Melien Edhel - XXVI. kapitola - část 1/2

XXVI. KAPITOLA
Thranduil sledoval, jak Legolas s Lidiannou odchází, a bezděčně zabloudil pohledem k Nimlothinu místu. Seděla vedle svého bratra s hlavou svěšenou, její tvář byla z větší části zakryta jejími bohatými vlasy. Nicméně se nezdálo, že by se příliš bavila. Od jejího tance s Legolasem ji už tančit nespatřil a ačkoliv ho napadlo, že by pro ni zašel, rychle tu myšlenku zavrhl. Přece se již rozhodl, že ji nechá na pokoji, tak proč, když ji teď má na očích, je pro něho tak těžké jí odolat?
Aby přišel na jiné myšlenky, vstal a požádal o tanec první elleth, jež ho míjela. Dívka byla ohromená poctou, které se jí dostalo, a celou dobu, co spolu tančili, nepřestávala pět chválu na jeho osobu a činy. Bylo zřejmé, že si myslí, že má o ni zájem, a on si přitom nezapamatoval ani její jméno!
Po chvíli ho to přestalo bavit a se stručným poděkováním se vzdálil. Znovu se i přes své odhodlání zadíval Nimlothiným směrem, ale k jeho rozčarování bylo její i Glorfindelovo křeslo prázdné. Rozhlédl se kolem sebe, na čele se mu objevila znepokojená vráska.
„Erestore!“
Tmavovlasý ellon se na toto zavolání zakrátko dostavil. „Kterak Vám posloužiti mohu, heruamin (pane můj)?“
„Kdepak Glorfindel jest? Já nikde nevidím ho tu!“
„Neb odešel již, on i sestra jeho. Vy tancem zaneprázdněn jste byl, proto požádal mne, bych Vám od něj pozdravů vyřídil.“
Thranduil se zamračil ještě víc. Ani na okamžik nepochyboval, že to Glorfindel udělal úmyslně. Beze slova se vydal rázným krokem ke stájím, vyhoupl se na Morelena a pobídl ho do trysku.
Netrvalo dlouho a dohonil skupinku jezdců v čele s Glorfindelem, ke kterému ihned zamířil a postavil se mu přímo do cesty.
„Thranduile, čehož to u všech Valar činíš?!“
Jeho přítel očividně nebyl potěšen jeho příjezdem. Ale on zase nebyl potěšen jeho nepřátelským chováním.
„Nikoliv co já, nýbrž správání tvé nevídané jest! Proč v noci říši mou jako zloděj opouštíš, bez jediného slova vysvětlení, jako kdybys převelice naspěch měl?!“
„Ty dobře důvodu tohoto znáš!“
„My nedávno neshody jisté spolu jsme měli, však důvodu není, proč pro to až do krajností zacházeti!“
Glorfindel popojel blíž, takže jeho kůň stál teď těsně u Morelena, jeho oči metaly blesky.
„Já nepřipustím, by sis se sestrou mou pohrával, Thranduile! Nehodlám pouze přihlížeti, kterak se kvůli tobě trápí!“
Thranduil vrhl letmý pohled do středu skupinky, kde obklopena vojáky seděla Nimloth na svém koni, hlavu skloněnou, jako kdyby už neměla dost sil, aby ji zvedla.
„Ani já cos takého nechci, Glorfindele! Štěstí její pro mne stejně důležité jako pro tebe jest! A stejně tak přátelství naše! Neodjížděj v hněvu, mellonamin (příteli můj). Proč setrvati nemůžeš, bychom společně svatbu syna mého oslavili?“
Glorfindel hned neodpověděl. Zamyšleně si Thranduila prohlížel a jeho výraz nehovořil o přílišné důvěře k němu. Váhal.
Nimloth už toho otálení měla tak akorát dost. Pobídla Losarrnu kupředu a postavila se vedle svého bratra.
„Pročpak meškáme, toror´amin (bratře můj)?“
Na Thranduila se přitom ani nepodívala. Zcela jí stačilo, že ho viděla tančit. Proč jí tohle dělá? Nejprve ji ignoruje a pak vyzve k tanci jinou. Chápala, že by nebylo rozumné, kdyby požádal ji, avšak stejně ji to zabolelo.
„Neb Thranduil si myslí, že bychom zůstati měli,“ pronesl Glorfindel neutrálně.
