Forsaken - 37. díl

Neřekl to nahlas a za to jsem mu byla vděčná. Jenže stejně to nepomohlo, aby mě okamžitě nezaplavil ten strašlivý pocit viny.
A já stála na té opuštěné pláži, nohy jako kdybych měla vrostlé do země. Jenom jsem tam bez hnutí stála a dívala se na blížící se vlny. A pak najednou přišly a padaly na mě, jedna za druhou… Kdybych za ní nechodila, mohla být ještě naživu... Nebo kdybych aspoň odešla dřív, než se tam objevil Ariel... Snažila se mě zachránit a tím si podepsala rozsudek smrti. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo, že moc netrpěla. Jenže s někým jako je Ariel jsem ani tuhle jistotu neměla. Prostě vůbec nic, čím bych se mohla utěšovat.
„Psal jsem ti, aby ses jim vyhýbala…“ prohodil Riel tiše, ale jeho hlas zněl spíš zarmouceně než vyčítavě.
„Jo, jenže jsem nevěděla proč! Ten den jsem četla dost zajímavých zpráv!“ zaprotestovala jsem, i když jsem věděla, že je to hodně chabá výmluva.
„Ariel si dal očividně záležet. I ten nevšední dárek… Musel být na tvou mámu hodně naštvanej.“
„Na mámu? Proč?“ koukala jsem na něho vyjeveně. „Myslela jsem, že tohle všechno je kvůli tátovi! Já už fakt ničemu nerozumím!“
„To chápu. Pokusím se ti to vysvětlit, ale ne tady. Vem si svý věci a pojď!“ vybídl mě a já se rozhlídla, abych zjistila, kde vlastně skončil můj batoh.
„Chytej!“ zavolal na mě už ode dveří Riel a než jsem se stačila ozvat, mrštil s ním po mně. Jen taktak se mi ho podařilo zachytit, ale ten prudký náraz mi poněkud vyrazil dech.
„Musíš trénovat, jinak dlouho nepřežiješ! Já ti věčně stín dělat nebudu!“ poznamenal svým obvyklým lehce uštěpačným tónem a má chvilková náklonnost k němu byla rázem tatam. Možná, že šlo jen o přechodné pomatení mých ubohých smyslů, jinak si to vysvětlit nedokážu.
„To se mi ulevilo!“ odsekla jsem pohrdavě.
Hodila jsem si batoh na záda a prošla kolem něho nevšímavě ven. V předsíni jsem popadla mámin kabát, jedinou věc, která mi po ní zůstala. Původně jsem ho akorát chtěla vzít s sebou, ale zaváhala jsem. Se slzama v očích jsem si ho pomalu přitiskla k obličeji a nasála její vůni. A srdceryvně se rozbrečela. Ani ne proto, že mi bude chybět jako máma, protože mateřské lásky a péče se mi od ní moc nedostávalo, ale kvůli tomu, že mi připadalo, že svět bude bez ní zas o něco ošklivější. Jo, když jste s ní mluvili, tak jste vždycky měli pocit, že vás plně nevnímá, že je myšlenkama v nějakém úplně jiném světě, ale zároveň na tom bylo cosi magického. Když někam vstoupila, zdálo se, jako kdyby se ta místnost okamžitě zaplavila světlem a hudbou. Teď bez ní tu bude ticho a ponuro… Plakala jsem tak tklivě, až se mi třásla ramena, tak zoufale, že jsem skoro ani nemohla dýchat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že už nikdy nespatřím její poklidnou krásnou tvář, že už nikdy neuslyším její zpěvavý hlas. Že už nikdy neucítím tu kouzelnou vůni barev. Všechno, co mě na ní kdysi tak rozčilovalo, mi teď během chvilky začalo děsně scházet. A já si nadávala, že jsem si těch zdánlivě nedůležitých věcí nikdy doopravdy nevážila.
„Opět je o jednoho skutečného anděla méně…“ poznamenal Riel, ale jinak se mě nepokoušel utěšovat.
„Tys jí znal?“ zeptala jsem se udiveně, zaskočená jeho slovy.
„Potkal jsem ji až dneska. Po tom, co jsem vyřídil Ariela, jsem zašel dovnitř, abych zjistil, co se tam stalo. Jenže bylo už pozdě...“
Ztěžka jsem polkla „Takže ten hajzl už je konečně mrtvej?“ ujišťovala jsem se se špatně skrývanou nadějí. Vím, že mámu mi to nevrátí, ale potěšilo by mě vědomí, že její smrt byla pomstěna.
Riel zasmušile potřásl hlavou. „Kéž by byl. Ale snad nám dá aspoň na pár dní klid.“
„Na pár dní?!“ vyprskla jsem. Ta jiskřička naděje, že Ariel dostal, co si zasloužil, byla definitivně zadupána v prach. „Ty že seš vrah?! Potkal jsi toho zmetka už několikrát a pokaždý jsi ho nechal zdrhnout?!“
Riel po mě seknul rozzlobeným pohledem. „To jsem přece neřekl! Řekl jsem, že není mrtvej, ne, že jsem ho nezabil!“