Ta druhá půlka mého já - 1. půlka 1. kapitoly

Kapitola 1.

Londýn 1907

Provazce dešťové vody bubnovaly na střechy domů, stékaly do zrezivělých okapových rour a potom rychlým spádem na špinavé londýnské ulice. Snad se snažily alespoň trochu očistit zkažený Londýn. Přidala jsem do kroku, klapot mých bot o dlážděné cesty se odrážel do ztracena. Byla jsem plná touhy a posedlosti po jediné věci, která dokázala utišit mou věčnou žízeň. Celé mě tělo a zbytky duše toužily po krvi. Ano, dnes jsem byla na lovu.

Z kapsy jsem vytáhla zmačkaný kousek papíru s adresou, seznamem jmen a především přesnou dobou úmrtí. Kapky deště mi rozpily inkoust před očima. Vztekle jsem papír zahodila. Znovu jsem zrychlila, věděla jsem, že pokud přijdu příliš pozdě bude Ezechiel zuřit. Můj milovaný „mentor“, jak si s oblibou říkal, byl smrtelně vážný a nebezpečný. Jenže mi byl vším. Jediná blízká bytost mému kamennému srdci.
„M street 215, jsem tu,“ zastavila jsem se před omšelým domem v téhle bohapusté části Londýna. Vypadal naprosto opuštěně, ale dle pokynů tu dnes večer měli být tři lidé. Slušně jsem zaklepala na dveře přesně, jak mě to učili. Hned při první ráně se dveře otevřely. Opatrně jsem vešla dovnitř, všude vládla tma. Jedním pohybem jsem se zbavila pláště, který by mi jen zavazel v práci. Zavlnil se a s lehkým šustěním dopadl na dřevěnou podlahu. Odhalila jsem tak své stříbřité bílé vlasy, které alespoň trochu pročísly temnotu haly. Naproti mě se rozprostíralo široké schodiště. Nebyla to ani vteřina, když jsem ucítila nasládlou vůni…Vůni krve. Všechny moje smysly byly okamžitě v pohotovosti. Celé tělo mi začalo vibrovat nesnesitelnou touhou. Rychle jsem se zhluboka nedechla a snažila uklidnit přesně, jak mě to vždy učil Ezechiel, zvolna jsem dostávala své tělo opět pod kontrolu. Jakmile byla, jak tomu říct, snad žízeň, touha, očekávání, chuť a lačnost po krvi zažehnána vyšla jsem schody nahoru. Několik parket pode mnou zaskřípalo, opravdu jako v nějakém hororovém románu. Šla jsem za tou sladkou opojnou vůní. Pomalu jsem otevřela dveře a nastalo pro mne velké zklamání.
„Dnes se zase nenajím,“ povzdechla jsem si. Přede mnou se rozprostírala jistě pro mnohé „lidi“ děsivá podívaná. Na zakrvácené posteli ležela mladá žena s mužem, každý v sobě měl díru po kulce. Kousek od postele ležel postarší muž se zbraní v ruce a kulkou v hlavě. No nic místo večeře o třech chodech budu mít zase jen kručící žaludek a přednášku od Ezechiela na téma „Kdo pozdě chodí,…“ dál už to znáte samy. S posledním pohledem na mrtvé milence a žárlivého manžela jsem odešla z domu.

Venku naštěstí přestalo pršet. Přehodila jsem si svůj saténový plášť a pomalým krokem vyšla k domovu, nyní už jsem opravdu neměla důvod spěchat. Najednou jsem za sebou uslyšela podivné šramocení. Bleskově jsem se otočila s dýkou připravenou k boji. Nikde nikdo. Můj pohled pomalu sklouzl ke hromadě odpadků, po mé pravé ruce, na kterých si pochutnávaly krysy.

„Odporné,“ s těmito slovy jsem vrátila dýku zpět za opasek a odcházela. Okamžitě jsem ale o něco zakopla a málem spadla na tu odpornou cestu. Já vím, nehýřím zrovna největší obratností, ale jsem ještě mladá. Bleskově jsem se otočila po příčině mého pádu. Na zemi sedělo i přes všechnu špínu kolem sněhobílé štěně. Zvedlo ke mně pohled a já se dívala do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy viděla. Z ničeho nic začne štěkat. Nevím jestli se mám smát nebo z toho chlupatého parchanta vyždímat všechnu krev a z jeho kožíšku si udělat rohožku.