„A čehož ty o tom soudíš?“ otázala se Nimloth přezíravě, jako kdyby Thranduilův názor nic neznamenal.
Glorfindelova odpověď přišla okamžitě. „Že jsme tu přespříliš času již strávili!“
Thranduil pozoroval oba sourozence a připadalo mu, jako kdyby s ním hráli nějakou hru. Nelíbilo se mu to. Rozhodl se zvolit jiný přístup.
„Legolase jistě zarmoutí, až k oslavám se navrátí a vy tam nebudete…“
Glorfindel se ironicky pousmál. „A toho tebe zajisté převelice trápí!“ odsekl jízlivě, i když v duchu musel uznat, že má nejspíš pravdu. Vždyť mu Legolas poslal pozvání, ve kterém velice konkrétně vyjádřil své přání, aby přijel na jeho svatbu. A on mu to přislíbil. Mohl by sice namítnout, že svatby se zúčastnil a o oslavách řeč nebyla, ale nebyl z těch, co se takto nedůstojně vymlouvají.
„Budiž, my tedy až do konce oslav setrváme, však hleď, bys ty trpělivosti mé příliš nepokoušel!“
Thranduil mlčky přisvědčil. Jinak by se totiž nejspíš neubránil nějaké poznámce, která by mohla veškeré jeho nynější úsilí zmařit. Hlavní bylo, že se mu podařilo Glorfindela přesvědčit, aby zůstal. Teď už jen aby se mu naskytla příležitost si s ním promluvit o samotě a mohou celou záležitost uzavřít…

„Nic nevidím…“ Lidiannin hlas byl úzkostlivý.
Po době, jež se jí zdála téměř nekonečná, zastavili a Legolas jí pomohl dolů z koně.
„Toho nevadí. Důvěřuj mi.“
Jeho teplá ruka vyhledala její a Lidianna se hned cítila bezpečněji. Pevně ji obemkla prsty, jako kdyby se obávala, že ztratí toto jediné pouto, které zabraňovalo, aby ji temnota úplně nepohltila.
Měsíc byl zahalen závojem mraků a slabé světlo, které skrz ně prosvítalo, nestačilo Lidianně, aby se dokázala zorientovat. Nejistě Legolase následovala a očekávala, že co nevidět do něčeho narazí. Volnou rukou si přitáhla okraje kabátu k sobě. Nyní byla dvojnásobně vděčná, že ho má, neboť teplota rapidně klesla a začalo lehce mžít. Tráva se stala velice kluzkou a jen díky Legolasovi, jenž ji přidržoval, neupadla. Klopýtala za ním a v duchu se snažila přijít na to, kde jsou.
*Do rána posečkej, pak toho uhlídáš.*
„Já bych se cítila líp, kdybych to věděla už teď!“ namítla.
„Však to bys o překvapení veškeré přišla. Trpěliva buď a věz, že se tobě za to odměny dostane.“
Lidianna skoro leknutím nadskočila, když jí Legolas znenadání položil ruku na záda. A dřív, než se nadála, uchopil ji do náruče a nesl ji nahoru po něčem, co se podobalo točitému schodišti. Nebránila se. Jen se ho chytila kolem krku a položila hlavu na jeho rameno. Spokojeně vdechla jeho vůni.
„Dobře, stejně zřejmě nemám na výběr.“
„Tos mnohokráte neměla a přec sis způsobu našla, kterak mi vzdorovati,“ poznamenal bez stopy výčitky. Znělo to spíš pobaveně.
„A tebe velice těšilo mi to dávat najevo!“ odsekla, ale ani v jejím hlase nebyla patrná zloba.
„Já si mnohem lepšího potěšení, jenž ty mi dáti můžeš, představiti dokáži…“ Jeho tón připomínal předení kočky.
„Opravdu?“ zeptala se ho s předstíranou nechápavostí. „To teda nevím, co by to mohlo být.“
Její dech ho pohladil po tváři, její rty se na okamžik jakoby náhodou otřely o okraj jeho ucha. Slabě se zachvěl a Lidianna se potěšeně pousmála. Líbilo se jí, jak je citlivý, naplňovalo ji to touhou zjistit, jaké budou jeho reakce, až se dostanou k intimnějším dotykům…
Překvapeně vzhlédla, když ji Legolas složil na nějakou měkkou plochu a pustil ji. Avšak ani tentokrát nedokázala v té neproniknutelné tmě cokoli rozeznat. Zachytila sotva slyšitelné kroky a zmocnily se jí obavy, že ji tam Legolas takto nechá. Chtěla se zvednout a následovat ho, ale protože netušila, kde to vlastně je, raději se nehýbala.
