Forsaken - 41. díl

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Fakt vtipný! Takže já jsem jako upír, jo? To aby ses pomalu začal bát, že tě pokoušu!“ vyjela jsem na Riela podrážděně a v duchu si říkala, že bych odsud měla co nejdřív zmizet, protože je to očividně blázen.
I když… jak jsem vlastně očekávala, že mi vysvětlí všechny ty divný věci, který jsem v posledních dnech zažila? Akorát jsem si myslela, že to způsobil nějakej tátův průšvih, ne že v tom hraju hlavní roli já. A navíc tak ubohou!
„To tě navedl Petr, ne?“ pokračovala jsem ve svém slovním útoku. „Vždycky si ze mě dělal srandu kvůli tomu česneku… Takže co teď? Mám se vyhýbat křížům a kostelům?“ otázala jsem se ho tónem, ze kterého sarkasmus přímo crčel.
„Teď si sedni, dej si kafe a vyslechni mě!“ poradil mi Riel důrazně. Vlastně to byl spíš rozkaz.
Ignorovala jsem ho. „Nemůžu si dát kafe, protože jsi mi zakázal mlíko! Což je pěkná blbost! Nikdy jsem neslyšela o tom, že by upírům vadilo mlíko!“
„Neříkám, že jsi upír! A pokud nechceš to zatracený kafe, tak ho nepij! Hlavně na chvíli zmlkni a poslouchej! Chtělas přece odpovědi, tak teď je dostaneš!“
„Ale já –“
Sledovala jsem ho, jak ze sebe vztekle strhnul černou koženou bundu a hodil ji mým směrem. Nemířil na mě, ale přesto jsem polekaně uskočila.
„Hajzle!“ vyjekla jsem a mrštila po něm nejbližším polštářem, který jsem hbitě popadla z postele.
Zahlédla jsem jenom černý záblesk a vzápětí nechápavě sledovala, jak se bílá peříčka pomalu snášejí k zemi. A Riel stál nad tím vším s katanou v ruce a zamračeně si mě přeměřoval.
„Vidím, že jsem konečně získal tvou pozornost!“ prohodil, zatímco si zasouval svou zbraň zpátky do pouzdra na zádech.
„Hraješ si na Bladea nebo co?!“ vydechla jsem, příliš v šoku, než abych byla ještě rozzlobená.
„Tak trochu. Ale zapomeň už na filmy, tohle je realita, děvče. A pokud se nenaučíš jistá pravidla, pak tu nemáš šanci přežít.“
Mlčky jsem přikývla.
„Dobrá. Jak chceš to kafe?“
„Jak si ho dáváš ty?“
„S vodou,“ ušklíbl se na mě.
„Tak jo.“
Zalil hrnky a pak mi jeden z nich podal. „Nespal se.“
„Díky.“
Postavila jsem hrnek na stolek a zadívala se na něj. Jo, zapomeň na filmy… Určitě dobrá rada, ale on vypadal, jako kdyby z jednoho z nich vystoupil. Na sobě černý džíny, přiléhavý černý triko a na nohou těžký boty… připomínal mi spíš týpka, co upíry zabíjí, než že by jim pomáhal. Ale když na okamžik naklonil hlavu a já zahlédla jeho ucho, už jsem si to nemyslela. Protože bylo lehce zašpičatělé…
S obavami jsem se mu zadívala do tváře, skoro jsem očekávala, že na mě vycení upíří tesáky a s tlumeným zavrčením se mi zakousne do krční tepny. Riel můj pohled zachytil.
„Začíná to bejt už dost otravný, Izabel,“ pronesl znechuceně.
„A co?“ nechápala jsem.
„To tvoje očumování.“
Začervenala jsem se. „Nemůžeš mi zazlívat trochu zájmu, ne? Koneckonců jsi to ty, kdo ze mě udělal upíra.“
Povzdechl si. „Škoda, že nemám ostrý zuby, hned bych ti je zakousl do hrdla, už jenom proto, abych nemusel neustále poslouchat ty tvoje kraviny! Myslíš si, že je to zábavný? Jako kdyby nestačila tahle nemoc! Ještě snášet všechny ty trapný narážky! A mimochodem, pokud chceš hovořit se svým upířím stvořitelem, tak si promluv s Alexem. To on ti dal do vínku tenhle skvělej dar!“
„Táta? Ale táta je normální!“ ozvala jsem hned dotčeně.
„Jo?“ Úsměv, který mi věnoval, se rozhodně nedal označit jako milý. „Tak se ho zkus zeptat, jak tvoje máma umřela. A nemyslím teď. Myslím tenkrát před tvým narozením!“