Invisible ( 10. část )

„Došlo ti to abnormálně rychle, ale ani se nedivim, když vezmu v úvahu co si zač.“
Připadalo mi, že jeho hlas mě studí po celém těle. Byl ledově klidný, sarkastický a…mrtvý.
Význam toho, co řekl a co jsem si uvědomila, mi lezlo do hlavy s pomalou naléhavosti, ale z ničeho nic, mě obklopil jakýsi mír a klid. Nebyla jsem z toho tak vyděšená, jak bych měla být.
Vždyť tu sedím s mrtvolou proboha živýho! Pokárala jsem se v duchu, ale nijak to nepomohlo.
Největší starost mi dělala úplně jiná myšlenka. Daniel…můj Daniel se kdysi z vlastní vůle zabil! Proč??!
„Chceš vědět co mě k tomu vedlo?“ optal se trochu posměšně, když se zadíval do mého nerozhodného a lehce rozpačitého výrazu. Nemohla jsem na něj přeci naférovku vybalit „hele Danieli a proč ses vlastně připravil o život a jak jsi vlastně skápnul? Docela by mě to zajímalo“ no to prostě nejde.
„Jo, chtěla, ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš…“
„Teď už je to jedno. Každopádně, už mi to přijde jako hodně blbej důvod k tomu, aby se člověk zabil.“
Tázavě jsem zvedla obočí, tudíž s povzdechem pokračoval.
„Psychickej nátlak od táty. Taky by tě vydeptalo, kdyby ti v jednom kuse někdo říkal, jaký seš budižkničemu a litoval, jak mohl splodit takovýho vyvrhela. No a pak k tomu ještě přispělo, když mě začali šikanovat ve škole. Vždycky jsem byl docela oblíbenej. Mezi holkama a i kluci mě brali, ale jednou jsem si začal s holkou jistýho kluka ze sousední třídy. Věděl jsem, že spolu chodí, ale jelikož moje ego trpělo doma, tak jsem si to chtěl nějak vykompenzovat…chápeš.“
Chvíli se odmlčel a nejspíš se ztrácel kdesi ve vlastních vzpomínkách, tudíž jsem jen trpělivě čekala, než bude pokračovat.
„Jenže tomu klukovi, jmenoval se Dean Smart, se to moc nelíbilo. Po škole si na mě s kámošema došláp a pak už začal jeden velkej bludnej kruh. Byl sem pro něj trnem v oku a mě prostě jednou ruply nervy. Už jsem nesnesl ponižování doma i ve škole. Jeho parta byla velká, tudíž se mě nikdo nezastal. Vlastně se ani nedivim, když viděli, co dělá se mnou. Jednou ráno jsem se vykradl z domu. Bylo to krásný ráno. Všude se povalovala mlha a byl nádherně čistej vzduch. Šel jsem za město. Je tam most…vysokej. Postavil jsem se na římsu přesně uprostřed a skočil…ani jsem nestačil dostat strach. Připadalo mi to jako skok do ráje…pryč od bolesti, ponížení a všech, který jsem nenáviděl. Pamatuju si jen ten ledovej vzduch co mi vháněl slzy do očí, i když se mi brečet nechtělo…“
Už dávno jsem ztratila odvahu, dívat se do míst z nichž se ozýval jeho hlas. Obličej jsem měla zabořený v dlaních, aby se nemohl smát těm slanejm potokům, co se mi řinuly z očí.
„Jenže když jsem se vzbudil, nebyl to ráj. Žádný nebe, žádný osvobození. Jen další vězení ve kterym jsem zůstal sám, což je možná ještě horší než předtím…i když…teď už to tak strašný neni,“ pronesl nakonec zamyšleně a mě poskočila srdce, jakousi absurdní radostí.
„A už neřvi, pro mě je toho škoda,“ zasmál se a jeho ruce mi sevřely obě zápěstí.
„Mám chuť na nějakej dobrej film, takže popadni tu…nugeta se tomu říká? Já vezmu kolu a jdeme.“
S ulehčením jsem si setřela poslední zbytky slz a mírně se usmála.
