se zamračila. „Když toho tolik víš, na co se chceš ptát mě?“
„To uvidíš.“
Zachmuřila jsem se ještě víc. Důkladně jsem si přihnula ze svého hrnku a opět si prohrábla vlasy, abych nějak zaměstnala ruce. Pod Rielovým pohledem jsem se cítila dost nesvá.
„Nech už je chudinky bejt, začínáš vypadat, jak kdybys prolezla roštím,“ okomentoval mé počínání šarmantně a já měla jeho komplimentů už právě plný zuby. Jasně, byl to vrah a tudíž by mi na jeho názoru nemělo pranic záležet, jenže to byl zatraceně pěknej vrah, a tak mě to přece jen zamrzelo. Jo, holt čistá ženská ješitnost.
„Proč ses vůbec obtěžoval mě zachraňovat, když mě chceš stejně zabít?“ vyslovila jsem znenadání otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. Samotnou mě překvapilo, že jsem ji konečně řekla nahlas.
Ani nepotřeboval čas na rozmyšlenou. „Zabít tě nechci, nemám k tomu důvod,“ sdělil mi prostě. „Ale ještě jednou si dovol ničit mou motorku a změním názor! Co se týče toho zachraňování, tak řekněme, že to mám v popisu práce. Stačí ti tohle jako odpověď?“
Nespokojeně jsem se zavrtěla. Zdálo se mi, že ani po těchto slovech nejsem o moc moudřejší než předtím. Ale co jsem si vlastně představovala, že řekne? Váhavě jsem přikývla. „Jo.“ Protože jsem tušila, že mi stejně víc neprozradí.
„Takže teď já... Jaká smrt ti připadá nejhorší?“ vypálil na mě bez varování a já sebou trhla.
„Cože?!“ vypravila jsem ze sebe, oči skoro navrch hlavy.
Zopakoval svůj dotaz ještě jednou, tentokrát pomaleji. Jako kdybych snad něco takovýho mohla přeslechnout!
„Nedobrovolná?“ hlesla jsem s nadějí, že se s tím spokojí.
Pobavilo ho to. „S tebou bude ještě zábava, Izabelo. Ale ne. Myslel jsem, jakým způsobem bys nechtěla v žádným případě umřít...“
Natáhla jsem se pro svůj hrnek, ale ruce se mi chvěly tak, že jsem se bála, že na sebe ten čaj vyleju.
„Proč se mě na to ptáš?“
„To je moje věc!“ odbyl mě chladně. „Ty musíš odpovědět. Dlužíš mi to.“
Horečnatě jsem dumala, co říct. Pokud mi hodlá vyplnit moji nejhorší noční můru, tak bych měla radši lhát... A nebo se ptá z úplně jinýho důvodu?
„No tak...“ popoháněl mě netrpělivě. „To není zas tak těžká otázka. Upozorňuju tě, že přijdou daleko horší. Tohle je jenom takový zahřívací kolo...“
„Nechci se bavit o smrti!“ oznámila jsem mu důrazně. Možná, že to bude znít dost pověrčivě, ale v tu chvíli se mi zdálo, že bavit se o ní by bylo jako ji přivolávat.
Riel okamžitě zvážněl. Nahnul se kupředu a já dostala strach, když jsem spatřila výraz v jeho tváři.
„Opravdu? Tak to bude poněkud těžký, pokud budeš trvat na všech těch otázkách, cos na mě prve vychrlila. Protože ať se ti to líbí nebo ne, tak smrt je teď všude kolem tebe...“
Rozhodně mi neříkal nic novýho, ale stejně mě jeho prohlášení nepotěšilo. „A ty máš za úkol mě před ní chránit? Jsi snad můj anděl strážný?“
Rozesmál se, ale nebyl to veselý smích. Nevím proč, ale vybavil se mi zvuk, s jakým dopadají hroudy hlíny na víko rakve. Zamrazilo mě z toho.
„Získáváš další bod, ale jinak tě musím zklamat. Protože já, děvče, patřím k těm druhým.“