Srdce bojovnice - 11. díl

Když jsem druhý den ráno zamířila pružným krokem na nádvoří, cítila jsem se plná energie a svěží, ačkoli jsem v noci vůbec nezamhouřila oči.
Vzduch byl ještě chladný a voněl po květinách, na trávě se dosud třpytila rosa. Slunce se teprve pomalu vyhupovalo nad obzor a ospale si protahovalo svoje paprsky. Tolik krásy všude kolem… Jak to, že jsem si jí nikdy předtím nepovšimla?
Před budovami velitelů jsem zahlédla již nastoupený hlouček vojáků a s lehkým úsměvem na rtech, který jsem nedokázala úplně potlačit, jsem se vydala k nim. Postavila jsem se do řady a náladu mi nezkazilo dokonce ani to, když se vzápětí objevil Beleg a zařadil se hned vedle mě.
„Jsi dnes nějaká veselá, Riel…“ poznamenal zamyšleně.
„Je krásný den…“ prohodila jsem téměř zasněně.
„Ale copak? Prožila jsi příjemnou noc?“ zeptal se nasládle. „A jenom s jedním a nebo jich bylo víc?!“
Trhla jsem sebou jako kdyby mě udeřil. „Nic takového se nestalo! Byla jsem se jenom projet venku!“
„No ovšem… Nic proti pořádné projížďce v přírodě…“ Podle tónu jeho hlasu bylo naprosto jasné, co tím mínil.
Chtěl poznamenat ještě něco, ale k mému štěstí už to nestihl, neboť se objevil princ Thranduil s Daeronem v závěsu. Nezdržoval se žádnými dlouhými formalitami a přešel rovnou k věci. Nejprve stručně oznámil, že se nyní na přání krále ujímá velení převážné části vojska, což byla informace, kterou jsem už znala, takže jsem ho poslouchala jen na půl ucha. Místo toho jsem fascinovaně sledovala, jak se na jeho skoro stříbrných vlasech odráží paprsky slunce. V tu chvíli mi připomínal jednoho z Valar, tedy přinejmenším tak, jak jsem si je vždycky představovala na základě vyprávění…
Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, z mého zasnění mě probralo až hlasité zvolání Daerona. Rychlým pohledem jsem zjistila, že drží v ruce jakousi listinu a z ní čte jména vojáků. Ti, jež byli zmíněni, vystoupili z řady a shromažďovali se po jeho pravici. Zmocnila se mne panika. Že by dostal přednost před princem a jako první si vybíral muže do své pohraniční jednotky? Bylo by to divné, ale ne nemožné. Vyplašeně jsem se zadívala na Thranduila, ale ten tam stál s rukama založenýma na prsou a čekal, až Daeron skončí.
S bušícím srdcem jsem naslouchala jednotlivým jménům, zatím jsem všechny ty, jež byli vybráni, identifikovala jako bojovníky s mečem. Padala další a další jména, skoro jako jména odsouzených… A já přesně poznala okamžik, kdy se začali vyvolávat lučištníci. Neboť jako první jsem zaslechla svoje jméno…
To ne… Ne… Měla jsem nutkání vrhnout se na zem a už nikdy se nezvednout. Jak jen mi tohle mohl udělat?! Nejdřív se tváří, že má o mě opravdu zájem, a ne jako o ženu ale jako o schopného vojáka a pak mi provede tohle! Takové… ponížení! Zalitovala jsem, že u sebe nemám svoje dýky. Hned bych jich po něm pár mrskla!
Slyšela jsem znovu svoje jméno, tentokrát důrazněji, ale nedokázala jsem se pohnout z místa. Tohle byl konec… Věděla jsem, že nyní už nebudu mít dost sil, abych dál pokračovala jako předtím. Že už nebudu mít dost sil, abych se podvolila Daeronovi. A jak už mě prve varoval, když k němu nebudu milá, pak můžu na armádu docela zapomenout. Co si teď počnu?
Jistě… byla tu jedna možnost… Vrátit se zpátky domů… Vrátit se k němu… Požádat ho za odpuštění a doufat, že ke mně stále ještě něco cítí. Doufat, že mě vezme na milost a přijme mě zpátky. Jenže… něco uvnitř mě se proti takovému chování bouřilo… Ta moje zatracená pýcha! Kdybych si už dávno přiznala, že na tohle prostě nestačím, mohla jsem se vyhnout spoustě problémů.
„Riel? My stále ještě čekáme!“ pronesl Daeron s předstíranou trpělivostí. Jeho výraz však dával tušit, že až se mnou bude příště o samotě, tak shovívavý rozhodně nebude.