„Dneska máš štěstí chlapče, nejsem takový barbar, abych jedla kdejaké psisko, tak mazej.“ Blýsknu po něm svými špičáky, otočíme se a svou přirozenou rychlostí jsem během několika minut doma. Odemknu dveře, vejdu a málem opět zakopnu, protože přede mnou znovu sedí to štěně. Teď už si ho měřím podezíravým pohledem, není možné, aby obyčejný pes běžel stejně rychle jako já. Z mého zamyšlení mě vytrhly kroky, koho jiného než Ezechiela. Na tváři mu hrál zlověstný úsměv, tak teď to přijde výchovná přednáška. Předem jsem si povzdechla provrátila oči v sloup a čekala.
„ Natalie, přišla jsi pozdě,“ to byla jediná jeho slova. Zarazila jsem se a šokovaně k němu zvedla svůj pohled. Tady něco nehraje.
„To je všechno? Nic víc jen „přišla jsi pozdě?“ Ptala jsem se.
„Toho psa máš k večeři nebo jako módní doplněk k…,“ s úšklebkem střelil k mým vlasům.
Takže místo poučování o zodpovědnosti se mi posmívá. Na to jsem už vůbec nebyla naladěná. Večer bez krve mě dost podráždil, proto jsem se rozhodla rozhovor rychle ukončit.
„Já si tuhle barvu nevybrala, pokud si dobře vzpomínáš.“ Na tváři se mu mihl stín lítosti, ale nedal na sobě nic znát.
„Radši běž do pokoje, dnes jsi už napáchala dost škody a buď opatrná na to, co říkáš, hazarduješ totiž se smrtí.“ Byl děsivý to bezpochyby, avšak už jsem příliš dobře věděla, že by mi nikdy neublížil. Přesto jsem musela uznat svou dnešní chybu a tak jsem se bez dalšího odmlouvání vydala do své ložnice. Na schodišti jsem se ještě naposledy otočila jeho směrem.
„To štěně si můžeš klidně nechat, třeba tě konečně naučí slušným způsobům.“ Slyšela jsem, jak za mnou ještě něco křičí, ale to už jsem byla v bezpečí svého pokoje.

Můj dům, můj hrad. Takže asi takhle můj pokoj, moje království. Na levé stěně bylo vysoké zrcadlo ne, že bych tolik dala na svůj vzhled, ale kdo by se rád nepodíval na jedinou dokonalost, co mi můj nemrtvý stav přinesl. Naproti mně byla okna do rozlehlé zahrady, ve které jsme se s Ezechielem vždy snažili najít klid, kterého se nám nesmrtelným nikdy nedostávalo. A samozřejmě moje nejoblíbenější část pokoje velká postel s nebesy. Všechno bylo světlé, tapety na zdech, povlečení na posteli asi to byla moje poslední snaha vnést do mého temného světa trochu světla a života. Jinak už jen spousty volného místo, nesnášela jsem pocit stísněnosti, který mě den ze dne víc trápil.

Najednou jsem uslyšela škrábání na dveře, po chvíli štěkot a pak následovalo něco, co nejspíš mělo být vrčení. S povzdechem jsem otevřela dveře. Štěně radostně vběhlo do pokoje, okamžitě se mi vyškrábalo do postele a začalo zuřivě cupovat mou přikrývku. No to si ze mě dělá blázny ne.
„Huš, jedeš dolů obludo,“ křikla jsem po něm. Vzhlédlo ke mně a asi se mě snažilo obměkčit. Šla jsem do koupelny, vzala proutěný koš k tomu jeden fialový ručník a vrátila se zpět do pokoje. Všechno jsem to položila vedle postele.
„Tak a teď si lehni pěkně do koše jako poslušný pes.“ Podíval se na košík a pak na mě a jeho pohled naznačoval, že rozhodně nevymění postel za jeden ručník v koši. Bože co si to namlouvám, je to jen hloupé zvíře. Zatřásla jsem hlavou, vzala ho opatrně do dlaní a položila do koše. Musela jsem uznat, že jsem v životě nedržela v rukou nic tak hebkého.
„Vážně by z tebe byla dobrá rohožka, tak radši zůstaň v koši chlupáči,“ pošeptala jsem mu. Potom jsem se sama převlékla a šla si lehnout do rozházené postele. S překvapením jsem zjistila, že štěně spokojeně usnulo. S tichou závistí jsem se šla pokusit o to samé.

Londýn 1854

Po ztemnělé ulici jel kočár. Byl poměrně teplý večer, avšak něco viselo ve vzduchu. Jako když víte, že se každou chvíli spustí prudký déšť. Postarší kočí popohnal koně, chtěl být co nejdřív doma, stejně jako dívka sedící uvnitř kočáru.