„Legolasi?“
Ihned se musela pokárat za své zajíknutí. Vždyť jí přece nic nehrozí! A není už malá holka, aby se bála bubáků číhajících v temných koutech. Ale jedna věc je být bez světla na známém místě a něco docela odlišného je ocitnout se potmě bůhví kde.
*Trpělivost.*
Lidianna si povzdechla. Nezbývalo jí však nic jiného, než si sundat kabát a čekat. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně květin a ovoce a bylo tam teplo, proto usoudila, že se musí nacházet v nějaké místnosti. Zlehka přejela rukou po povrchu, na kterém seděla, a když se její prsty zabořily do husté srsti, uvědomila si, že je to hebká kožešina.
Ale kde je Legolas? Minuty se vlekly a kromě občasných tichých zvuků v její blízkosti, ze kterých nedokázala nic určit, se nic nedělo. Až když to již skoro vzdala a chystala se znovu zavolat, objevilo se světlo.
Ihned pohlédla tím směrem a srdce se jí prudce rozbušilo, když ho spatřila. Stál ve dveřích se svící v ruce, oblečen do stejného černo-stříbrného oděvu, jenž měl na sobě ten večer, kdy se spolu pokrevně spojili, jeho vlasy byly rozpuštěné, jen po stranách, kde byly prve spletené, se vlnily více než jinde, jeho čelo stále ještě obepínala mithrilová čelenka.
Uchváceně sledovala, jak popochází po místnosti a rozsvěcuje množství svíček umístěných všude kolem. Jejich hřejivé světlo jí brzy odhalilo celý pokoj. Byl spoře zařízen nábytkem z tmavého dřeva, nejvíc prostoru zabírala rozložitá postel, na které spočívala. V rohu nedaleko okna se nacházelo vypolstrované křeslo a pohodlně vyhlížející pohovka, před níž byl umístěn nízký obdélníkový stůl, právě teď bohatě prostřený nejrůznějšími pochoutkami. Za vyřezávanými dveřmi zahlédla několik objemných truhlic a tím veškeré vybavení končilo.
Co ji však okouzlilo, byly obrovské tapisérie na zdech detailně zobrazující výjevy z přírody a asi dvacet misek rozmístěných po zemi, které byly vyrobeny z různobarevných kamenů. Byly naplněny vodou a vonnými květinami a na jejich hladině plavalo vždy několik svíček. Výsledný dojem byl romantický a lehce tajuplný.
Lidianna se zvedla a poklekla u jedné z nich, obdivovala narůžovělou barvu kamenu a slastně vdechovala omamnou vůni květů.
Ani nezaznamenala, že se k ní Legolas zezadu přiblížil, dokud jí nezačal opatrně rozplétat vlasy. Chtěla protestovat, líbil se jí ten složitý účes, ale poté, co osvobodil několik jejích pramenů, zjistila, že to byl nejspíš ten důvod proč ji už několik hodin úporně bolela hlava. Posadila se na paty a zavřela oči a nechala Legolasovy zručné prsty probírat se jejími vlasy. Když byl i poslední cop rozmotán a celá jejich délka volně spočinula na jejích zádech, sklonil se k ní a vtiskl jí polibek na obnažené rameno.
„Jsem moc rád, žes mě sem vzal.“ Otevřela oči a vzhlédla k Legolasovi.
Usmál se na ni a ji náhle zaplavil pocit neskonalého štěstí. Vstala ze země a objala ho kolem pasu.
„Jsem moc ráda, že sis mě vzal,“ zašeptala s tváří zabořenou do jeho tuniky.
Jemně jí zvedl hlavu, jeho oči se ponořily do jejích. „I já tomu jsem rád.“
Jeho rty vyhledaly její a pomalu se k nim přitiskly. Něžnost, se kterou ji beze spěchu líbal, jako kdyby tak činil poprvé, ji překvapila, tolik se to lišilo od jeho vášnivých polibků na převisu. Když pak začal jemně sát její spodní ret, mimoděk pootevřela ústa, avšak on toho nevyužil.