„Tak jo,“ zachrčela jsem a lehce si odkašlala, aby mi zmizel ten chuchvalec z krku.
„Mám ale jednu podmínku,“ zastavil mě s podmračeným hlasem.
„Ano?“
„Pusť prosím tě něco normálního. Já vim, že jsi úchylná na ty kreslený kraviny, ale já bych rád i něco jinýho.“
Pobaveně jsem se ušklíbla a ohnala se po tom sprosťákovi rukou.
„Fáájn…co třeba Pulp Fiction?“
„Neznám, ale jestli to není kreslený, tak beru všechno.“
Zbytek dne jsme se prováleli u televize. Byla jsem naprosto neschopná něco dělat. Lehce jsem se o Daniela opírala ramenem a nechala ho nadšeně opěvovat, nebo kritizovat jednotlivý filmy, nebo scény.
„Quentin Tarantino má zvláštní filmy. Třeba Kill Bill mi přišel hrozně přehnanej a přesto se mi líbil. Jednička byla naprosto prvotřídní…ne že by dvojka byla špatná, ale ta scéna jak vylejzala z hrobu byla fakt nepovedená.“
„No…a co bys navrhoval teď?“
„Já nevim…kdo je tvuj oblíbenej režisér?“
„Tim Burton.“
„Tak tam něco od něj dej,“ zasmál se, jako bych byla lehce natvrdlá a já se neochotně zvedla a zasunula do přehrávače Střihorukýho Edwarda.
„Mám tu od něj tak další tři filmy, takže kdyby se ti to líbilo, můžeme pokračovat.“
Ani nevím, kdy jsem usnula, ale probudil mě tichý hlas, který mě volal jménem.
„Aaaamandoooo.“
Rychle jsem se zvedla a nechápavě zamrkala na běžící titulky v televizi.
V mém rozespalém zorném poli se najednou objevil telefon, který se vznášel kousek před mým obličejem.
Překvapeně jsem vydechla.
„Vezmeš si ho konečně? Zvoní ti už podruhý.“
„Ehe…jo.“
„Ano?“ ozvala jsem se trochu ochraptělá spánkem a Erikův vyčítavý hlas mi málem protrhl bubínky. Daniel mluvil potichu…s jistou elegancí a jemností, tudíž mi Erikova hlasitá mluva, přišla exra nepříjemná.
„Volám ti už podruhý!“
„Promiň, spala jsem.“
„Aha, tak to jo. Já jen, že jsi dneska byla taková roztěkaná. Chtěl jsem se zeptat, jestli už jsi v pohodě.“
Sáákra. Přeci jen nejsem tak dobrá herečka, jak jsem si myslela.
„Vždyť jsem ti říkala, že jsem se moc nevyspala,“ zamumlala jsem a teprve pak mi došlo, že Daniel je pořád vedle mě a mohl by si to vyložit jinak, než jak to bylo myšleno. Krvavě jsem zrudla a kousla se do spodního rtu.
„Jo já vim. Nechceš jít ven? V kině dávaji bezva film a pak zajdem na pizzu.“
Moc dlouho jsem se nerozmýšlela. Erik byl v tuhle chvíli ten poslední koho bych chtěla vidět a málem mi vlítly slzy do očí, když jsem si připustila, že ten, koho bych chtěla vidět nejvíc, vidět vlastně vůbec není.
„Hele Eriku, dneska na to fakt nemám náladu. Možná jindy jo?“
Dobře, asi sem to neměla říkat tónem, jakym se odbývá malé otravné dítě, ale chtěla jsem se ho co nejrychleji zbavit.
„Aha…no…dobře. Tak ahoj zítra ve škole.“
„Jo ahoj,“ dodala jsem tím nejpříjemnějším hlasem, jaký jsem dokázala vyprodukovat a zavěsila.
„Nic neříkej,“ zavrčela jsem směrem k Danielovi a zvedla se, abych šoupla do dvd novej film.
„Mlčim jako hrob,“ ušklíbl se s pobaveným zachechtáním.
