Forsaken - 43. díl

Když jsem se někdy uprostřed noci probudila do naprosté temnoty, okamžitě jsem vycítila něčí přítomnost. Cizí přítomnost… Zoufale jsem se snažila v té černotě kolem něco rozpoznat, ale marně. Byla jako utkaná z pavučin, lepila se mi na tvář a já se jí za nic na světě nedokázala zbavit.
„Haló?“ vyjekla jsem, můj hlas zabarvený rychle rostoucí panikou. Vyštrachala jsem se z postele a došla doprostřed místnosti. Podlaha mě nepříjemně studila do bosých nohou.
„Je tu někdo?“ zavolala jsem znovu, i když tohle byla docela zbytečná otázka. Já přece věděla, že tu nejsem sama!
Stále žádná odpověď. Ale když jsem zbystřila smysly, zachytila jsem lehké kroky. A pak přišel ten strašlivý zvuk… Jako když někdo skřípe kovem o kov…
Přitiskla jsem si ruce na uši, ale stejně mi připadalo, že ten zvuk rezonuje celou mou hlavou.
„Dost! Prosím!“ zaúpěla jsem a jako bez vůle klesla na kolena.
„Prosíš? Teď už prosíš? Ale teď už je pozdě…“ ozvalo se někde za mnou záštiplným hlasem.
Zaslechla jsem další kroky a najednou nasála ten nezvyklý pach. Okamžitě jsem ho poznala.
„Zase ty?“
„Ovšem. Doufala jsi snad, že už se neuvidíme? Takhle bych tě přece nemohl zklamat!“
„Co ode mě vlastně chceš?!“ vykřikla jsem, hrdlo stažené strachy.
„Teď už nic, holčičko… Dostala jsi svou šanci… Ale tys ji zbůhdarma promrhala! A novou nedostaneš! Je konec, rozumíš? Úplný konec…“
Chtěla jsem vyskočit na nohy, ale on mne pevně popadl zezadu za krk a přimáčkl zase k zemi.
„Nech mě být! Na tohle nemáš právo! Dej nám už konečně pokoj!“ bránila jsem se aspoň slovně.
„Nám?“ Hrozivě se zasmál. „Tady už není žádný my… Jsi tu docela sama… samotinká… Bojíš se? Ve tmě se skrývají hrozivý stíny… A já jsem jeden z nich… Nikdy se mě nezbavíš… Nikdy, rozumíš?!“
Po jeho slovech mne zamrazilo. „Co tím chceš říct?! Udělal jsi mu snad něco?! Ne, to jistě ne… Na to nemáš dost sil ani kuráže!“
Ucítila jsem chladný kov na své tváři. „A vsadila bys na to svůj život? Smiř se s tím, že už ho nikdy neuvidíš… Beztak je to zrůda… Ty jsi něco lepšího než on… A mohla jsi mít všechno… Jenom kdybys dokázala být rozumná… Ale to ty nejsi, že?“
„Zabil jsi ho?“ Ani jsem nevěděla, proč mě to najednou zajímá víc než můj vlastní osud. Možná proto, že pokud je tomu skutečně tak, pak už není žádná naděje. Pak už opravdu nemám proč žít.
„Co na tom záleží?!“ prohodil znechuceně. „Byla by to rána z milosti, beztak umírá! A ani ty ho nedokážeš zachránit!“
„Možná že umírá! Ale není na tom ještě tak zle, aby si tě nenašel! Za tohle mu zaplatíš!“ vykřikla jsem pomstychtivě. Jasně, bylo to hodně prázdný gesto, ale udělalo mi docela dobře.
„Výhružky, výhružky… Co proti mně zmůžou obyčejní smrtelníci?! Nic! Vůbec nic! Ať si mě klidně zabije, zase se vrátím! Ať si mě zabije tisíckrát, stejně mu to nebude nic platný! Jeho boj je marný stejně jako tvůj odpor!“
Cítila jsem jeho ledové ruce na své kůži a byl to jako dotyk samotné smrti. A já pochopila, že tentokrát už mě nejspíš nikdo nezachrání. Kolem bylo naprosté ticho. Ticho jako v hrobě…
„Děláš špatnou věc…“ pronesla jsem nepřesvědčivě, můj poslední pokus ho zastavit. A nutno říct, že dost ubohý.
„Jo, to už se někdy tak přihodí…“ odvětil lhostejně.
„Co jim řekneš, až se budou ptát?“
„Že to byla nehoda…“
„A co řekneš mně, až se zase potkáme?“
„Že sis vybrala toho špatnýho.“
„Takže proto to všechno?“ hlesla jsem skoro nevěřícně.
„Jo. Žárlivost je holt svině.“
„Smíš vůbec říkat takové věci?“ podivila jsem se.
„Nejspíš ne. Ale jako tvůj anděl strážný bych neměl udělat ani tohle…“ prohodil chladně, než mi svou dýkou prořízl hrdlo.
Arieli…