Natalie na sobě měla jednoduché zelené šaty. V rukou, které měla položené v klíně jako správná dáma, třímala své krajkové rukavičky. Neměla na sobě jediný šperk, což bylo zvláštní, protože se právě vracela z plesu. Bylo jí už skoro dvacet let, a přesto byla svobodná, nebo jak se jí smály závistivé dívky, staropanenská. Pravdou bylo, že většina dívek v jejím věku již měla manžele i dítě. Najednou i k ní do kočáru zavál poněkud chladný vzduch. Lehce se otřásla a pomalu si natáhla rukavičky na štíhlé prsty. Svůj zrak stále upírala k zemi, až když z venku uslyšela hrozivé zamňoukání vzhlédla. Najednou každý pochopil, proč neměla jediný šperk, nebylo jich totiž zapotřebí. Dívka měla oči jako smaragd snad, ale její pohled byl mnohem hlubší a tajemnější. Možná se jí muži i báli. Určitě po ní toužili, ale z touhy se lehce stává posedlost, která nás může ovládnout a každý muž se bojí, že by ho mohla ovládat žena. Najednou kočár prudce zastavil…

V úzké uličce nedaleko projíždějícího kočáru, stáli dva muži. Jeden byl zahalený do černého pláště a obličej mu halila kápě. Druhý byl světlovlasý mladík. Měl krásné rysy obličeje a ve spojení s bledou pokožkou vytvářely představu soch dávných mistrů. Jeho krása působila věčně, tak že by s ní neotřásly ani síly věků.
„Jonathane, doufám, že ti znovu nemusím vysvětlovat jaký je plán. Především kroť svou žízeň a nepoddávej se touze po krvi.“ Řekl muž s kápí chladným tónem nepřipouštějícím jakýkoliv odpor.
„Jistě mistře,“ řekl posměšně. „ Nemusíte se ničeho bát, zabiji toho kočího a dívku odvezu do bezpečí domů. Stejně ale nechápu, proč nemůžu vysát i jí.“ Řekl poněkud přihlouple a se snahou vzdorovat.
„Už jsem ti to řekl mockrát… Rychle už jedou,“ s těmi slovy ho lehce postrčil směrem k projíždějícímu kočáru. Upír vyběhl a s dravostí šelmy skočil…

V tu chvíli se stalo mnoho…

Kočí náhle ucítil ostrou bodavou bolest a prudce škubl otěžemi. Koně se vzepjaly na zadní nohy a zastavily.

Upír vyběhl ze svého úkrytu, vyskočil na kozlík ke kočímu a lačně mu svými špičáky probodl kůži na krku. Nyní nenasytně polykal, spíš hltal jeden doušek krve za druhým, celý okolní svět pro něj v tu chvíli přestal existovat. Byl tu jen on a horká krev. Z opojení ho vyrušil až hlas…

Kočár sebou prudce škubl a dívka sedící vevnitř okamžitě spadla na protější sedadlo. Jakmile se vymotala ze sáhodlouhých spodniček, opatrně otevřela dvířka kočáru a vyšla ven. Ulicí se v tu chvíli prohnal ledový vítr, vehnal ji prach z ulic do očí, tak že si je musela zastínit. Cítila to, ne ona to věděla, něco je špatně. Mimoděk vztáhla dlaně k pažím ve snaze zahřát se či snad v obraném gestu. Přešla ke kozlíku.
„Edmunde co se…,“ slova se jí zadrhla v ústech. Nemohla se ani pohnout ani křičet byla naprosto ochromena tou hroznou scénou, kterou právě viděla. Ten děsivý výjev se jí vryl do paměti a už ji nikdy neopustil. Černá postava zvedající svá zakrvácená ústa a upírající na ni svůj temný pohled. Edmundovo tělo padající na zem k jejím nohám a jeho pohled. Skelný výraz v mrtvých očích.

Začala zběsile kroutit hlavou a pomalu ustupovat dozadu, stále jen tiše šeptala:
„Ne… To není pravda… Nemůže.“ Najednou vrazila celým svým tělem do něčeho tvrdého. Prudce se s úlekem otočila a tam stál ten tvor. Srdce jí prudce bušilo. Krev se jí nahrnula do spánků a slyšela jen hučení. Strach ji úplně ochromil.
„Ale, ale kohopak to tu máme snad ne mladou dámu,“ řekl sametovým hlasem s nádechem ironie. Prohlížel si ji, jako si šelma vyhlíží svou kořist. Natáhl k ní svou dlaň a uchopil do ní její tvář. Natalie se při tom doteku otřásla strachem a odporem.
„Jsi pěkná, dokonce moc pěkná. Jak by se ti líbil věčný život a věčná krása,“ přiblížil svůj obličej k jejímu, tak že cítila jeho ledový dech na své pokožce a znovu se zachvěla.
„Ne děkuji,“ bylo to až komické, tak tohle bylo jediné, co ze sebe dokázala dostat. Jako by odmítala nedělní čaj o páté u své přítelkyně. Odpovědí jí byl smích tak děsivý, že drtil poslední zbytky jejího zdravého rozumu. Myslela, že každou chvíli musí zešílet pokud nezemře. Paradoxně jí v hlavě vyvstaly představy romantických hrdinů z jejích knih. V mnoha hrál upír hlavní roly. Jenže tohle stvoření se ani zdaleka nepodobalo hrdinům ani padouchům bylo, jako by ho vyvrhly plameny pekelné.
„Dost řečí,“ řekl najednou podrážděně. Uchopil její tělo do kovového sevření a odhalil si její šíji. Natalie prudce stiskla víčka. Teď to přijde, zemře. Na tom okamžiku nebylo nic dojemného ani poetického. Neproběhl jí celý život před očima. Její poslední myšlenky byly na odporný pach krve a smrti, který se šířil spolu s větrem.

