Melien Edhel - XXVI. kapitola - část 2/2

Thranduil s úlevou zaznamenal, jak Elrond odvádí Nimloth na taneční plochu, a namířil si to ke Glorfindelovi. Již několik hodin se marně pokoušel ho zastihnout o samotě, aby si s ním mohl promluvit o jeho sestře, a kdyby už jen ta pouhá myšlenka nebyla tak absurdní, měl by za to, že se mu jeho přítel důsledně vyhýbá.
„Glorfindele.“
Thranduil usedl na Nimlothino místo. Zdálo se mu, že stále ještě cítí její jemnou vůni, něco mezi sladkými květy jasmínu a šeříku, a už jen to na něho zapůsobilo mnohem silněji, než by si byl vůbec ochoten přiznat.
„Thranduile.“
Glorfindel nejdříve zalétl pohledem k Nimloth, jež opodál tančila s Elrondem. Veškeré její pohyby byly elegantní a bez chyby, přesto mu neuniklo, jak automaticky jsou vykonávány. Napadlo ho, že být na lordově místě Thranduil, vše by vypadalo jinak. Neušlo mu, jak se Nimloth tvářila, když požádal o tanec jinou, i když on byl rád, že konečně králův zájem o ni opadl. Když pak sestře navrhl, aby se vrátili domů, neprotestovala. Téměř bez ducha ho následovala a jen s největším úsilím na sobě nedávala nic znát. Chtěl ji utěšit, ale věděl, že v takovýchto chvílích je nejraději sama, a tak ji ponechal jejím myšlenkám. Měl za to, že tím to skončilo. O to větší bylo jeho překvapení, když se objevil Thranduil a žádal ho, aby se vrátili. Ani přesně nevěděl, proč vlastně svolil. Snad ho přesvědčilo Nimlothino přezíravé chování vůči Thranduilovi, ze kterého usoudil, že veškeré její okouzlení elfským králem se vytratilo. Také nechtěl zarmoutit Legolase, jenž byl pro něho téměř jako vlastní syn.Teď si však nebyl jistý, jestli neudělal chybu. Neunikly mu totiž kradmé pohledy, které Nimloth vrhala na Thranduila, jenž se od jejich návratu spíše stranil společnosti. Dívka, s níž prve tančil, k němu ostýchavě přistoupila, přinesla mu karafu s vínem a zřejmě očekávala, že jí opět věnuje svou pozornost, ale ten jí jen chladně poděkoval nepatrným pokývnutím hlavy a více si jí nevšímal.
Glorfindel tohle všechno sledoval a byl připraven zasáhnout, kdyby toho bylo zapotřebí. Už jednou Thranduila podcenil a málem na to doplatil. Víckrát něco podobného nehodlal dopustit. Jako vojevůdce si byl dobře vědom toho, že silou zde nic nezmůže, pomalu se mu však v hlavě rodil plán, jak to celé zarazit. Nebyl to sice nejčestnější způsob, avšak takovými drobnostmi se nyní nemínil zabývat. Ve válce se přece nebojuje vždy poctivě, někdy je potřeba použít lsti. A on nebyl z těch, kdo by se zdráhali k něčemu podobnému uchýlit…
„Amin anta quen yassen lle (Já s tebou hovořiti potřebuji, Glorfindele), Glorfindel.“
Ten jeho názor zřejmě nesdílel. „Mankoi?! Amin uuma caela ai´nat´quen yassen lle no´ (Proč?! Já nemám, o čem bych s tebou hovořil!)!“ odvětil příkře.
Načež se zachoval jako předtím Thranduil, vyzval nejbližší dívku k tanci a vmísil se mezi ostatní veselící se Eldar.
Thranduil se za ním několik minut zamračeně díval. Takhle neosobního svého přítele nikdy předtím nezažil. Vždy byli schopní hovořit spolu o čemkoli a nyní si ani nebyl jistý, zda ho ještě vůbec může za přítele považovat.

Lidianna se zvedla z pohovky a pomalu přešla k oknu. Vyhlédla ven a srdce se jí divoce rozbušilo, když zahlédla vysokou postavu kráčející nedaleko a téměř splývající s okolní temnotou. Legolas!
Ale kam to jde? Chápala, že nejspíš potřebuje být teď sám, ale tohle přece nebylo počasí na noční procházku!
Po krátkém přemítání se vydala za ním. S dostatečným odstupem ho sledovala zahradami matně ozářenými bledým měsíčním světlem, jenž všemu dodávalo nádech neskutečna, až k malému lesíku zahalenému do chuchvalců mlhy. Trochu zpanikařila, když se jí zcela ztratil z dohledu, ale odhodlaně pokračovala dál, až spatřila něco, co jí vyrazilo dech. Zastavila se a s hrůzou hleděla před sebe. Tohle místo přece znala!
