Srdce bojovnice - 2. díl

Stála jsem v zadní řadě hned vedle Finroda a na okamžik jsem zadoufala, že tohle všechno je jenom něčí hloupý žert. Jenže náš velitel se tvářil až přespříliš vážně, než abych se tím mohla chlácholit dlouho. Ani jsem se mu moc nedivila. Kdybych byla na jeho místě a král mi oznámil, že se brzy do Eryn Galen navrátí jeho syn a převezme velkou část mé armády a povinností, také bych z toho radostí neskákala.
„To je vše, co jsem vám chtěl sdělit!“ ukončil Daeron svůj stručný proslov. „Do princova příjezdu zůstává vše beze změny, takže se koukejte dál snažit, protože jinak vám vlastnoručně nakopu zadek! Rozchod!“ zavelel a sám šel příkladem.
Nedá se rozhodně říct, že by se po tomhle muži rozutekli na všechny strany, spíš se jenom přeskupili do menších hloučků, ve kterých tlumeně prodiskutovávali tu šokující informaci. Já se k žádnému nepřidala. Pokud nešlo o boj, vlastně jsem k nim ani nepatřila. Štvalo mě, že je úplně jedno, jak zručná jsem se zbraní, v závěru šlo spíš o to, co jsem měla mezi nohama. A nebo spíš neměla. Když jsem si všimla, jak toho nováčka Gildora bez váhání pustili mezi sebe a hned s ním začali horlivě debatovat, znechuceně jsem potřásla hlavou. Proč se vůbec tak snažím? Vím přece dobře, že mě nikdy nebudou považovat za sobě rovnou!
Kousla jsem se do spodního rtu, abych neutrousila nějakou peprnou nadávku, a když jsem v ústech ucítila nasládlou chuť své krve, trochu jsem se uklidnila. Věděla jsem, jak se zbavit svojí frustrace z chování ostatních vojáků… Věděla jsem, co dělat, abych si nepřipadala tak odstrčená…
Aniž bych s kýmkoli promluvila, zamířila jsem ke stájím. Pořádná projížďka byla přesně to, co jsem teď potřebovala. Kromě jiného… Už jsem se nemohla dočkat, až budu o samotě. Znala jsem v lesích jedno skryté místo, které jsem si velmi oblíbila. Pro moje úmysly bylo ideální.
Jenže jsem se daleko nedostala. Akorát tak za roh skladu se zbraněmi.
„Riel…“ Daeron skoro bolestivě sevřel moje rameno a přinutil mě tak zastavit. „Spěcháš snad někam? Je potřeba provést kontrolu ve zbrojnici. Doufal jsem, že mi s tím pomůžeš…“
V duchu jsem zaklela. Kdybych nebyla tak zabraná do svých myšlenek, jistě bych si včas všimla, že tam na mě čeká a mohla jsem se mu vyhnout. Ale teď? Jakkoli jeho slova zněla jen jako nabídka, ve skutečnosti jsem neměla možnost odmítnout. Jednou už jsem si dovolila odporovat, ale jeho pohrůžka, že se postará, abych u armády s ostudou skončila, mě rychle přiměla znovu k poslušnosti. Jediný způsob, jak by tohle mohlo skončit, bylo jeho smrtí. Naneštěstí ta se mu zatím zdárně vyhýbala. Tak tvrdošíjně, že jsem už párkrát měla nutkání jí napomoct. Ne, že bych k tomu neměla dostatek příležitostí. Jenže by to byl zločin… chladnokrevná vražda… A já prostě neměla dost odvahy, abych se k tomu odhodlala. Nebála jsem se trestu krále, ačkoli každý věděl, jak krutý dokáže Oropher být, měla jsem strach z nejvyššího soudu…
Beze slova jsem následovala Daerona do skladu a co nejrychleji si odbyla požadovanou kontrolu. Když bylo po všem a on si ve stoje zašněrovával nohavice, skoro přátelsky se na mě pousmál.
„Neboj se, Riel, o svou práci zatím nepřijdeš. Jsem s tebou příliš spokojen, než abych se tě zbavoval.“
Vzhlédla jsem k němu, kolena už mě bolela od toho klečení na tvrdé kamenné podlaze. „Zdá se, že tohle rozhodnutí bude brzy na někom jiném…“ Pocítila jsem určité zadostiučinění.
Daeron pokrčil rameny. „Princ Thranduil má převzít hlavní část armády, která má za úkol chránit království. Aspoň tak si to král představuje. Ale já pochybuji, že tohle… nové uspořádání… bude trvat dlouho… Někdo tak mladý a nezkušený jako je princ, nemůže přece takovou zodpovědnost zvládnout! Král mě bude ještě prosit, abych se vrátil! Zatím budu dohlížet na část vojska hlídající hranice a pak také na výzvědné oddíly. Ale počítám s tím, že je to jen dočasný stav.“
„A co když ne?“
„Pak se budeš muset snažit, abych si tě vybral do svého mužstva. Protože pokud ne, tak se můžeš rovnou s armádou rozloučit. Nevím, jestli je ti to známo, ale princ má na ženy velice vyhraněný názor. A ten je, že jsou dobré leda tak do kuchyně a do postele.“
Zamračila jsem se. „Ještě jsem ho nepotkala a už na něj začínám mít také velice vyhraněný názor…“ zamumlala jsem záštiplně.
Daeron se tlumeně zasmál. „Tak si ho nech raději pro sebe, Riel. Princ je spíše cholerické povahy a pokud ho rozčílíš, tak ti nepomůžou ani samotní Valar. Navíc…“ A Daeron pomalu přejel palcem po mém spodním rtu a když narazil na tu drobnou nateklou ranku, hrubě ji promnul mezi dvěma prsty. „… tvoje ústa byla stvořena pro mnohem příjemnější činnost než mluvení…“
V ten okamžik jsem pocítila takový nával vzteku, že jsem skoro vytáhla svoje dýky a vyřídila si to s ním hned na místě. Jenže jak by mi to pomohlo? V současné situaci jsem nemohla dělat nic lepšího než skutečně mlčet.