Zdechni [22] Konec klidného období

„Nechcete přece jen posnídat?“ tázal se Christian. „Ne, že by tu bylo kdovíco luxusního, ale cestovat s prázdným žaludkem .. „ pousmál se a pohledem sjel k Thomasovi a Duncanovi, kteří pomáhali uklízet spoustu vypitých lahví, sklenek a zbytků od jídla ze stolu.

„Díky, ale ne, je tu přece ještě tolik práce .. nač se zdržovat snídaní ..“ prohnul se v zádech a konečky prstů opatrně zkontroloval obvazy na ráně. Není nic horšího než zákeřná infekce. Rána se pak hojí i třikrát déle.
„Neměl by ji už někdo vzbudit?“ pozvedl obočí Thomas, když zahlédl Melissu stále spící u krbu. Docela ho znervózňovalo, že zatímco oni se tu div nepřetrhnou, někteří si stále ještě spokojeně spí.
Když Duncan spatřil Thomasův nakvašený výraz, chopil se tohoto úkonu sám a vykročil ke krbu.

„Vstávat a cvičit ..“ hlesl tiše když přidřepl u jejího těla. Žádná odezva však nepřišla, což ho vlastně ani nepřekvapovalo. Mel byla mistryní v dlouhém a hlubokém spánku odjakživa.
„Hmm .. ?“ krátce pootevřela jedno víčko.
„No vida … ani to nebolelo .. „ vstal z dřepu a chystal se odejít, když ..

„Ty parchante!“ mocně ho udeřila do zad. Duncan okamžitě ztratil rovnováhu a padl na všechny čtyři. Vzápětí se na ni otočil s dosti nechápavým výrazem ve tváři.
„Co to proboha děláš?“
Nebyl si tak docela jist, co ho překvapilo více, jestli její urážky, nebo to, s jakou rychlostí po probuzení dokázala nabýt potřebnou energii k tak tvrdé ráně.
„Kdo ti dovolil mě znásilnit .. !“ začala okamžitě ječet načež všichni v místnosti ztuhli a vyměňovali si překvapené výrazy.

„Cože?“ začal se hlasitě smát. To Mel pochopitelně rozlítilo ještě více.
„Nedělej, že si nic nepamatuješ .. „ ostře a výhružně zavrčela chystajíc se zopakovat tvrdý úder.
„Zlato .. nevím, kdo tě tu kdy znásilňoval, ale já rozhodně ne .. když jsem se ráno vzbudil, ležela jsi tu přede mnou u krbu ..“ pronesl chladným hlasem a očekával nějakou dobrou omluvu pro její chování.

* Nebo že by to byl jen .. sen? Ale to přece není možné, bylo to tak skutečné. Bože .. co mám teď říct, všichni se na mě dívají jako na toho největšího idiota pod sluncem .. *
Hlavou se jí zbrkle honily výmluvy všeho druhu, ale ani jedna z nich nebyla dost realistická a použitelná. Nejspíše jí zbylo jen potupně rezignovat.

„Promiň .. já, nevím, co to do mě vjelo ..“ promnula si zalepené oči a nabídla Duncanovi ruku. Překvapeně sledoval její gesto, avšak na nohy se vydrápal i bez její pomoci. Rozhodl se dál její výstup nekomentovat a s podivnou grimasou odešel zpět do kuchyně.
* Tak to se mi moc nepovedlo .. *

Jako opařená stála na místě a nedokázala se ostatním podívat do očí. Taková trapná scéna. Co to do ní proboha vjelo? Kdyby jen vyhrkla cokoli jiného, cokoli. Bylo by to stokrát lepší. Teď to může také vypadat, že stála o to být znásilněná. Počkat .. stála by?

S bolestným úšklebkem poníženě odešla do jejich pokoje, kde ještě našla Angelu sedící na posteli. Naštěstí ona ze scény neslyšela nic, nebo to tak alespoň vypadalo.
„Odkdy jsi takové ranní ptáče? Probudila jsem se a ty nikde ..“ pousmála se na ni zatímco si česala vlasy.
„Já no ..“ zasekla se v půli věty.
*Hlavně jí proboha neříkej, kde jsi se probudila.. *
„ .. nemohla jsem pořádně spát.“ dodala nakonec a posbírala pár nábojů z nočního stolku.
„Ani se ti nedivím .. těším se, až budeme zase doma ..“ tiše vzdychla a zahleděla se úzkým oknem ven na sněhovou nadílku, která jí na tváři vykreslila zasněný úsměv.
Doma.
Proč se jen Mel té představy tak bála? Hlavu měla přímo napěchovanou k vybuchnutí a párkrát se i přistihla, že jí útroby svíral podivný pocit, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
Že by už začínala měknout? Té představě se začala ihned smát.
Angela se na ni okamžitě otočila a její náhlý výbuch smíchu si vyložila jako souhlasné ano – a to ji také donutilo k širokému úsměvu.

Netrvalo to dlouho a k ostatním se přidal i Rodger. S Thomasem a Duncanem nejméně půl hodiny projednávali trasu návratu, jelikož se chtěli vyhnout střetu s místními obyvateli. Živou část si všichni představovali trochu jinak, rozhodně ne tak živou, jakou ve skutečnosti byla. Na Melissin návrh vrátit se s roboty až po setmění horečně argumentovali spoustou pitomostí, až jí došlo, že v tomhle infantilním hašteření nemůže nikdy uspět. Vždy si něco najdou.

„Proč mi neřekneš rovnou, že něco chystáte?“ položila otázku velmi chladným hlasem.
„Mel .. jsi nemocná ..“ pokrčil rameny Rodger, jako by to pro něj byla ukončená debata.
„Chci jít s vámi .. prosím ..“ vpila se mu pohledem do očí.
„Nemůžete mě neustále odbívat, co když se vám něco stane a budete potřebovat pomoc? Bude u vás do pěti minut Angela v Aq65 schopna vás bránit? Myslím že ne .. „ rezolutně zavrtěla hlavou.
Byla jako urputné malé dítě.
„Dobře .. je to tvá volba .. „ vzdychl Rodger. Proč jen se vždycky nechal ukecat. Možná to bylo tentokrát tím, že Mel měla pravdu. Zbytečně si hráli na hrdiny a vystavovali tak všechny nebezpečí. Rozhodně se jí ale nebude líbit to, co uvidí .. tím si byl jistý.