Srdce bojovnice - 5. díl

„Jak dlouho má ještě trvat tvůj pobyt zde?“ zeptal se mě princ, aniž by se obtěžoval aspoň trochu zmírnit svůj břitký tón.
„Čtyři dny, pane,“ hlesla jsem nešťastně. Očekávala jsem, že po tomhle výstupu už mne jistojistě vyhodí. A nebo možná bude chtít totéž co Daeron. Ani jedna z těch možností se mi nezamlouvala. Ovšem zřejmě jsem Thranduila podcenila.
„Pak bych ti doporučil využít tyto dny k tréninku, protože až se vrátíš do paláce, hodlám si ty tvoje dovednosti osobně prověřit! A myslím ty lukostřelecké! Pokud služby, které očividně některým bojovníkům poskytuješ, jsou to jediné, díky čemu jsi dosud v armádě, pak tě upozorňuji, že u mě s tím nepochodíš!“
„Ano, pane,“ vydechla jsem, překvapená tím, že se mne okamžitě nezbavil. Však já mu už ukážu, jak zručná s lukem jsem!
Thranduil vypadal, že chce ještě něco říct, ale v tom se ze křoví vynořil nějaký muž a namířil si to rovnou k němu. Princ se tlumeně zasmál.
„Opět jsi prohrál, Lindire!“
Odpovědí mu byla řada zamumlaných ale o to víc procítěných nadávek.
„Smiř se s tím, mého Morelena nikdy nepředhoníš, je to ten nejrychlejší kůň na celé Ardě! S výjimkou Mearas, samozřejmě.“
„To není díky koni, ale kvůli tomu, že jezdíš jako šílenec, Thranduile! Nebudeš tomu věřit, ale takový brod je docela šikovná věc!“
„Kdo by se zdržoval hledáním brodu, Lindire?“ odfrkl si Thranduil znuděně. „Navíc jsem se nemohl dočkat, až už budu konečně zase doma!“
Lindir se na mě pátravě zadíval. „To si dokážu představit...“ pronesl pobaveně. „Je v armádě tvého otce hodně takových... vojáků?“
„To netuším, poměry se za tu dobu, co jsem tu nebyl, rozhodně změnily. Ale být tebou, tak se krále neptám, pokud se tedy nehodláš urychleně navrátit do Imladris.“
„Dobrá, ptát se ho nebudu,“ pousmál se Lindir. Zdálo se, že se jeho nálada rapidně zlepšila. „Řekni mi, děvče, je ve vojsku hodně takových jako jsi ty?“ zeptal se mě jako kdybych byla jen nějakou děvečkou na statku.
„Myslíte lučištníky, pane?“ opáčila jsem se s nevinným výrazem. „Zajisté. Vzhledem k tomu, že území Eryn Galen je pokryto převážně lesy, je luk velice výhodnou zbraní.“
Thranduil se uchechtl. „A máš svou odpověď, Lindire. A teď se již nezdržujme, chci do paláce dorazit co nejdříve.“
„Vždyť jsem právě přijel! A zbytek družiny se už uvelebil u ohně! Nepotěší je, že je zas budeš hned zvedat. Navíc je noc a není to bezpečné.“
„Tak je tam necháme sedět a pojedeme jenom my dva.“
„Sami? Tak to už zcela určitě není bezpečné.“
Skoro jsem se neubránila pobavenému zasmání. Bylo zřejmé, že princův společník rozhodně není bojovník. Což ostatně dokládala i malá dýka u jeho pasu. Zajímalo by mě, jestli s ní vůbec dovede zacházet a nebo ji má jenom pro okrasu.
„Lindire, tuhle zemi znám i se zavřenýma očima,“ ujišťoval ho princ a já se trochu ironicky poušklíbla. No jistě...
„Chtěl jsi něco říct, vojáku?!“ zeptal se mě najednou Thranduil ostře a mně došlo, že si mého gesta musel povšimnout.
„Ne, pane.“
„Mně se zdálo že ano. Hovoř tedy!“
No co, proti rozkazu nic nezmůžu... Když to chce teda slyšet, má to mít! „Jenom mě napadlo, pane, že Váš přítel má možná pravdu. Opravdu byste měli raději posečkat do rána. I země se mění a Vy jste tu hodně dlouho nebyl!“
„Některé věci se zas tolik nemění... Riel!“ dodal posléze a z jeho úst znělo mé jméno skoro jako nadávka. „Ovšem to není tvůj případ. O čemž se přesvědčíš, až se zas objevíš v paláci.“
„Ale Thranduile, je nutné být k tomu děvčeti tak tvrdý? Nemyslíš si, že s přívětivým přístupem bys toho dokázal víc?“ zaprotestoval Lindir, ale pod princovým tvrdým pohledem raději zmlkl.
„Já žádné děvče nevidím, ty snad ano? Je tu pouze voják, který plní svou službu! Nebo by alespoň měl! A jako k takovému se k němu chovám!“
S těmito slovy se Thranduil vydal rázně pryč a jeho přítel si za ním rychle pospíšil, skoro jako kdyby se obával, že ho les pohltí, když tu zůstane sám. A já se za nimi zamyšleně dívala a nerozuměla jsem sama sobě. Měla bych být přece za takový přístup vděčná, ale pravda byla, že jsem pocítila spíš lítost.