U Beetlejuice jsem ho nechala samotnýho a šla uvařit něco k večeři. Neměla jsem páru co má rád, ale rozhodla jsem se, že pokud mu nebude moje extra ostrá mexická směs s toustama chutnat, tak mu jí nacpu do žaludku třeba násilím.
Do rádia jsem dala svůj obvyklej mix písniček, který můžu poslouchat pořád a s lehkým pohupováním jsem začala krájet kuřecí prsíčka na drobný kostičky.
Ne, že bych byla na vaření velkej expert. Většinou jsem byla ráda, že je taťka dlouho v práci a já nemusim vymejšlet něco, co by pro něj bylo poživatelný, protože těstoviny na různý způsob ho po pár letech omrzely. Oproti tomu, já bych těstoviny mohla pořád. Teda když se vezme v úvahu, že to tu a tam promíchám s nějakou čínou, nebo jídlem po indicku. Nebo taková pizza…hmmm.
Rychle jsem maso naházela na pánev a nechala chytit bílou barvu. Začala další moje oblíbená písnička a já se jaksi přestala kontrolovat. No dobře, v kuchyni je většinou hrozná nuda, ale chovat se, jako bych byla po zásahu elektrickým šokem, jsem nemusela. Moje boky se samy od sebe rozvlnily, nohy rozpochodovaly a hlava rozhoupala. Tomu se tak lidově říká tanec.
Bez toho, abych se nějak zastavila, jsem jídlo dodělala, posypala pořádnou dávkou mexického koření a chili a dodělala vedle na talířek tousty.
Jo jo…jestli mu neshoří pusa, tak mu o něco později shoří úplně něco jinýho. Ušklíbla jsem se zákeřně a rozdělila porci do dvou misek.
„Tak jak se ti líbí film?“ zeptala jsem se, zatímco jsem postavila obě misky i talíř s tousty na stolek před televizi.
„Ani nevim…myslim, že je to spíš seriál a už se celkem těšim na pokračovaní,“ zasmál se tlumeně.
„Co? Ne to je film.“
„Nějak mi to nedalo…promiň. Ale ten taneček byl působivej,“ tentokrát se rozesmál na celé kolo a já zrudla jako rajče.
Chtěla jsem ho pohotově nějak odpálkovat, ale jelikož mě nenapadla žádná vtipná a nadmíru trefná odpověď, zavrtala jsem se s miskou a toustem v ruce do opačného rohu gauče a rozzuřeně se pustila do jídla.
„No ták…neurážej se,“ zasmál se a já ucítila, jak se přisunul až ke mně.
Srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí, když jsem ucítila jeho dech na uchu.
„Náhodou jsi u toho vypadala hrozně sexy,“ usmál se a v hlase jsem mu nevyčetla žádnou ironii ani posměch. Prostě to co řekl, si i myslel.
„Nejde o to, že jsi viděl, jak magořim, ale o to, že to nebylo fér. Není fér, když si myslim, že jsem sama a ty tam přesto jsi. Není fér, že tě nevidim!“ postěžovala jsem si a při poslední větě se mi zlomil hlas.
„To tě trápí? To, že nevíš jak vypadám?“
„Taky…ale i to, že mi nedovolíš, abych ti věřila,“ zamumlala jsem a lžící jsem se nimrala v misce, jen abych měla kam upíchnout oči.
Chvíli mlčel, ale znenadání mi lehce přitiskl rty na tvář.
„V tom případě se budu snažit to změnit.“
Neovladatelně se mi roztřásly ruce a tlak jsem měla tak vysokej, že bych si v tu chvíli zasloužila dvojitou dávku prášků na uklidnění.
Cítila jsem, jak se spořádaně odtáhl na svou polovinu sedačky a vzal si svou misku s jídlem.
Trvalo mi dlouho než jsem se úplně uklidnila a dokázala do sebe vpravit nějaký to sousto s tim, že jsem cítila i jeho chuť.
Hned po jídle, jsem se i se špinavým nadobím zašila do kuchyně a doufala, že zůstal sedět v obýváku. Rychle jsem nandala misky i lžíce do myčky a unaveně se opřela o kuchyňskou linku.