Forsaken - 44. díl

Posadila jsem se a rozkřičela se hrůzou. Uvědomovala jsem si, že mám úplně mokrý obličej od slz, ale absolutně jsem nechápala, kde se tam vzaly. Copak jsem brečela? Snažila jsem se vzpomenout si, kde to vlastně jsem, když jsem znenadání ucítila na svém rameni nějaký dotyk. Ohnala jsem se slepě tím směrem, má mysl stále ještě plná démonů.
Až procítěné zaúpění mě trochu probralo. „Jen si klidně posluž, Izabel. Ale řeknu ti, že se pereš jak holka!“
Riel!
Zadívala jsem se na něho. Seděl na okraji pohovky a s bolestivou grimasou mhouřil oko.
„Promiň… Musíme odsud hned zmizet… Ariel…“ blekotala jsem nesouvisle, ale on mě nenechal domluvit.
„Všechno je v pořádku, Izabel,“ konejšil mě. „Jsme tu jen my dva. Byl to jenom sen.“
„Jenom sen?!“ zopakovala jsem nevěřícně. „Neříkal jsi ty sám, že některé sny jsou skoro živé?“
„Možná…“
„Tak tenhle byl! Třeba to bylo varování, že odsud máme vypadnout!“ trvala jsem tvrdošíjně na svém. Normálně snům moc velkou váhu nepřikládám, ale tenhle byl... jiný...
„Třeba by ses mohla nejdřív uklidnit a říct mi, co se ti vlastně zdálo,“ navrhl Riel. Zaznamenala jsem, že je dosud plně oblečený, a rychlý pohled k jeho notebooku mi prozradil, že zřejmě ještě na něčem pracuje. A nebo spíš s někým chatuje, poopravila jsem svůj odhad po dalším ještě nenápadnějším zašilhání tím směrem.
„Víš, že zvědavost zabíjí?“ podotkl Riel a rázně notebook zaklapl. Tolik k mému talentu špiónky...
„Nevědomost taky!“ odsekla jsem, dotčená, že má přede mnou nějaká tajemství.
„Mohla ses už něco dozvědět, kdybys tu nevytuhla.“
Naštvaně jsem přimhouřila oči. „Slib mi něco, Rieli! Že budeš vždycky takhle šarmantní!“
„Šarmantní nebo ne, aspoň už jsi zapomněla na ten svůj sen...“ prohodil s úšklebkem.
„Jo, takže lék na všechno je dotyčnýho naštvat?“ zamumlala jsem a začala se drápat z pelechu.
„Na všechno ne, ale u tebe to očividně funguje.“
„Jsem ráda, že tak rozumíš ženské duši! S tebou musí být nějaká hodně šťastná!“ sekla jsem po něm kousavě, zatímco jsem si natahovala ponožky, a očekávala nějakou podobně ostrou odpověď.
Ačkoli bych to nahlas nikdy nepřiznala, dohadování s ním mě docela bavilo. Petr pro mě nikdy nebyl důstojný soupeř, podobné handrkování považoval za naprostou ztrátu času. Zajímavé, jak málo jsem si na něho během těch posledních hodin vzpomněla. Copak pro mě nikdy nic neznamenal? Jsem skutečně tak povrchní potvora?
Zašněrovala jsem si tkaničky bot a pak se zadívala na Riela, zmatená tím, že dosud nic neřekl. Měl lokty opřený o stehna a tvář skrytou v dlaních, takže jsem mu do tváře přes závoj jeho vlasů neviděla. Přesto mi přišlo, že je něco v nepořádku.
„Děje se něco, Rieli?“
„Nic, Izabel. Nech to být.“ Jeho hlas zněl... nevím... prostě divně. Nebylo v něm ani stopy po jeho předchozí aroganci a nebo nějakém sarkasmu. Což bylo dost nezvyklý.
„Takže se něco děje,“ vydedukovala jsem z toho celkem rychle.
„To je jedno,“ odbyl mě znovu a tím samozřejmě ještě umocnil moji zvědavost.
„Nechceš se mi svěřit?“
„Kdybych chtěl, tak jsem to udělal rovnou. Nechci o tom mluvit.“
Zapátrala jsem v paměti, o čem jsme vlastně mluvili naposled. Ahaaa... „Seš smutnej, protože na tebe holky neletí? Dala ti nějaká nedávno košem?“ vystřelila jsem naslepo.
„Sklapni, Izabelo. Do toho ti vůbec nic není.“
„Třeba by se ti ulevilo, kdybys mi to pověděl.“
„Jo, vážně?“ Tohle už znělo skoro ironicky. Považovala jsem to za pokrok.
„No, říká se to.“
„A seš si jistá, že to platí i u vrahů?“