Ta druhá půlka mého já - další část 1. kapitoly

Najednou jsem se probudila. Minulost nám nikdy nedá spát…

Zase ta odporná noční můra, která neměla konce, protože to k mojí smůle byla skutečnost. To je jedním z prokletí upírů. Nikdy nám není dopřána ani chvíle odpočinku pro naši mysl a duši. Vždy, když večer ulehneme, jsme nuceni prožívat znovu ty nejhorší okamžiky z našeho života či smrti. Proč tedy chodím spát, i když spánek v podstatě nepotřebuji? Nevím. Snad doufám, že ta noční můra jednou skončí a má duše se tak očistí.

Do ticha vycházejícího slunce se ozval křik dítěte. Prudce jsem sebou škubla leknutím. Rychle jsem se nahnula přes okraj postele k proutěnému koši. Něco nebylo v pořádku. Místo chlupaté koule tam ležela malá holčička. Zírala jsem na ni. Tváře měla rudé od křiku a pořád zuřivě mlátila drobnýma rukama všude kolem sebe. Stále jsem na ni tupě zírala. A pak jsem ucítila tu nejsladší vůni, jakou jsem kdy poznala. Pozorně jsem si jí prohlížela, nyní už očima lovce, v tu stejnou chvíli přestala plakat a také na mě vypoulila modré oči.

Poklekla jsem vedle koše a nasávala tu vůni, která byla omamná. Tohle nebylo sladké víno ani cukrárna bylo to mnohem opojnější. Mnoho upírů mi řeklo, že nikdy nepili sladší nektar než krev novorozenců, jak jsem se zděsila jen při té představě, ale to bylo tenkrát… Pomalu jsem ji ve fialovém ručníku vzala do rukou. Vůbec jsem neuvažovala, všechny smysly jsem měla zastřené touhou po krvi. Pomalu jsem se skláněla k jejímu drobnému tělíčku. Už jsem cítila její pokožku na svých rtech, když mě najednou prudká rána bolestivě odhodila ke zdi. Vztekle jsem se postavila na čtyři. Nahrbila záda a zavrčela na toho, kdo mi vytrhl snídani. Teď ze mě byla šelma lačnící po krvi.

Přede mnou stál Ezechiel. Vypadal velkolepě, jako bůh pomsty se tu tyčil nade mnou.
„Okamžitě se uklidni. Tohle jsem si o tobě nemyslel, že budeš krást nemluvňata z kolíbek. Tvoje chování odpovídá těm nejohavnější upírům bez jakýchkoli skrupulí. Vychoval jsem tě jinak k něčemu lepším a ušlechtilejšímu a ne k vraždění dětí.“ Plival na mě slova jako horkou lávu. Cítila jsem jeho vztek, zklamání a snad i smutek.
Moje oči pomalu začaly získávat svou zelenou barvu a mé smysly přestaly vnímat dětskou krev. Pomalu jsem se uklidňovala. Najednou mi začal docházet význam jeho slov. Cítila jsem bolest jako by do mě zabodl dýku a pomalu s ní otáčel, aby ještě zvětšil mé utrpení. Myslí si, že jsem vrah dětí. Kde je teď jeho důvěra? Kde je můj přítel? Pak jsem se podívala na dítě v jeho náručí a věděla jsem, že zachránil nás obě. Té malé život a mě ty poslední zbytky lidskosti, co mi ještě zbývali. Obě jsme dostaly šanci na nový osud nebo bylo naším osudem právě tohle? Kdo ví…

