Forsaken - 39. díl

Vůbec netuším, jak dlouho jsme jeli, ale když domy po stranách silnice začaly řídnout a doprava v obou směrech polevovat, pocítila jsem první záchvěv nejistoty. Faktem bylo, že jsem o Rielovi vůbec nic nevěděla, kromě toho, že je pěknej, ale jinak se chová dost podivně a hlavně neomaleně. Pokud mě chtěl odvézt někam, kde bude mít dost klidu na to mě zamordovat, tak jsem mu to dost ulehčila.
„Už tam budem?“ zavolala jsem na něj a nedokázala jsem úplně zamaskovat úzkost ve svém hlase. Možná to mělo i co do činění s tím, že slunce kvapem mizelo za obzorem a šero, které nás najednou obklopovalo, bylo plné číhajících stínů.
„Za chvíli!“
Jo, za chvíli… opakovala jsem si v duchu, když uběhla asi hodina a pořád to nevypadalo, že jsme u cíle naší cesty. Kupodivu krátce nato Riel zpomalil a odbočil k nějakýmu polorozpadlýmu baráku, kde zastavil.
„Konečná!“ oznámil mi skoro vesele.
„Děláš si srandu?!“
„Vypadám na to snad? Tak sesedej.“
Neochotně jsem slezla dolů, nohy jsem měla zpočátku trochu ztuhlý, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, rychle jsem na to zapomněla.
„Kde to jsme?“ hlesla jsem bojácně.
Kromě toho domu nebylo široko daleko nic, jenom pár stromů a silnice, po které jsme se sem dostali. Ideální místo pro masového vraha…
„Mám rád klid,“ sdělil mi Riel jako vysvětlení a odtlačil motorku pod malý přístřešek, kde ji zakryl igelitem a pak zamaskoval větvema.
„Čekáš návštěvu?“
„Ani ne, ale není třeba na sebe zbytečně upozorňovat. Nerad bych si musel hledat novej příbytek.“
Kritickým pohledem jsem přejela tu ruinu. „Obávám se, že tomu se stejně nevyhneš! Neuraž se, ale tohle vypadá jak těsně před demolicí…“
„Á, slečna je náročná! Žádný strachy, uvnitř to vypadá o něco líp…“ uklidňoval mě, ale jeho tón moc povzbudivý nebyl.
„Jasně…“ ušklíbla jsem se, ale následovala jsem ho po ztrouchnivělých a zprohýbaných dřevěných schodech nahoru.
Riel odemkl zrezavělý zámek, který hlasitě zaskřípěl na protest, a otevřel dveře dokořán.
„Račte do mýho paláce…“
„Dík…“
Váhavě jsem vešla do tmavého prostoru a skoro očekávala, že se vzápětí propadnu podlahou do sklepa. Teda za předpokladu že tahle barabizna nějakej má. Udělala jsem několik nejistých kroků vpřed a pak zůstala nerozhodně stát. Riel vstoupil hned za mnou a zamknul vchodové dveře. Ta trocha světla, která sem zvenku dopadala, byla okamžitě pohlcena neproniknutelnou a dusivou tmou.
„Rieli?!“ vykřikla jsem s rostoucí panikou.
„Jo?“
Znenadání jsem ucítila letmý dotyk na noze a leknutím jsem zaječela. „Co to bylo?!“
Zaslechla jsem tlumený smích. „Nejspíš pavouk. Je jich tady spousta.“
„To nebyl žádnej zatracenej pavouk!“
„Tak asi nějaká krysa. Tady se to havětí jenom hemží.“
„Vážně?! Tak na tohle balíš holky?! Proč prostě nemůžeš rozsvítit?!“
„Protože tu žádný světla nejsou. Ty bys snad dávala světla do baráku před demolicí?“
„To tu jako budem potmě?!“ Vyděšeně jsem se snažila rozpoznat aspoň nějaké obrysy ale marně.
„Jo, není to skvělý? Úplně jako v hrobě, co?“ poznamenal pobaveně Riel a uchopil mě za ruku. „A tos ještě neviděla všechno…“