Nacházela se nedaleko jezírka, ze kterého stoupala pára, i vzduch tu byl mnohem teplejší než kdekoli jinde. Co ji obzvláště zaujalo, byl Legolas stojící na břehu. Fascinovaně sledovala, jak se svléká, až zůstal před jejím zrakem oděn pouze do měsíčního svitu. Beze spěchu vkročil do vody a pokračoval stále hlouběji. Když mu dosahovala k pasu, ladně se ponořil pod hladinu. Objevil se až o pár metrů dál, mokré prameny vlasů se mu lepily k zádům, po obličeji mu stékaly krůpěje vody. Několika tempy dosáhl velké, zčásti ponořené skály uprostřed jezera, kde si lehl na břicho a nechal se omývat vlnkami.
Lidianna nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se plížila blíž, nevšimla si však větve trčící ze země a zakopla o ni. Jen s obtížemi se jí podařilo udržet rovnováhu, polekaný výkřik se jí už zadržet nepodařilo. Opožděně si přikryla ústa rukou a nejistě pozorovala, jak se Legolas přetočil na bok a zadíval se přímo na ni.
„Lidianna (Lidianno)...“ Jeho hlas splýval s tlumeným šploucháním vody. „Mankoi naa lle sinome (Proč tu jsi)?“
„Amin merne ele lle. Amin merne quen yassen lle (Chtěla jsem tě vidět. Chtěla jsem s tebou mluvit)...“
Rozpačitě se zahleděla k zemi.
Trvalo chvíli, než se opět ozval. „Tula sinome ri´ kela sii (Pojď sem a nebo hned odejdi).“
Zaskočeně zalétla pohledem směrem k němu, ale zdálo se, že už její přítomnost nevnímá. Spočíval nyní na zádech, tvář obrácenou k měsíci, zakryt pouze závojem svých vlasů.
Pokud si myslí, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Byla odhodlaná si s ním promluvit a pokud kvůli tomu bude muset přeplavat celé jezero, tak to udělá! Na okamžik si vzpomněla na svůj hrozivý sen, ale hned tu myšlenku zapudila. Vždyť co by se mohlo stát?
Chvějícími se prsty uvolnila šněrování na svých šatech a stáhla je přes boky dolů. Poté rychle vklouzla do jezera, aby skryla svou nahotu, a zamířila k Legolasovi. Teplá voda příjemně zahřívala její zkřehlé tělo, ani si neuvědomila, jak během svého pronásledování elfského prince prochladla. Doplavala ke skále a zachytila se jí. Ne, že by nedokázala vylézt nahoru, ale cítila se již dost zranitelná, než aby se před Legolasem ukázala takto odhalená.
Legolas měl ale očividně jiný názor. Posadil se a mlčky k ní natáhl ruku. Když nereagovala, položil ji na skálu kousek od ní.
„Mani uma lle merna (Čehož chceš, Lidianno), Lidianna.“ Znělo to spíš unaveně než rozzlobeně.
„Amin merne nyar lle mankoi amin ume tanya (Chtěla jsem ti říct, proč jsem to udělala)...“ Prosebně na něho upírala oči.
„Amin sinta ta (Já toho vím),“ odvětil lhostejně.
Přikryla jeho ruku svou. „N´uma, lle uuma. Ro nae mellonamin. Amin uume caela ai´n´at dethola (Ne, nevíš. Byl to můj přítel. Neměla jsem na výběr.),“ zašeptala.
Legolas však byl nesmiřitelný. „Uma, lle caele. Ar´lle dethole ho (Ale ano, měla. A zvolal jsi jeho.).“
„Lle sinta tanya ta nae me´a (Myslíš si, že to bylo snadné)? Amin uume merna wethrin lle (Nechtěla jsem tě zradit), amin vesta (přísahám). Saes, amin umuva ai´nat´ (Prosím, udělám cokoli)... Nan´ uuma nyara amin kel (Jen mě nenuť odejít).“
Lidianně vstoupily slzy do očí. Prosím, jenom ať se před ním nerozbrečím! To ponížení bych nesnesla!
„Ai´nat´, Lidianna? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Cokoliv, Lidianno? Ty nevíš, čeho říkáš)!“ Jeho oči se podivně leskly.
„Ai´nat´, Legolas. Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Cokoliv, Legolasi. Řekni mi, co mám udělat).“
Zkoumavě si ji prohlížel, než odpověděl. „Tula a´amin (Pojď ke mně).“ Znovu k ní vztáhl ruku.