Pomalu jsem se zvedla a přešla pokoj k Ezechielovi a té malé.
„Děkuju,“ zašeptala jsem potichu. Jen kývl hlavou.
„Kde jsi to dítě vzala? Půjdu ho vrátit rodičům,“ řekl o poznání klidnějším tónem. Pak se ve mně ale vzedmula vlna hněvu a pocitu ublížení. Já přece nikomu dítě nevzala.
„Není to, jak si mys…,“ začala jsem, ale nedal mi ani příležitost to doříct.
„Není to, jak si myslím a jak prosím tě? Chceš mi tvrdit, že ten novorozenec si to přišupajdil přímo pod tvé zuby? I když ani neumí mluvit, tě začal přemlouvat, ať z něj vysaješ všechnu krev?“ Dorážel na mě jízlivě a bylo vidět, že v něm znovu doutná vztek.
Jenže já byla ještě víc rozzuřená a zraněná tím, jak moc mi křivdil.
„Ne to neřekl. Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, že ani já nevím, jak se tu vzal.“ Řekla jsem podrážděně a o něco klidněji dodala: „Ráno ležel v tom koši, kde jsem večer nechala štěně.“ Vysvětlila jsem konečně celou situaci.
„Chceš mi říct, že večer jsi uložila psa a ráno našla dítě?“ Nadzvedl lehce obočí ve snaze vyjádřit lehkou nedůvěru. Jen jsem přikývla. V tu chvíli se mu pro změnu objevila ve tváři vráska, jak se mračil a díval na dítě. Pak mi to konečně došlo taky.
„Je to vlkodlak že,“ řekla jsem jako dítě, které přijde na řešení hádanky.
„Ano a ne ledajaký. Jen velmi malé množství vlkodlaků má schopnost přeměny již od narození. Kde jsi ji našla Natalie?“ Podíval se na mě tázavě.
„Hned před tím domem, kam jsi mě včera poslal. Ezechieli, ale kde má rodiče? Co její smečka? Proč sledovala upíra? A především co s ní budeme dělat?“ Vyslovila jsem otázky, které se nám obou honily hlavou.
„Nevím Natalie, opravdu nevím,“ řekl zachmuřeně.

Malá během našeho rozhovoru tiše ležela v jeho náručí a usmívala se. Ezechiel vložil jeden svůj prst do její malé dlaně a ona ho okamžitě stiskla. Na tom, že se začala hlasitě smát nebylo nic tak zvláštního. To co mě opravdu šokovalo byl výraz ve tváři Ezechiela. Usmíval se tak hřejivě, skoro domácky. Všiml si, že ho pozoruji a tak rychle stáhl svůj prst zpátky. Odkašlal se a řekl: „V kuchyni máš nachystanou snídani, tak si to rychle vypij a vrať se. Nejsem zrovna rodičovský typ.“ Snažil se opět o svůj drsný tón.
„Já vím, jsi velký a hrozivý… tatínek,“ řekla jsem poťouchle a odešla z pokoje.

Prošla jsem chodbou vedoucí do mého pokoje. Potom po širokém schodišti vedoucím do haly. Nakonec jsem zahnula doleva a už jsem stála v rozlehlé kuchyni. Na stole stály tři plné sklenice krve. S úsměvem jsem se napila, ale musela jsem nakrčit nos. Nechutnala nijak extra. Byla totiž kuřecí. Mělo mi dojít, že nedostanu lidskou. Jo tohle byla část trestu. Postupně jsem vypila všechny sklenice a konečně se cítila sytá. Abych to upřesnila, ano, cítila jsem se dobře, ale to neznamenalo, že bych neměla chuť na další. Ta touha po krvi byla nepřetržitá. Nedávala mi ani chvíli odpočinout…

Když jsem opět stála před dveřmi svého pokoje, uslyšela jsem tichý zpěv. Zněl žalostně. Opatrně jsem nahlédla dovnitř. Malou škvírou jsem uviděla Ezechiela, jak sedí na okraji mé postele a v náručí drží tu malou. S hlavou skloněnou k ní potichu zpíval. Pak jsem ale uviděla něco mnohem zvláštnějšího, měl rozpjatá svá černá křídla. Dívenka svou ručkou čechrala pírka, na které dosáhla a usmívala se. Najednou jsem se zastyděla, že vyrušuji tak intimní okamžik. Věděla jsem, že Ezechiel nikdy svá křídla neukazuje, nejspíš se za ně styděl. Byly totiž důkazem toho, co je zač. I když sám to nikdy neřekl, rozhodně nebylo jeho životním cílem, stát se andělem smrti. Najednou ty zatracené dveře zaskřípaly. Sakra, sakra, sakra. Ezechiel okamžitě vzhlédl a křídla mu zmizela za zády. Upřel na mě tvrdý pohled. Už se nedalo nic dělat, proto jsem vešla dovnitř.
„Promiň,“ zašeptala jsem jen.
„Nic se neděje.“ Vstal z postele a poprvé mi tu malou dal do náruče. Vážně na tom bylo cosi zvláštního. Měla jsem takový hřejivý pocit, a když se mi ta malá koukla do očí, úplně mě dojala. Jak zvláštní… Pořád jsem ale toužila okusit její krev.

Co na plat, stále jsem byla upír a ona kořist…