Forsaken - 45. díl

„U vrahů?“ zopakovala jsem nechápavě. „Jako žes ji zabil?“ Vsadila bych se, že jsem měla oči jako dva talíře. Dva talíře na pizzu.
„Když řeknu že jo, dáš už mi pokoj?“ Riel ke mně vzhlédl, v jeho tváři nebyl patrný sebemenší náznak toho, že je něco v nepořádku.
Zamračila jsem se. „Stačilo říct, že mi do toho nic není, nemusíš si ze mě dělat takhle blbou srandu!“
Riel rezignovaně rozhodil rukama. „Ale Izabelo, o nic jinýho jsem se přece od začátku nepokoušel!“
„Fajn. Ještě jsi mi neřekl... co je s Petrem?“ přinutila jsem se zeptat. Sice jsem odpověď už předem tušila, ale chtěla jsem mít jistotu. Na co vlastně? Že jsem volná a můžu se pokusit svést arogantního porfyrika? Jako kdybych u něho měla vůbec šanci!
Riel zavrtěl hlavou. „Je mrtvý.“
„A jak jsi získal jeho klíče?“ Tohle byla otázka, která mi už nějakou dobu vrtala hlavou.
„Našel jsem je u něho ten večer, kdy tě Ariel napadl v parku.“
„Byl ještě...?“ Raději jsem nedokončila.
„Ne.“
„Seš si jistej?“
„Jo.“
„Zajímavý, že se vždycky vyskytneš tam, kde někdo umírá. Petr... mamka... já...“ vypočítávala jsem zdrceně.
„Ty ještě žiješ,“ připomněl mi chladně.
„Jo. To tě musí dost štvát, co?“
„Nenechávám se vytáčet každou maličkostí,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Jasně...“ Na krátkou dobu jsem se odmlčela. „Takže... Proč máma nemohla být s tátou a proč ji Ariel zabil?“
Rielovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Alex je nemocný. Proto si Ariel a další mysleli, že pro ni není dost dobrý. Když je nedokázali rozdělit, radši ji nakonec zabili.“
„Jenom tohle?“ nezdálo se mi to.
„Jo.“
„A Ariel je teda kdo?“
„Řekněme, že patří k jisté skupině... lidí... kteří nenávidí náš druh. Myslím porfyriky. Chovají se k nám, jako kdybychom byli fakt nějací upíři. A proto nás taky vraždí.“
„A máma?“
„Představ si to asi takhle. Tvoje máma byla dcerou jednoho vlivnýho mafiána. Zapletla se s někým, koho její lidi neschvalovali. Když nedokázali zabít jeho, tak obětovali aspoň ji. A teď chtějí zabít i tebe, protože jsi poslední důkaz jejich svazku. Už je ti to jasnější?“
Pomalu jsem všechny ty nové informace zpracovávala. A pro jistotu ještě jednou. Ale pořád mi tam něco nesedělo...
„A k jaké skupině lidí Ariel vlastně patří? Ti, jež dokážou procházet zdí?“ opáčila jsem zlostně. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem měla dojem, že mě vodí za nos. Jasně, o mafii jsem toho moc nevěděla, ale přišlo mi dost absurdní vraždit někoho jenom proto, že je porfyrik.
„Ariel je nájemný vrah. Nic víc, nic míň.“
„Trénovaný k tomu, aby uměl procházet zdí!“ připomněla jsem mu ten zásadní fakt.
„A proč si něco takovýho vlastně myslíš?“
„Proč?!“ Měla jsem pocit, že asi brzo přijdu o rozum. Pokud už se tak mezitím nestalo. „Protože jsem ho viděla! U mámy! Normálně vyšel ze zdi!“
„Byly tam tajný dveře,“ rázně zchladil mé vzrušení Riel.
„Kecy!“
„Co je pravděpodobnější? Že jsou tam tajný dveře a nebo že někdo umí procházet zdmi?“ snažil se mě Riel uchlácholit logikou.
„Co je pravděpodobnější? Že mi kecáš a nebo se mi jenom snažíš namluvit kraviny?!“ odsekla jsem mu okamžitě.
„Proč bych to dělal?“
„Sám jsi mi říkal, že jsou tu zdi vyztužený kovem! Tak proč, pokud Ariel nic takovýho neumí?!“ trvala jsem zarputile na svém.
„Abych tě uklidnil, ne? Tušil jsem, že nebudeš schopná přijmout jednoduchý fakta. Jsi totiž beznadějnej romantik. Andělé... upíři... Co ještě víc bys chtěla? Nemám se za úplňku měnit taky na vlkodlaka?“
Raději jsem jeho ironickou poznámku ignorovala. „A co ty tvoje průpovídky o tom, že je jedno kolikrát Ariela zabiješ, že se vždycky vrátí? To je taky normální? Viděla jsem ho mrtvýho na zemi v tý uličce! A pak na mě vyskočil u mámy a v parku!“
„V tý uličce nebyl mrtvej. A nepovídej, žes to kontrolovala. Je prostě... odolnej. Nosí něco jako neprůstřelnou vestu. A i kdybych ho zabil, ta mafie má tolik lidí, že se objeví zas někdo jiný. Je to nikdy nekončící válka.“
„Takže to je všechno?“ Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou. „A co ty řeči o mámině první smrti?“ vzpomněla jsem si najednou a se zadostiučiněním si vychutnávala Rielův výraz plný paniky. Nemohla bych se cítit lépe, ani kdybych byla lovcem upírů a právě mu do srdce vrazila dřevěný kůl. Konečná, chlapče...