Forsaken - 38. díl

Koukala jsem na Riela skoro s otevřenou pusou a přemýšlela, jestli se zbláznil on a nebo já. Nakonec jsem potřásla hlavou. „Děláš si srandu?“
„Určitě! Je hrozně zábavný každý den vstávat a říkat si, jestli Ariela zas někde potkám a nebo ne. Naše cesty se kříží na můj vkus moc často…“
„Nechápu to!“ vykřikla jsem rozčileně. „Co je zač?! Co jsi zač ty?!“
Bez odpovědi prošel ke dveřím a otevřel mi je. „Budeš to muset ještě chvíli vydržet. Napětí není jediná věc co zabíjí.“
Popadla jsem z botníku klíčky od bytu i od auta a následovala ho ven. Když jsem za náma zabouchla a začala zamykat, zasmál se.
„Být tebou tak bych nepočítal s tím, že se sem ještě někdy vrátíš.“
„Tos mi mohl říct dřív, vzala bych si víc věcí!“ vyčetla jsem mu podrážděně.
„A proto jsem to neřekl. Ale aspoň jsem ti tu nechal klíčky, aby sis mohla sbalit pár nezbytností. Dokonce jsem ti na to dopřál soukromí. Ovšem to, že se stihneš i přiotrávit, to jsem fakt netušil!“
„Takže jsi to byl ty… Kdys to stihl?! A jak jsi mohl vědět, že sem pojedu?“
„Dorazil jsem sem nějakou dobu před tebou, to je výhoda motorky. A o tom, kam jedeš, mi řekla tvoje máma.“
Zalapala jsem po dechu. „Máma? Vždyť jsi říkal…“
Riel zklamaně zavrtěl hlavou. „Zdá se, že máme nějaký problémy s komunikací. Jediný, co jsem řekl, bylo, že jsem přišel pozdě. Už jsem pro ni nemohl nic udělat. Což je dobře, protože si nejsem jistej, jak bych se zachoval. Ale ještě chvíli žila, mluvila o tobě… Dokonce mi pro tebe něco dala.“
„A co?“ vyhrkla jsem zvědavě.
Riel mezitím přivolal výtah. „Uvidíš,“ odbyl mě.
Galantně mi přidržel dveře kabinky a já automaticky nastoupila. V naprostém tichu jsme sjeli do přízemí a vyšli před barák. Ale když jsem zamířila k autu, zadržel mě.
„Pojedem na motorce,“ oznámil mi prostě, zatímco z kapsy svý bundy vytáhl sluneční brýle a nasadil si je.
„To ani náhodou!“
„Nebudu se s tebou dohadovat! Buď jedeš se mnou a nebo si tu zůstaň, ale pak se nic nedozvíš! I když vzhledem k tomu, že sama dlouho nepřežiješ, tak tě to nemusí až zas tak trápit!“
Riel vypadal, že už se mnou opravdu ztratil trpělivost. Aniž by mi věnoval další pohled, přistoupil ke svojí motorce zaparkované poblíž a nasedl na ni.
„Tak jak ses rozhodla?“
Zaťala jsem zuby, abych po něm nehodila nějakou trefnou nadávkou. Jenže měl pravdu. A to mě na tom celým štvalo nejvíc. Pomalu jsem k němu zamířila.
„No dobře, ať je po tvým. Máš aspoň rezervní helmu?“
Pobavilo ho to. „Lásko, já nemám ani jednu! Každý den riskuju svůj krk, tak na co se tahat s helmou? Jednou umřít musím. Ale u tebe si až tak jistej nejsem.“
„A tahle poznámka měla znamenat co?“ vyjela jsem na něho. Už mě těma svýma neustálýma narážkama neuvěřitelně dopaloval!
„Zapomeň na to a sedej!“ popohnal mě a nastartoval. Ještě než jsme vyrazili, vrhl letmý pohled na máminý auto. „Máš štěstí, že se toho nedožila, ten zničenej bok by ji asi nepotěšil…“
„Ty…“ nadechla jsem se, abych mu řekla něco ostrýho, ale nedal mi k tomu příležitost.
„Drž se!“ houkl a mně nezbylo nic jinýho, než ho poslechnout.
Bylo to poprvý, co jsem jela na motorce, a zprvu jsem měla dost strach, protože Riel se rozhodně nějakým dodržováním rychlosti neobtěžoval, ale po chvíli jsem se trochu uklidnila, když jsem viděla, že to má pod kontrolou. Dokonce se mi to začalo i líbit.
„Kam vlastně jedem?“ zakřičela jsem, aby mě slyšel.
„Do mý soukromý hrobky! Je tam klid a soukromí! Bude se ti tam líbit!“ odvětil a já zalitovala, že jsem se vůbec na něco ptala.