Tentokrát ji přijala a nechala ho, aby jí pomohl nahoru. Ihned si sedla, přitáhla si nohy k hrudi a objala je pažemi. Z neznámého důvodu se před ním styděla.
Legolas si to vyložil jinak. „Lle gorga (Máš strach)?“
Zamítavě potřásla hlavou. Chladná skála ji studila a okolní vzduch zaútočil na její prohřátou pokožku, až jí naskočila husí kůže. Lehce se zachvěla, ale jemu to stejně neušlo.
„Lle naa ringwe (Je ti chladno)?“ zeptal se starostlivě.
Přisvědčila a on ji okamžitě přivinul ke svému boku. „Amin urnuva lle (Já tebe zahřeji)...“ Jeho horký dech ji příjemně polechtal na uchu.
Opřela si hlavu o jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, že ji neodehnal a že je opět v jeho náručí. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po rameni a paži.
„Lidianno...“
Jeho hlas byl podivně zastřený a to ji přimělo, aby zvedla hlavu a pohlédla na něj. Oči měl přivřené, přesto si všimla, že jsou modré jako večerní obloha.
„Miqula amin (Polib mne)...“
Lidianna byla více než ochotná mu vyhovět. A nebylo to kvůli tomu, co mu slíbila. Natočila se k němu, rukou ho objala kolem krku a jemně otřela své rty o jeho. Chvíli ho zlehka líbala, než přitiskla svá ústa pevně na jeho a jazykem přejela po jeho rtech. Rozevřel je a ona bez zaváhání přijala jeho němé pozvání. Uchváceně vychutnávala jeho chuť, a když se jeho jazyk otřel o její, tlumeně zavzdychala. Přitáhl si ji blíž k sobě, takže mu téměř ležela na klíně, jeho prsty kreslily abstraktní obrazce na její záda. Lidianna nejprve strnula. Příliš se to vše podobalo jejímu snu a jí se znovu zmocnily obavy, ale zanedlouho se rozplynuly pod Legolasovými dotyky, které na její kůži zanechávaly horkou stopu.
Když přemístil své dlaně na její boky a při svém důkladném hlazení nevynechal ani její ňadra, polibek ukončila a začala jemně sát citlivou kůži jeho krku. Tiše zasténal její jméno. Povzbuzena jeho reakcí pomalu sjela k jedné jeho bradavce, zanechávajíce za sebou cestičku z drobných polibků a něžných kousanců. Nejdříve ji smyslně dráždila jazykem a pak ji vzala do úst. Když po ní přejela svými zuby, Legolas ji uchopil kolem pasu a posadil si ji na klín.
Oči se jí rozšířily touhou, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Trochu sebou zavrtěla a natáhla se, aby polaskala jeho elegantní špičaté ucho. Zalapal po dechu. Jeho ruce bloudily po jejím těle, něžně masírovaly její prochladlé svaly, až jí připadalo, že se její tělo změnilo v tekutý kov držící pohromadě pouze díky jeho dotykům. Nemohla se jich nasytit. Zaklonila hlavu a on slíbal své jméno z jejích rtů.
„Lle lama lisse´ (Chutnáš sladce)...“ poznamenal opojeně.
Položil ji na záda a přitiskl se k ní. Mírně zahýbal boky a Lidianna se proti němu vzepjala a ovinula své paže kolem jeho zad.
„Saes (Prosím)...“
„Mani uma lle milya (Po čem toužíš)?“ Jeho hlas byl nezvykle chraplavý.
Lidianna hned neodpověděla, neboť nebyla schopná souvislého myšlení. Nikdy nezažila tak intenzivní pocity jako ty, které v ní Legolas probouzel. Chtěla ho cítit ještě blíž... Potřebovala ho cítit blíž...
„Amin merna lle, maltarenamin (Chci tebe, můj zlatý princi),“ vypravila ze sebe nakonec.
„Lle caeluva amin rato (Brzy mne míti budeš),“ odvětil stručně, než začal vlhkými polibky zasypávat její tělo prostřené pod sebou.
V Lidiannině mysli se po těchto slovech rozezněl alarm na poplach, avšak ona ho již nevnímala. Měla sice nejasný pocit, že něco není v pořádku, ale Legolasovo laskání způsobovalo, že se nedokázala soustředit, aby přišla na to, co je špatně. A brzy se o to přestala snažit úplně a věnovala veškerou svou pozornost tomu, co s ní Legolas prováděl.