Copak mu tohle stačí? Proč neudělá něco víc?!
Vyzývavě přejela jazykem po jeho rtech a teprve tehdy přijal její pozvání a vklouzl do jejích úst. Lidianna se neubránila zasténání, ale stále nebyla plně spokojená. Chtěla mu zajet rukama pod tuniku, zoufale potřebovala cítit horkost sálající z jeho kůže, avšak on sevřel obě její ruce ve své, takže byla zcela bezmocná.
„Legolasi!“ zaprotestovala slabým hlasem.
Kolena se jí téměř podlamovala a z té květinové vůně se jí točila hlava. A nebo to způsobovaly jeho polibky?
„Uma, lirimaer (Ano, krásko)?“
„Uuma ungwala amin (Nemuč mne)!“
Jen se tiše zasmál, než ji zvedl a opět posadil na postel.
„Amin yeste ere´ (Teprve jsem začal)…“ pohrozil. Či přislíbil?
Bylo jí to jedno. Na tohle čekala tak dlouho a teď, když ta chvíle nastala, zdálo se, že on je odhodlán to prodlužovat co nejdéle. Ale ona si to nenechá líbit!
Pevně ho uchopila za opasek a ze všech sil trhla. Legolase, který se k ní zrovna nakláněl, to zastihlo nepřipraveného, a tak nemohl udělat už nic, aby zabránil svému pádu. Přistál na matraci vedle ní a ihned se bleskurychle přetočil na záda, ale než se stačil zvednout, Lidianna se mu posadila na břicho.
„Amin naa lle glaka sii´ (Jsem nyní zajatcem tvým)?“ otázal se, aniž by se pokusil ji ze sebe shodit.
„Lle lavuva a´amin (Vzdáš se mi)?“
Lidianniny dlaně hladily jeho hruď, jako kdyby byl velkou kočkou.
„Lle poldoruva amin (Přinutíš mne)?“
„N´uma, amin saesuva lle (Ne, potěším tě)…“
Nahnula se k němu a začala laskat nejprve jeho krk a po chvíli i špičaté ucho, což bylo odměněno řadou přidušených vzdechů.
„Lle lava (Vzdáváš se)?“
Zasmál se způsobem, jenž by se klidně dal nazvat zlověstným, a jediným prudkým pohybem se překulil, takže nyní byla uvězněna pod ním.
„N´oio (Nikdy)!“
Načež si klekl a Lidiannu si posadil obkročmo na klín. Znovu se ponořil do jejích úst, jeho ruce bloudily po jejích zádech a jí brzy došlo, že jí rozvazuje tkanici na živůtku.
„Lle duila amin lavuva a´lle (Očekáváš, že se ti podvolím)?“ podařilo se jí vypravit ze sebe udýchaně, když ji na okamžik přestal líbat.
Legolas jí sundal šněrovačku a posléze z ní se stejnou zručností svlékl i šaty, nechávajíce ji zcela odhalenou jeho zkoumavému pohledu.
„Amin karnuva lle amin (Učiním tě mou)…“ oznámil jí neochvějným tónem.
Jeho slova byla tak plná vášně, že se bezděčně zachvěla. Než se zmohla na odpověď, pokud by ji vůbec nějaká napadla, sklonil se a vzal jednu její bradavku do úst. Vzepjala se proti němu, aby ten kontakt ještě prohloubila, a poslepu nahmatala ozdobnou přezku jeho opasku. Po chvilce zápolení se jí ji podařilo rozepnout. Odhodila pásek kamsi na zem a dychtivě zajela rukou pod jeho tuniku. Pod dlaní cítila jeho pevné lehce svalnaté břicho s úzkým proužkem jemných chloupků zabíhajícím do kalhot, a při představě, že co nevidět se jeho nahé tělo bude tisknout k jejímu, jí projela vlna nezvladatelné touhy. Nedočkavě mu vyhrnula tuniku a Legolas, jenž snad vycítil a nebo sdílel její potřebu, sevřel kus látky na zádech a přetáhl si ji přes hlavu. Pohlédla na jeho obnažený hrudník a pomyslela si, že nikdy předtím neviděla nic dokonalejšího. Pod zlatavou kůží se rýsovaly přirozeně vytvarované svaly a poprašek světlých chloupků, který pokrýval jeho předloktí a prsa, přímo sváděl k tomu, aby ho pohladila. Zatímco ho obdivně hltala očima, Legolas nezahálel. Mučivě pomalu jí přejížděl rukou po noze, začal nad jejím kolenem a pokračoval, dokud nenarazil na její botu, kterou bez váhání sundal. Pak ji hladil zase opačným směrem, jakmile minul koleno, přešel na vnitřní stranu jejího stehna a posouval ruku stále výš. Lidianna zadržela dech v očekávání, ale v tu chvíli ji Legolas stáhl zpět, aby ji stejným způsobem zbavil i druhé boty. Tentokrát nechal svou dlaň spočívat na jejím stehně a Lidianna se s nespokojeným zavrněním zavrtěla. Tolik toužila po tom, aby se jí dotkl! Pod sebou mlhavě vnímala důkaz jeho vlastního vzrušení a věděla, že tentokrát již nic nezabrání tomu, aby se jí zmocnil.
