Srdce bojovnice - 6. díl

Zbytek mé služby na hranicích utekl nezvykle rychle a než jsem se nadála, seděla jsem na koni a s ostatními vojáky mířila zpátky do paláce. Musím přiznat, že jsem se tam opravdu hodně netěšila. Ne snad proto, že bych pochybovala o svém lukostřeleckém umu, i když jsem si během těch čtyř dnů vyšetřila jenom pro jistotu trochu času na trénink, ale zdálo se mi, že zatím každé mé setkání s princem skončilo katastrofálně. A teď mám na něj narážet snad každý den a možná být dokonce pod jeho velením? Bylo mi jasné, že to pro mě nemůže dopadnout dobře.
Navíc to nebylo jenom jeho chování, které mě znepokojovalo. Protože když se tam tak nečekaně objevil na mém strážném místě, kapuce jeho pláště byla částečně svezená nazad a odhalovala převážnou část jeho tváře. A cosi v ní mě zaujalo natolik, že jsem na něho od té doby nemohla přestat myslet. Nebyla to jeho krása, na tu jsem byla u Eldar zvyklá, a proto mě ani nepřekvapila, ne, bylo to cosi v jeho rysech, co mu propůjčovalo panovačný a nebezpečný ráz. Cosi v lehce zamračeném posazení jeho očí, co varovalo, že s tímto ellonem není radno si zahrávat. Cosi v jeho přísně sevřených rtech, co slibovalo potíže. A právě tento příslib zapříčinil, že jsem se nemohla dočkat, až ho zase spatřím. Vím, zní to dost nelogicky, ale obávám se, že celý můj život je takový.
Když tam stál a neúprosným tónem plísnil toho druhého vojáka, byla jsem rozechvělá až do morku kostí. V tu chvíli jsem se nebála toho, co by byl schopen udělat mně, ale toho, čeho bych byla schopna já sama. Věděla jsem, že se od něho musím držet dál, jinak by mohlo být moje malé tajemství odhaleno. A já si nedokázala vůbec představit, jak by na to zjištění reagoval. Už jsem si tím jednou prošla a bohatě mi to stačilo. Nechtěla jsem být nucena opustit další království.
Utěšovala jsem se tím, že na mě třeba mezitím zapomněl, i když vzhledem k povaze našeho seznámení, se mi to nezdálo moc pravděpodobné. Ale třeba bude mít moc práce, když je ten nový kapitán, než aby se zabýval pouhým vojákem, i když je to jediná holka v armádě.
Povzdechla jsem si. Cesta přes hvozdy Eryn Galen byla na můj vkus moc dlouhá a poskytovala tak nevítaně mnoho příležitostí k přemýšlení a snění. Což byly dvě věci, které jsem si rozhodně nemohla dovolit dělat. Přinutila jsem se raději soustředit na sledování okolní krajiny, konec konců jeden nikdy nevěděl, kde na něho může číhat nepřítel.
Když jsme konečně dorazili na nádvoří a v malé skupince ellyn, která k nám přistoupila, aby nás uvítala, jsem prince nespatřila, poněkud jsem se uklidnila. Ani jsem si neuvědomovala, jak mi zběsile buší srdce. Sesedla jsem a odvedla koně do stájí, kde jsem ho vytřela do sucha a dala mu nažrat. Pak jsem popadla svoje věci a vydala se do ubytovny. Trocha odpočinku bylo přesně to, co jsem nyní potřebovala. Jenže mi zřejmě nebyl souzen.
„Riel, jsem rád, že už jsi živa a zdráva zpátky!“ uvítal mě Daeron srdečně a já se přinutila k úsměvu.
„Já také, pane,“ odvětila jsem a tvářila se, že mám dost naspěch. Třeba mě nechá zatím na pokoji. Ale už jeho další slova potvrdila mé obavy.
„Pojď ke mně do pracovny, ať sepíšeme hlášení. Vždycky je lépe takové věci neodkládat.“
Ztěžka jsem polkla. Už jsem Daerona znala příliš dobře, než abych doufala, že tentokrát má opravdu na mysli jen to papírování. Jenže co jsem mohla dělat?
„Ano, pane. Jak si přejete.“
Neochotně jsem se šourala za ním a v duchu si nadávala. Když tohle začalo, myslela jsem, že se mě Daeron brzy nabaží a nechá mě být, ale zdálo se, že ten mě ze svých spárů nespíš nepustí nikdy. Svěsila jsem zahanbeně hlavu, a tak jsem ani nepostřehla, že se Daeron znenadání zastavil, dokud jsem do něho nevrazila.
„Omlouvám se, pane,“ hlesla jsem kajícně a vzhlédla, abych zjistila, co se děje.
A krve by se ve mně nedořezal. Protože ten, kvůli kterému Daeron tak naráz zabrzdil, nebyl samozřejmě nikdo jiný než princ Thranduil. Byl oblečený ve vojenském a žádný plášť mi tentokrát nekazil výhled. Za to já bych v tu chvíli nějaký ocenila, abych se mohla skrýt před jeho pátravým zrakem.
„Chtěl jsem s Vámi hovořit o novém rozmístění vojáků, Daerone. Počet hlídek na jižních hranicích se mi zdá poněkud nedostačující. Pokud přijde nepřítel, pak odtamtud, takže bychom raději měli být připraveni.“
„Jistě, pane. Za okamžik se za Vámi zastavím,“ odvětil Daeron a očividně předpokládal, že tím se prince zbaví. Ovšem to si myslel špatně.
„Raději bych to s Vámi probral hned,“ trval princ na svém. „Některé věci je lépe neodkládat.“
Daeron se na něho podezíravě zadíval, ale Thranduil se tvářil, že to jediné, co ho nyní trápí, je skutečně jen bezpečí jižních hranic.
„Nu... dobrá...“ přikývl velitel, ale kradmý pohled, který mi věnoval, byl dosti lítostivý.
„Nebo jste snad měl něco naléhavějšího na práci?“ Princ letmo pohlédl na mě, jako kdyby si mě teprve teď povšiml. „Není to jeden z těch vojáků, co se právě navrátili z hlídky?“ otázal se Daerona skoro lhostejně, ale já za tím ledabylým tónem vycítila past.
„No ano... Chtěl jsem s ní zrovna sepsat hlášení...“ snažil se mou přítomnost odůvodnit velitel a já se docela bavila jeho rozpaky.
„S pouhým vojákem?“ podivil se Thranduil, i když mně jeho reakce připadala spíš hraná. „Pokud je mi známo, tak hlášení se sepisují s veliteli hlídek a tím byl Annael. Takže až probereme ty nové rozpisy, můžete ho vyhledat a uspokojit svou touhu... po hlášení.“
„Ano, pane,“ vypravil ze sebe Daeron s lehkými obtížemi a na princův pokyn se vydal k budově, ve které byly pokoje velitelů a jejich pracovny, a kam předtím se mnou směřoval.
Očekávala jsem, že ho bude princ hned následovat, ale on zůstal stát přede mnou a zamyšleně si mě prohlížel, jako kdyby se nemohl rozhodnout, co si se mnou počít.