Líbal ji na krku a mučivě pomalu pokračoval přes její ňadra a břicho až na vnitřní stranu jejího stehna. Zatajila dech v očekávání, ale on pouze sklouzl až k jejímu koleni a opět se po horní straně vrátil zpět na její hrudník. Jazykem olízl vrcholek jejího prsa a lehce na něj foukl. Zachvěla se a cítila, jak její bradavka ztvrdla. Legolas nespěchal, zdálo se, že je naprosto spokojený tak, jak zrovna byl. Což v tu chvíli znamenalo přitisklý k jejímu tělu, jeho dlaně hladící její boky, ústa dráždící její ňadra. Nějakou dobu si vychutnávala jeho pozornosti, než se nespokojeně zavrtěla.
„Saes... amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)...“
Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu na rtech. „Lle naa ascarer (Tys nedočkavou)...“
A dál pokračoval v původní činnosti. Znovu sebou zazmítala se stejným výsledkem. Legolas pevně svíral její nohy mezi svými, a tak jen její ruce hladily kůži jeho zad.
Když i nadále ignoroval její prosby, uchopila silný pramen jeho vlasů a jemně za něho zatáhla. Přestal laskat její hruď a upřeně se jí zahleděl do očí.
„Legolas... uuma ungwala amin (Legolasi, nemuč mne)... Saes, amin merna tyav lle (Prosím, chci tě cítit)...“ Její prosba zněla zoufale dokonce i jejím vlastním uším.
Nejdříve vypadal, že jí ani tentokrát nevyhoví, pak však přejel po jejích lehce oteklých rtech a ve stejnou chvíli, kdy se vášnivě zmocnil jejích úst, vnikl do jejího těla. Hlasitě zasténala jeho jméno. Nikdy předtím ji nezachvátil takový pocit úplnosti a extáze, jako když ji konečně naplnil.
Jeho pohyby byly zprvu nenucené a rozkošnické, jako kdyby ji chtěl nejprve jen okusit. Nadšeně uvítala každý z jeho přírazů a žadonila o víc. Ochotně uposlechl, jeho tempo se stalo rychlejším a prudším. Pevně se ho držela, její tělo se začalo lehce chvět, což ho podnítilo k ještě větší horlivosti. Lidianna měla pocit, že kamsi padá, ale nebála se, neboť věděla, že ji ochrání. Cítila mravenčení v konečcích prstů, jak se jí krev hrnula do středu těla, tam, kde jí on působil takovou téměř nesnesitelnou rozkoš. Ztěžka oddychoval, jeho občasné zasténání splývalo s jejím.
Lidianna balancovala na hraně, nechtěla ještě, aby to skončilo, ale ani jeden z nich to již nemohl příliš dlouho vydržet.
„Ramba ten´amin (Zakřič pro mne)!“ zašeptal jí do ucha, byl to spíš rozkaz než žádost.
A Lidianna uposlechla. Když se roztřásla v jeho objetí, roztříštila se na malé kousky a přesto zůstala celá, vykřikla jeho jméno a během toho okamžiku i on dosáhl vyvrcholení.
Pozvolna se vraceli zpátky na zem. Leželi bez hnutí, Legolas stále ještě ponořený v ní, Lidianna bezpečně přikrytá jeho tělem. Když se jeho dýchání ustálilo, překulil se na záda a Lidiannu přivinul k sobě. Spočinula hlavou na jeho rameni, své nohy propletla s jeho. Umístil láskyplný polibek na její čelo, jeho ruka líně přejížděla po jejím boku.
„Amin mela lle, Legolas (Miluji tě),“ zašeptala. Její hlas byl prohřátý právě prožitou vášní.
„Amin sinta lle uma (Já toho vím).“
Z jeho tónu nedokázala rozpoznat, jestli ho její vyznání těší. Avšak příjemné teplo sálající z jeho těla a jeho paže, které ji k němu majetnicky tiskly, pro ni byly v tu chvíli dostatečnou odpovědí. Schoulila se a brzy pokojně usnula.

Lidianna se roztřásla zimou.
Otevřela oči a okouzleně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil vše bledě růžovým světlem a jehož kotouč se zrcadlil na ztichlé hladině jezera. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky se vznášely vzduchem. Neubránila se úsměvu nad takovou krásou a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se ohřála. Úleva, kterou tam hledala, se nedostavila a ona obrátila svůj zrak vedle sebe, aby zjistila, co se děje. Polekaný výkřik jí odumřel na rtech.
Nechápavě hleděla do Legolasových nehybných očí, jeho kůže měla nepřirozený bílý odstín a byla pokrytá tenkou vrstvičkou sněhu. Posadila se a chvějícími se prsty pohladila jeho tvář. Zaslechla strašlivé zaječení a uvědomila si, že ten zvuk vychází z jejího vlastního hrdla. S hrůzou zírala na Legolasovo tělo nejevící ani sebemenší známky života a vřískala a vřískala.