Ucítila, jak se jí jeho zuby zaryly do krku. Pak to opravdu přišlo, bolest tak ochromující, že se jí podlomila kolena a ona stála bezvládně v náručí svého vraha. Od konečků prstů se jí šířila necitelnost, jak ubývalo krve v jejím těle, přestávala mít cit v rukou i nohou. Uvědomila si, že leží na zemi. Najednou na svých rtech ucítila nějakou tekutinu, která jí pomalu zaplňovala ústa. Byla to krev. Najednou velmi zřetelně poznala tu pachuť. Sebrala poslední zbytky sil a začala tu odpornou tekutinu plivat všude kolem. Snažila se popadnout dech, i když věděla, že smrt či snad něco mnohem horšího je velice blízko, snaha spasit holí život v ní pořád byla.

Jonathana popadl vztek, proč se mu k sakru tak brání, když jí nabízí vše, o čem se jí může jen snít. Surově přiložil jednu ruku na její nos a své krvácející zápěstí jí vložil do úst.

Nemohla dýchat, nemohla se hýbat jediné, co jí bylo umožněno bylo dusit se tou odpornou tekutinou. Dál už bojovat nešlo a tak polkla. Jestli si před tím myslela, že trpí bylo to nic v porovnáním s tím, co přišlo nyní. Celé tělo měla v jednom ohni, jako kdyby ležela v plamenech a zároveň cítila mrazivý chlad, jako by do ní bodaly miliony ledových jehliček. Teď už si přála jen zemřít a dojít věčnému klidu. Místo toho byla v agónii bolesti, která celé její tělo naprosto paralyzovala.

Z boční ulice vyběhla tmavá postava s kápí. Prudce srazila upíra z nebohé dívky. Teď klečel na ležícím upírovy a pomalu se skláněl k jeho obličeji. Ten ležel, tiše bez hnutí, se strachem v očích se díval do tváře své smrti.
„Posloužil jsi dobře… Doufám, že shniješ v horoucích peklech.“ Byla poslední slova, která mu muž pošeptal do tváře. Potom položil své ledové dlaně na Jonathanův krk, bylo vidět, jak se z něj vytrácí život a pak už jen slabé škubnutí. Nemrtvý byl konečně mrtev.

Muž rychle spěchal k tělu dívky, poklekl vedle ní. Položil svou chladivou dlaň na její tvář a tiše šeptal:
„Neboj, ulehčím ti od tvé bolesti, za chvíli už bude všechno v pořádku.“

Najednou Natalie opravdu cítila úlevu jako by všechen žár a i chlad z jejího těla odváděla cizincova dlaň. Zároveň však cítila zvláštní prázdnotu, která jí pomalu naplňovala od konečků prstů pomalu až k jejímu srdci.

Muž seděl a tiše sledoval, jak z dívky odvádí poslední zbytky života. Od konečků prstů ztrácela její kůže barvu, již nebyla růžová ale mrtvolně šedá. Její hnědé vlasy začaly šednout jako by se člověk díval na rychle stárnoucí dámu. Za chvíli vybledly do jasné bílé stejně, jak opouštěl dívku lidský život. Ještě chvíli a bude její lidská část mrtvá.

Pak to Natalie ucítila, její srdce se naposledy stáhlo a ochablo. Cítila neuvěřitelnou lehkost, ale zároveň děsivou prázdnotu.
„Je dokonáno,“ zašeptal muž tiše a sňal svou kápi.
Dívka pomalu otevřela oči. Ty jediné zůstaly stejné, jediné připomínaly starou Natalie. Tiše se na muže dívala, stále nebyla schopna se pohnout a pouze těkala očima po jeho tváři. Byla dokonalá, vypadal jako anděl. Pak se však podívala do jeho temných očí a nejednou jí vše začalo docházet. Ano, byl to anděl, ale anděl smrti.
Vzal dívku do náručí. Sklonil se k ní a promluvil.
„Konečně se setkáváme Natalie. Jsem Ezechiel.“
To byla poslední slova, která slyšela, než usnula v náručí svého anděla.

Najednou jsem se probudila. Minulost nám nikdy nedá spát…

Moc všem děkuju za komenty k prologu!!! Doufám, že jsem touto kapitolou moc nezklamala vaše očekávání...