Zdechni [23] Never Alone

{ SONG K TÉTO KAPITOLCE: Barlow Girl - Never Alone }

Konečně se jí povedlo si alespoň zčásti prosadit svou. Stále ale nechápala, proč ji s sebou nechtěli brát jen z toho jednoho důvodu. Navíc to bylo poprvé, co Rodger nahlas vyřkl něco o její nemoci, dříve o tom snad nikdy nepromluvil.
Všechno bylo dnes tak zarážející.

Opustila dohadující se skupinku a vrátila se zpět do budovy. Okamžitě ji do nosu praštil pach krve a hnilobné vlhkosti. Celou cestu do druhého patra na lůžkové oddělení pak přemýšlela, jak mohou být v tak hrozném prostředí pacienti vůbec hospitalizováni. Tolik možností infekcí a alergických reakcí. Ona sama by si to na krk určitě nevzala, jenže má snad Christian jinou možnost? Krom prvotního odstupu, který si s Christianem udržovala, ho začínala stále více respektovat.

„Mohu ji vidět?“ zeptala se ihned, co potkala první osobu v bílém. Nemusela přitom ani podrobněji popisovat, koho to chce navštívit.
„No .. návštěvy jsou zakázané ..“ zamyslel se doktor, ale z jeho výrazu pochopila, že přestože by jeho nařízení porušila, do pout by ji určitě nevzal.
„Děkuji ..“ zářivě se na něj usmála.
Doktor jí úsměv rozpačitě opětoval a raději co nejdříve zmizel do jedné z mnoha postranních chodeb. Kdyby ho chtěla po chvíli následovat, snad by jej ani nenašla. Tolik postranních chodeb, v některých z nich nebylo zhola nic. Jen zazděné dveře a pokoje zaházené vším možným. Některé z nich byly naopak přecpané důležitými přístroji a ordinacemi.
Zvláštní .. ostatně jako celá tahle nová doba.

Koutkem oka pozorovala pacienty za skly, která oddělovala pokoje od chodeb. Všichni do jednoho nevinné oběti, které zde jen potupně čekají na smrt. Jak ohavné. Při pohledu na ně musela skrývat slzy zloby a vzteku. Měla sto chutí vlézt do pilotovací kabiny nového Aq a jít se pomstít. Ano, bylo to hloupé myslet si, že by dokázala proniknout do čistého světa, natož zaútočit, ale v každém případě by jí to udělalo nesmírnou radost.

Konečně padla pohledem na osamocený lůžkový pokoj na konci chodby. Jen jedna postel vprostřed místnosti a na ní upoutaná Nancy. Kolem jejího těla bylo rozprostřeno několik obvyklých přístrojů, které však Mel neuměla pojmenovat.
Nepřehánějí to trochu? .. * zamračila se, když spatřila kolika různými pásy je spoutaná. Začínala mít strach, jestli může vůbec dýchat. To co jí však rvalo srdce ze všeho nejvíc bylo vidět ji takhle bezmocnou. Párkrát se ohlédla a potichu vstoupila do jejího pokoje. Tohle by se Christianovi moc nelíbilo ..

„Nan .. promiň mi to ..“ poklekla tíhou vlastního smutku a pevně zavřela oči.
„Kdybych .. kdybych jen mohla udělat cokoli pro to, abys se vyléčila ..“ v hlavě měla spoustu myšlenek. Chtěla jí toho tolik říct! Není už moc pozdě?

„Nechtěla jsem tehdy odejít, ale celé to mezi námi mě donutilo .. rozehrály jsme moc těžkou hru. Ty jsi to věděla taky, jen sis to nechtěla přiznat. Logan nebyl dostatečnou náplastí .. ale .. vždyť .. mohlo to dopadnout jinak, jen kdybychom .. nebyly obě tak sebestředné ..“ slova se jí navzájem pletla a z jejích úst se tak místy dostávaly spíše nesrozumitelné útržky původní myšlenky. V klidném a tichém hlase nebyly znát žádné stopy po smutku jen po tvářích jí stékaly potůčky slz, které se úspěšně probojovaly skrz zábranu z řas.

Vzpomínky zabíhaly do dob, kdy byly obě dvě vyhledávanými prostředníky v tajných obchodech. Stačilo se domluvit na přijatelné ceně a ony pak už vše obstaraly. Nebylo to nikdy příliš složité .. pouze dostat zpět nějakou zásilku, či další dovézt na smluvené místo. Až jednou .. celé nadšené z hordy peněz se pustily do velmi těžké práce. Byly přistiženy a donuceny přežívat v prázdné místnosti 4x4 metry bez oken a dveří. Už byly pomalu smířené se smrtí a celé hodiny tak trávily povídáním. Byly to celé příběhy, tajemství, vše, co se kdy komu bály říct a právě tehdy pro to byla správná doba.
Stal se pravý zázrak, když je po týdnu osvobodil Logan a jeho přátelé.
Jak jen byla najednou vděčná, že si Nancy nabrnkla tak fajn přítele, nebýt jeho, už by jejich těla dávno uhnívala v té hnusné kobce.

Tato zkušenost je jen utvrdila v tom, že přežívat touhle prací je sice velmi vzrušující, což se oběma líbilo, avšak natolik nebezpečné, že to dále nemá cenu. Tento incident v nich zanechal hluboké rány a ne jen ty na duši. Bůhví, jakou chemikálií byla tato místnost dříve naplněna. Po vysvobození tak každá strávila několik měsíců v nemocnici. Lékaři virus nedokázali identifikovat a tak je udržovaly při životě všemožnými léky. Byla to jen náhoda, že léky zabraly, nebo nemoc ustoupila sama?

Po půl roce se jejich cesty rozešly. Nancy zůstala s Loganem v jejich původním bytě a Melissa odešla za prací do sousedního města. Takovou dřinu v životě nezažila a tak byla neskutečně ráda, když se po pár měsících dostala k Roderově skupině. Nebýt jeho, skončila by nejspíš v nějakém laciném baru ..

Z myšlenek ji vytrhlo náhlé Nancyno zachraptění. Okamžitě vyskočila na nohy a roztřeseným pohledem těkala po jejím tělem.
„Co se děje ..?“ mluvila na ni tichým hlasem, ačkoli jí bylo téměř jasné, že neodpoví. Byla příliš nadopovaná sedativy.
Nancy se ještě chvíli zmítala v pevném sevření pásů, až konečně otevřela oči. Upřeným zakaleným pohledem hleděla Melisse do tváře.

„Nee ..“ její jekot se rozlehl chodbou. To není možné! Jako by se znova viděla v zrcadle. Co to má ksakru znamenat?
Zády narazila do prosklené stěny a těžce oddechovala. Tep se jí zvýšil natolik, že v každém dalším okamžiku očekávala zástavu srdce.
To není možné .. * opakovala stále dokola, neschopna se hnout. Nancyno tělo se začalo prohýbat v děsivých křečích, které hravě zvládly překonat sílu pevných pásů. S hlasitým křupnutím všechny do jednoho popraskaly..