Srdce bojovnice - 10. díl

Zbytek dne jsem strávila jako ve snách. Mám pocit, že jsem se usmívala snad na všechny, které jsem potkala. Dokonce i na Belega, toho zmetka, který mě otravoval na hlídce.
A když bylo po večeři, měla jsem stále příliš skvělou náladu, než abych si šla lehnout k ostatním do ubytovny. Raději jsem si vyrazila na koni ven a pak se dlouhé hodiny projížděla po lesích. Navštívila jsem i své oblíbené místo. Podlaha té opuštěné jeskyně je porostlá mechovým kobercem a já se na něj usadila a ponořila se do svých myšlenek. A také do vzpomínek na Thranduila, ellona, který během krátké doby tak výrazně ovlivnil můj život. Byla jsem si jistá, že on o tom ani neví. A také se to nesmí nikdy dozvědět, jinak by se mé naivitě bezpochyby vysmál. Je to jen velitel, který do své jednotky potřeboval schopného lukostřelce, a já jsem zrovna prošla testem.
Pevně jsem zaťala ruce v pěst, až se mi nehty bolestivě zaryly do dlaní. Ten proklatý test… Jak jsem se mohla nechat tak znejistit? To se už nesmí víckrát stát! Příští zaváhání by mohlo mě a nebo někoho jiného stát život. A něco takového bych si nikdy neodpustila. A vsadila bych se, že by mi to neodpustil ani Thranduil!
Přemýšlela jsem, o co mu vlastně jde. Proč se vůbec obtěžoval prověřovat mé schopnosti? Vždyť mnohem jednodušší by pro něho bylo se mě prostě zbavit. Nikdo by proti tomu nic nenamítal, zvlášť, kdyby se ještě jakoby mimochodem zmínil o tom, co zajímavého o mě zjistil. Ale on ne… Už dvakrát se nečekaně objevil, aby mě zachránil, skoro jako bájný rytíř na bílém koni. Trpce jsem se pousmála. Na to, aby mě zachránil docela je už pozdě. Protože nejsem žádná panenská princezna. A jeho kůň, jak již dobře vím, je vraník. Tolik k pohádkám. Ale přesto to bylo neskutečně… nádherné…
S povzdechem jsem pozvolna rozevřela ruce a zadoufala, že jsem si nehty neroztrhla jemnou kůži na dlaních. Jednak bych další zranění vysvětlovala jen stěží a pak jsem je potřebovala mít v pořádku, až budeme vyrážet do boje. Zlehka jsem po těch rudých půlměsíčkách přejela prsty a pocítila jemné šimrání, jako kdyby mě pod kůží bodaly stovky jehliček. Přivřela jsem oči a slastně vzdychla. Jak může být něco tak příjemného špatné?
Raději jsem oči zase otevřela a potřásla hlavou, abych ty zakázané myšlenky zahnala. Jenže nyní už jsem na to nedokázala přestat myslet… Ta potřeba se mě zmocňovala čím dál tím víc a naléhavě křičela po tom, abych ji ukojila. Jako ovládaná nějakou temnou magií jsem pomalu vytáhla jeden ze svých nožů z jeho tajného pouzdra. Byl to jednoduchý plátek kovu s velice ostrou špičkou, který sloužil výborně nejen na blízko ale i při vrhnutí. A který mě v minulosti několikrát zbavil nevítané noční návštěvy. Už jsem si vyhrnovala rukáv košile, když jsem si plně uvědomila, co se to chystám udělat.
To ne! Vždyť jsem přece přísahala! Dokud budu sloužit princi, nezhanobím jeho ani armádu svými činy! Vzpomněla jsem si, jak vyslýchal Belega. Co bych mu odpověděla já, kdyby se mě zeptal, proč to činím? Vím přece, že bych neměla… A přesto si nemůžu pomoct… Je to proto, že jsem jenom holka?
V očích mě najednou zaštípaly slzy a já je rezolutně potlačila. Ne, už dlouho jsem je neprolévala a nehodlám s tím začínat právě teď, když se zdá, že mám všechno, po čem bych mohla kdy toužit, nadosah. Konečně budu moci řádně sloužit, ne jenom jezdit na hlídky, na kterých se většinou stejně nic neděje. To bych rovnou mohla zůstat v paláci a vyšívat, tedy… kdybych to uměla…
Vyskočila jsem na nohy a skoro s odporem jsem od sebe tu dýku odhodila. A abych se zcela zbavila pokušení, tak posléze i ty ostatní. Stříbrně na mě svítily z mechu, jako kdyby mě volaly… lákaly mě…
Opatrně jsem kolem nich prošla k východu, téměř jako kdyby to bylo klubko jedovatých hadů, kteří by na mě mohli při rychlejším pohybu zaútočit. Bez jediného ohlédnutí jsem se vyšvihla na Celebra a vyrazila odtamtud jako kdybych měla v patách samotného draka Ancalagona.
Zbavená všeho toho kovu jsem si konečně připadala naprosto čistá. A zcela bezbranná.