Forsaken - 40. díl

Riel mě vedl stále hlouběji do útrob domu a já poslepu klopýtala za ním a divila se, jak je možné, že se tu tak bez problémů orientuje i v naprosté tmě. Když jsme konečně po chvíli zastavili, myslela jsem, že už jsme na místě, ať už to bylo kdekoli, ale on jen otevřel nějaké dveře a táhl mě dál.
„Pozor, schody!“ oznámil mi znenadání jen krátce předtím, než jsem je objevila sama. Nebýt jeho pohotové reakce, sbíral by mě nejspíš až pod nima.
„Dík za upozornění!“ zavrčela jsem a úzkostlivě jsem svírala jeho ruku, jako kdyby na tom závisel můj život.
Pomalu jsme scházeli dolů. Tyhle úzké kamenné stupínky na rozdíl od těch venku nevydaly pod našima nohama ani jediné vrznutí a přesto mi připadaly daleko hrozivější. Možná, že Riel nekecal a skutečně tu má pod barákem hrobku. A nebo minimálně sklep se svou rakví. Moje fantazie pracovala na plné obrátky...
Tolik jsem se do těch hororových představ vžila, že když posléze Riel rozsvítil a já se rozhlédla kolem sebe, pocítila jsem zklamání. Žádné rakve, ani mučící nástroje na zdech.
Prostor, ve kterém jsme se nyní nacházeli, připomínal spíš garsonku než doupě nějakého vražedného maniaka. V levém předním rohu byla umístěna malá kuchyňka i s lednicí a sporákem a za ní sprchový kout a umyvadlo. Pravou stranu vyplňovaly dvě skříně a rozložený gauč s dosud neustlanýma peřinama, vedle kterého stál stolek s notebookem. Celou místnost osvětlovalo několik bodových reflektorů, což bylo určitě praktický, protože okna tu opravdu žádný nebyly. Proto ta zmínka o hrobce... došlo mi se zpožděním.
Riel mě nechal, abych si jeho skrýš dle libosti prohlížela, a zatím přešel k notesu, kde nejdříve vypadal, že něco kontroluje, a pak pustil tichou hudbu.
„Tvoje oblíbená, řekl bych,“ poznamenal a já se po pár tónem musela pousmát. Forsaken...
Pomalu jsem shodila batoh ze zad a trochu se protáhla. Musela jsem uznat, že to tu má docela útulný, ale poněkud jsem postrádala nějaké křeslo, do kterého bych mohla složit svoje unavený tělo.
„Většinou tu hosty nemám,“ pokrčil rameny Riel, jako kdyby mi četl myšlenky, a přesunul se do kuchyně, kde z horní skříňky vyndal dva hrnky. „Ale moje postel je ti plně k dispozici.“
„Žádná rakev? Po tom představení nahoře jsi mě docela zklamal.“
Zasmál se a z toho zvuku mě zachvátil lehce blažený pocit. „Nechci se tě dotknout, ale to nebylo kvůli tobě. Opravdu tam žádný světla nejsou a všechny okna jsou zatažený těžkýma závěsama, aby ten barák vypadal fakt opuštěně. Ale kdybych tušil, že to na tebe udělá dojem, přidal bych sem dolů nějakou pilku a cákance krve na zdi.“
„Tos mohl.“ Opatrně jsem se posadila na postel a hned se mě zmocnila touha lehnout si a zavřít oči. Byla jsem už vážně vyčerpaná.
„To jo,“ přikývl Riel a dal vařit vodu. „Ale kdo by s ní plýtval. Můžu ti nabídnout aspoň kafe nebo čaj?“
„Kafe by bodlo. Bez cukru, hodně mlíka,“ dodala jsem hned, abych mu ušetřila otázku.
„Chceš se snad zabít?! Nemůžeš si dát kafe s mlíkem!“
Rielův důrazný hlas mě okamžitě probral. „Proč ne? Piju ho tak odjakživa!“ zaprotestovala jsem zaraženě.
„Teď už ne. Proč myslíš, že ti bylo předtím tak blbě?“
„Protože mám alergii?“ zkusila jsem mu předhodit jeho vlastní slova a nasadila jsem přitom sladký tón.
„Správně. Na mlíko a výrobky z něho. Teda i ten sejra, cos do sebe ládovala k svačině.“
Zamračila jsem se. „Jak bys ty mohl vědět o mý alergii?“
„Protože ji mají ve větší či menší míře všichni od nás. V tobě se probudila po tom, co jsem ti dal svoji krev.“
„Cože? Seš snad doktor nebo co?!“ vyjekla jsem vyjeveně.
„Ne. Ale byla to jediná možnost, jak tě v tom parku zachránit.“
Vyskočila jsem z postele, veškeré myšlenky na spánek byly docela zapomenuty. „Bezvadný! A čím dalším jsi mě ještě nakazil?!“
„Ničím. Jsme proti většině nemocí imunní. Protože ta nemoc, co ji máme, nepřátelské viry a bakterie bez milosti zabíjí.“
„A co je to za nemoc?“ zeptala jsem se s neblahou předtuchou toho, že se mi jeho odpověď nebude pranic zamlouvat.
„Porfyrie.“