Ještě nějakou dobu ji úmyslně trápil, jeho ruce a jazyk ji přiváděly až na samý vrchol rozkoše, kdy již nebyla schopna vnímat nic jiného než jeho a pocity, které v ní jeho dotyky probouzely. Byla jen nepatrný krůček od vyvrcholení, přerývaně dýchala a její sténání povzbuzovalo Legolase k dalším slastným útokům na její roztoužené tělo. Když ji konečně pohladil i na jejím nejintimnějším místě, byla vlhká a zcela připravená ho přijmout. Bezmocně se mu svíjela v náruči, stačilo tak málo…
„Saes, amin anta ner (Prosím, potřebuji víc),“ pobídla ho přerývaně mezi svými vzdechy.
Zaslechla jeho tlumený smích. „Lle naa ascarer! Nan´ uuma della, lle caeluva amin rato (Tys nedočkavou! Však nestrachuj se, brzy mne míti budeš)…“
Lidianna strnula. Ta slova už předtím slyšela… Tolikrát předtím…
S hrůzou se vytrhla nic nechápajícímu Legolasovi a ustoupila od něj. Zmateně ji sledoval.
„Čehož se přihodilo, Lidianno?“
Přistoupil k ní a chtěl ji uchopit za ruku, ale opět couvla.
„Nech mě být, prosím.“ Hlas se jí chvěl.
Lehce se zamračil. „Ublížil jsem tobě nějak?“
Rozhodně zavrtěla hlavou, avšak slzy, které jí vytryskly z očí, svědčily o něčem jiném.
„Nemusíš se ničeho obávati, Lidianno, víš přec, že bych tebe nikdy nezranil.“
„Já vím,“ zašeptala. „Je mi to líto.“
Sebrala ze země své šaty a třesoucíma rukama si je oblékla.
„Nezlob se, ale já nemůžu.“
Ztěžka usedla do křesla a skryla svou tvář v dlaních. Chvíli váhal, pak poklekl u ní a jemně leč rozhodně jí sundal ruce z obličeje a podržel je ve svých. Vyplašeně odvrátila hlavu, on si však toto gesto vyložil jako stydlivost.
„Lidianno, tys nikdy předtím s mužem nebyla?“
Něžně jí odhrnul pramen vlasů z tváře, aby na ni lépe viděl. Překvapilo ji, k jakému závěru došel a dojalo ji, jak je starostlivý.
„Ale ano, v tom to není. Já prostě nemůžu… ne s tebou… aspoň ne hned…“
Její uslzené oči se upnuly na jeho tvář a prosily ho, aby ji pochopil. Legolas byl však příliš zklamán tímto vývojem událostí, než aby se spokojil s tak chabou výmluvou. Dal si tolik práce s tím, aby zde vše připravil k Lidiannině spokojenosti, chtěl, aby dnešní noc byla výjimečná pro ně oba. Dokonce přemluvil otce, aby mohli odjet z Eryn Lasgalen, což nebylo zrovna obvyklé. Připadalo mu totiž, že se Lidianna bude cítit lépe, když nezůstanou v otcově blízkosti. A po pravdě řečeno i on měl stále ještě živé vzpomínky na to, jak jejich poslední sbližování na převisu skončilo.
„Lidianno, zde pouze my dva jsme, nikdo nás rušiti nebude. Cožpak po tom stejně jako já netoužíš?“
Zlehka přejel prstem po jejím rtu a zabolelo ho, když i před tímto nevinným dotykem uhnula.
