Srdce bojovnice - 1. díl

Než si nás velitel ten den předvolal, stála jsem na cvičišti před terčem a umisťovala do něj v rychlém sledu jeden šíp za druhým. Plný počet... ostatně jako skoro pokaždé. Voják, který mě zpovzdálí sledoval, obdivně hvízdnul.
„Jsi dobrá, Riel.“
„A ty mi dlužíš prachy, Finrode,“ odvětila jsem chladně, zatímco jsem se vypravila k terči, abych vytahala šípy.
Jeho pochvala pro mě nic neznamenala. Znala jsem svoje schopnosti a nepotřebovala jsem, aby mi někdo říkal, že jsem dobrá. To jsem přece věděla. Také jsem na tom dost tvrdě makala. Všechno v životě jsem si musela vybojovat, nikdy jsem nic nedostala zadarmo. Ať už se jednalo o možnost vstoupit do armády, o vysílání na různé mise, o respekt ostatních vojáků, to všechno bylo vykoupeno hodinami dřiny a odříkání. Ale neměnila bych. Byla jsem se svým životem spokojená a po ničem dalším jsem netoužila.
Finrod se ke mně připojil a chtěl mi pomoct s šípy, ale po pohledu, který jsem mu věnovala, si to radši rozmyslel.
„Kdy jedeš na další hlídku?“ zeptal se místo toho.
Nechápala jsem, proč má najednou takový zájem. A nebylo mi to příjemné. V minulosti už jsem si zájmu mužů užila víc než dost, povětšinou proti mé vůli.
„Až mě velitel k nějaké přiřadí,“ odbyla jsem ho. Jestli to chce mermomocí vědět, ať se podívá na rozpisy. Já mu to rozhodně vyprávět nebudu. Zastrčila jsem šípy zpátky do toulce na zádech a vydala se k ubytovnám.
Finrod se ale nenechal tak snadno setřást. „Slyšel jsem, že tu zanedlouho nastanou velké změny...“ prohodil tajemně a srovnal svůj krok s mým.
„Hm.“
Pokračovala jsem v chůzi a doufala, že ho to pronásledování přestane brzy bavit. Jenže on byl opravdu neodbytný. Proč si radši nevšímá jiných děvčat? To ho tak vzrušuje pohled na holku v mužském oblečení? Měla jsem na sobě vojenskou uniformu, která se skládala ze zelených nohavic nasoukaných do vysokých bot sahajících pod kolena, volné bílé košile a delší hnědé tuniky bez rukávů přepásané koženým páskem. Prostě nic, co by ho mohlo zaujmout. Své dlouhé plavé vlasy jsem nosila zásadně spletené do jednoho silného copu, aby mi během boje nepřekážely, hrudník jsem si pevně stahovala širokým pruhem plátna. Ostatně ne, že by toho bylo tolik co maskovat, moje postava byla vysoká a atletická, rozhodně jsem nepatřila k dívkám, jejichž dmoucí ňadra polapí oko každého muže.
Když jsem se poprvé ucházela o místo v armádě, vojáci si mysleli, že se jenom snažím upoutat jejich pozornost. Někteří mi pak opakovaně v noci dokazovali, že se mi to skutečně podařilo. I po tolika letech se mi při těch vzpomínkách zvedá žaludek. Ta bezmoc... ponížení... Dávali mi najevo, že se snažím vecpat někam, kam ženy nepatří. Ale mě neodradili. Akorát mě přesvědčili o tom, že nestačí umět výborně zacházet s lukem. A proto jsem začala potají trénovat s noži. Stačilo pár ošklivých řezných ran, aby pochopili, že se mnou už žádnou zábavu mít nebudou. Jenže tím jejich pokusy zbavit se mě neskončily. Akorát je z prostředí ubytovny přenesli na cvičiště, kde se mě během tréninků snažili přesvědčit, že mezi muži nemám šanci uspět.
Nakonec se nade mnou velitel slitoval a od té doby už se cvičných soubojů účastnit nemusím. Ovšem jelikož nic není zadarmo, tak ho jednou za čas musím navštívit, abych mu orálně dokázala svou vděčnost. A tím orálně nemyslím, že bych mu tam pěla ódy na jeho chrabrost a šlechetnost. Nejsem z toho nijak nadšená, ale pořád je to menší zlo, než být rozplácla na zemi pod nějakým upoceným vojákem a nechat se od něho veřejně osahávat. Život prostě někdy nenechává příliš na výběr, ale nestěžuji si.
„Finrode! Riel! Máme se všichni hlásit u velitele, hned!“ oznámil nám Gildor, který očividně spěchal, aby ten rozkaz splnil. No jo, co také očekávat jiného od nováčka!
Finrod se pobaveně zasmál. „To není fasování vína, není důvod spěchat!“ zavolal za ním.
Pobaveně jsem se usmála. Možná dám Finrodovi přece jen šanci.