Forsaken - 36. díl

Překvapeně jsem zamrkala. „Ti druzí?“ zopakovala jsem nevěřícně. Nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla jsem si na seriál Ztraceni. Tam těch druhých bylo zatraceně hodně. Teď ještě zjistit, koho tím Riel myslel.
Zatím se nezdálo, že by se měl k vysvětlování. „Jo,“ přikývl jenom. „Nekoukáš snad na horory? To bys mě teda zklamala. Úplně jsem si tě představoval uvelebenou na gauči v pohodlný teplákovce a s pikslou vanilkovo-čokoládový zmrzliny na klíně.“
Přejel mi mráz po zádech. Poslední dobou se to stávalo tak často, že se divím, že na nich ještě nemám omrzliny.
„Tys mě šmíroval?!“ vyjela jsem na něho, podrážděná takovým zásahem do soukromí. A on se tím navíc chlubí!
„Sledoval. Tvůj otec mě tím pověřil. Tak nějak tušil, že ti půjde o život. Když jsem tě viděl v kuchyni s tím čajem, tak jsem konečně pochopil proč.“
„Jak dlouho už to děláš?!“ Najednou jsem si připadala jako nahá, a tak jsem se objala pažema, abych se aspoň trochu ochránila před jeho pronikavým pohledem.
„Dlouho ne. Navíc jsi byla skoro měsíc mimo, a tak jsem měl volno,“ konstatoval věcně.
„Mimo?“ hlesla jsem nechápavě. „Co tím myslíš?“
„Hele, teď nejsi na řadě. Ještě jsi nezodpověděla moji otázku!“ pokáral mě škádlivě.
To mě dopálilo. „Pro tebe je tohle všechno hra, co?! Je ti úplně ukradený, že mi jde o život! Fakt se divím, žes tátu neposlal k čertu, když tě požádal, abys mi dělal chůvu!“ křičela jsem na něho skoro nepříčetně.
Pokrčil rameny. „Dlužil jsem mu to.“
„Jo? Ale mně taky něco dlužíš! Tak mi koukej odpovědět!“
„Nic ti nedlužím!“
„Ne? A co ta nehoda v parku, hm? Tos kapku nezvládl! A nebo všichni, co je máš hlídat, skončí s kudlou v břiše?!“
„To jsem napravil!“ ohradil se ostře, ale bylo vidět, že na sebe pro to hrdý není.
„Cos udělal?! A jak to, že nemám žádnou jizvu?! Vím, že to nebyl sen, i když se mi to snažil táta namluvit!“
„Chtěl tě jenom chránit! Všechno by ti řekl později, až by ti bylo líp! Jenže tys musela utýct a všechno zkomplikovat!“
„A co bys dělal ty, kdybys slyšel, že tě chce někdo zabít?! Já už nevím jak dál! Nevím, komu můžu věřit a komu ne! A proč se tohle všechno vlastně děje?“ Zabořila jsem tvář do dlaní a rozbrečela se jako malý dítě. V tu chvíli mi bylo úplně ukradený, co si o mně Riel pomyslí. Beztak už si na mě názor očividně udělal a lichotivý zrovna není.
Když jsem na hlavě ucítila jemný dotyk, nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Ale když se to opakovalo, pochopila jsem, že se Riel postavil vedle mě a něžně mě hladí po vlasech. Připadalo mi to neskutečný. A dojalo mě to ještě víc.
„Nebreč, Izabel, trhá mi to uši!“ napomenul mě, ale znělo to skoro láskyplně.
„Tak běž pryč a nebudeš to muset poslouchat!“ kníkla jsem žalostně. V hloubi duše jsem ale doufala, že neodejde. Jakkoli mi lezl na nervy, s ním jsem se cítila o dost bezpečněji.
„Obávám se, že musíme pryč oba. Tady by nás příliš snadno našli.“
Hm, tolik k tomu bezpečí! pomyslela jsem si. Na druhou stranu ale bylo příjemný vědět, že on ví, co dělat, a že má nějaký plán. Což se o mně říct nedalo.
„Dobře, tak mě vem k tátovi,“ požádala jsem ho a trochu popotáhla.
„To by teď nebylo zrovna moudrý. Nerad ti to říkám, ale Alex je na tebe dost naštvanej. Nechci riskovat, že ti ublíží.“
Vyskočila jsem z gauče, jako kdyby mě píchla vosa. „Vážně?! A co jsem mu provedla tak strašnýho?!“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tak táta je na mě naštvanej, jo? Skoro celý můj život na mě kašle, a když si mě konečně začne všímat, tak se jeho zájem projeví tak, že mě dá sledoval a možná i zabít, ale proč bych si měla stěžovat, že?!
„Ty to nevíš?“ Riel na mě upíral svoje šedivý oči a já v nich rozpoznala smutek. A v tu chvíli mi to došlo. Akorát jsem si to odmítala připustit.
„Ne...“ zavrtěla jsem zhrozeně hlavou. „To ne!“