„Prosím, ne…“ zašeptala zničeně.
Prudce vstal. „Čehož se děje, Lidianno? Proč takto se chováš?“ dotazoval se podrážděně, což způsobilo, že se rozplakala ještě víc. Ramena se jí třásla a vyčítala si, že všechno zkazila. Vždyť jak může Legolasovi říct, že od té doby, co ležel zbičovaný v Imladris, se jí stále vrací ten stejný sen? Sen, jenž začíná tak krásně a končí jeho smrtí? Je to jen náhoda, že použil tatáž slova? Lidianna tomu nevěřila.
Ten sen je něco jako varování… je to předzvěst toho, co se stane, pokud tomu nedokáže zabránit…
„Legolasi, kde to jsme?“
Potřebovala se ujistit, že nejsou poblíž Imladris. Že nejsou v blízkosti onoho proklatého jezera…
„Co na tom záleží?!“ odvětil rázně.
Přešel k oknu a vyhlédl ven. Všude byla tma, jen v nejasném svitu měsíce se stříbrně třpytily vločky. Sněžilo.
Lidianna s úzkostí hleděla na Legolasova holá záda a měla pocit, že ho právě nadobro ztratila. Kolem ní byly důkazy toho, s jakou pečlivostí dnešní noc plánoval, a to jí vehnalo nové slzy do očí. Přece to nesmí takhle skončit!
Nerozhodně se zvedla a přistoupila k němu. Ani se nenamáhal se k ní otočit, i když to ji v tento okamžik zas až tolik netrápilo.
„Legolasi, prosím… Jen mi dej trochu víc času…“
„Času?!“ Skoro to slovo vyprskl. „Nač času více potřebuješ?! Pokud odmítnouti jsi mě zamýšlela, proč jsi tedy s přítelem svým neodešla?!“
Chvíli trvalo, než jí došlo, o kom to mluví.
„Vždyť už jsem ti řekla, že chci být s tebou, Legolasi. A na tom se nic nezměnilo.“
„Možná! Však očividně s odchodem Erumaxovým tys důvodu pozbyla, proč ke mně milou býti!“ obvinil ji bez rozmýšlení.
Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil. „Co tím chceš říct?!“
„Nic než to, že když pozornosti mé upoutati jsi potřebovala, by on utéci mohl, před ničím ses nezastavila! Jist si jsem, že kdyby zapotřebí toho bylo, pro něho by ses mi tam na místě odevzdala!“
„To není pravda!“
Ihned to nařčení popřela, i když tak docela čisté svědomí neměla. Ale udělala to přece i pro jeho dobro, vždyť kdo ví, jak by to jinak tehdy dopadlo!
„Vskutku?!“
Konečně se k ní otočil a zabodl svůj obviňující pohled do její bledé tváře.
„Legolasi, prosím! Vždyť víš, že jsem tehdy nemohla jednat jinak!“
Smířlivě mu položila ruku na předloktí, avšak on ji setřásl.
„Neb nechtěla jsi! Dosti zřejmé jest, kdo z nás dvou pro tebe více znamená!“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Myslela si, že tohle už si vyjasnili, že je vše odpuštěno. Jak jen se mohla takhle mýlit? Proč jí nechce rozumět?
„Přísahám, že co se nyní stalo, nemá nic společného s Ivanem! Věř mi! Záleží mi na tobě… Na nás… Proč bych tu teď jinak s tebou byla?“
Prosebně se mu zadívala do očí. Chvíli její pohled opětoval a Lidianna zadoufala, že ještě není vše ztraceno. Potom však odmítavě potřásl hlavou a zamířil ke dveřím.
„Neb on si jiné vybral!“
Legolas si rázně natáhl tuniku a odešel. Avšak než se za ním zabouchly dveře, náhlý závan větru se prohnal místností a zhasl většinu svíček na zemi.
Lidianna zůstala stát sama ve zšeřelém pokoji a srdce jí krvácelo. Nevěděla, co si počít, bála se, že se už Legolas nevrátí. Pomalu, jako kdyby byla k smrti unavená, došla k pohovce a zhroutila se na ni.
Nejprve jen otupěle hleděla před sebe, pak se její tělo roztřáslo hlasitým pláčem. Vzlykala tak, že nemohla téměř ani dýchat. Tak, jako kdyby se jí právě zhroutil celý svět.