Melien Edhel - XXVII. kapitola - část 2/2

„Lidianna, tula a´amin (Lidianno, pojď ke mně).“
Jeho hlas zněl mírně a vyrovnaně, a tak k němu váhavě přistoupila. Hlavu však držela i nadále skloněnou, nechtěla, aby ji viděl v tomto stavu. Dokázala si představit, jak strašně vypadá: opuchlé, zarudlé oči, rozmazané stíny, červené skvrny od slz na tvářích…
Avšak nezdálo se, že by si Legolas něčeho z toho povšiml. Zlehka ji uchopil za ruku a odvedl ji ke křeslu, kam ji usadil. Pak se na krátkou chvíli vzdálil, aby se vzápětí vrátil s kovovým umyvadlem plným vody. Položil ho na zem a poklekl před ní. Jednou rukou pozvedl její hlavu, namočil kus látky a začal jí jemně otírat obličej.
Odvracela oči, aby se vyhnula jeho vyčítavému pohledu, ale když se nakonec přece jen odvážila se na něho podívat, nebyl v jeho tváři patrný ani náznak znechucení či zloby. Místo toho se v ní jasně zračil smutek. A to ji ranilo víc než jakékoli výčitky. Cítila, jak se jí do očí znovu derou slzy. Tohle si přece nezasloužil! Nechtěla mu ublížit, byla ráda, že spolu jsou konečně sami, kdo mohl předvídat, že to takhle skončí?
Váhavě přikryla jeho ruku svou. Nebránil se tomu a to ji povzbudilo.
„Legolasi, je mi to tak strašně líto, opravdu…“ špitla zničeně.
„Neomlouvej se.“
Když osvobodil svou ruku, zaplavil ji pocit beznaděje, avšak on ihned prsty něžně přejel po její tváři.
„Všechno v pořádku bude, věř mi.“
Jistota v jeho hlase ji nikterak neuklidnila. Co si má počít? Jak by se s ním mohla milovat, aniž by přitom nemusela myslet na to, co pak v jejím snu následovalo? Jak by mohla riskovat, že kvůli ní zemře?
Ale on zřejmě její obavy nesdílel, neboť ji náhle zvedl z křesla a v náruči nesl k posteli. Zpanikařila. Musela se hodně přemáhat, aby se tomu nebránila. Tušila, že by její odpor byl marný. Navíc byla tak ztrnulá strachy, že pochybovala, že by se vůbec dokázala pohnout.
„Ne… prosím…“ zašeptala slabým hláskem.
Ale on ji buď neslyšel nebo se rozhodl její prosby ignorovat. Opatrně ji položil na lůžko a ona na okamžik zadoufala, že třeba opět odejde. Ale když se před jejíma ustrašenýma očima začal svlékat, veškerá naděje ji opustila. Tlumeně vzlykla a pevně zavřela víčka. Tma, ve které se ocitla, ji ještě více znepokojila. Nervy měla napjaté k prasknutí, zuby křečovitě stisknuté, aby ani hláska nevyklouzla z jejího úzkostí staženého hrdla.
Aniž by zaslechla nějaký zvuk, matrace, na níž spočívala, se najednou prohnula a ona věděla, že již není úniku. Chtělo se jí křičet, plakat, prosit o slitování, avšak nic z toho neudělala. K čemu by to bylo? Vždyť nebylo vyhnutí…
Když na svém těle ucítila Legolasovy ruce, jen stěží potlačila nutkání ucuknut před tím nežádoucím dotykem. Avšak přinutila se zůstat na místě, nemělo přece smysl to oddalovat, jen pár slz jí vyklouzlo zpod víček a mrazivé zachvění proběhlo jejím tělem. Se srdcem prudce bušícím očekávala Legolasův další krok.
Trochu se pohnul a když ji jeho hřejivý dech polechtal na tváři, poznala, že se k ní sklonil. Těžce polkla a snažila se uklidnit. Snad bude brzy po všem…

Legolas si prohlížel Lidianninu pobledlou tvář a byl si dobře vědom toho, jak se její tělo třese.
Cožpak si myslí, že by se jí zmocnil proti její vůli? Má o něm tak nízké mínění? I kdyby náhodou neodhalil její hrozný sen, bylo by mu jasné, že není zcela v pořádku. A nikdy by ho nenapadlo nutit ji do milování. Považuje ho snad za tak bezcitného a sobeckého?
Nahnul se k ní a její chvění zesílilo. Úzkostlivě se snažila uklidnit svůj zrychlený dech, řasy měla vlhké od slz.
Lehce přejel svými rty po jejích.
„Quel kaima, lirimaer. Amin tiruva lle kaimaie (Spi dobře, krásko. Já snů tvých střežiti budu),“ zašeptal a opět si lehl vedle ní.
Ale ze svých paží ji nepustil, bylo příliš příjemné ji takto držet, mimo to doufal, že se Lidianna bude takto cítit bezpečněji.

Lidianna ležela strnule v Legolasově objetí a bála se pohnout. Když uplynulo několik minut a stále se nic nedělo, pomalu se uvolnila.
Vzápětí ji zaplavila vlna studu. Jak jen ji napadlo, že by si ji Legolas vzal násilím? Jak mu mohla tak křivdit? Co si teď o ní musí myslet!
Jakoby v odpověď ji k sobě přivinul blíž. Nejprve ji to polekalo a opět se napjala, pak se však vděčně přitulila a položila si hlavu na jeho rameno. Teplo, které sálalo z jeho těla, příjemně zahřívalo její prochladlé končetiny a Lidianna se bezděčně přitiskla ještě víc. Při tomto těsném kontaktu si uvědomila, že si ponechal nohavice, a toto ohleduplné gesto ji dojalo.
Krátce nato upadla do hlubokého spánku, který tentokrát nerušily žádné zlé sny.

Lidianna se zvolna probouzela.
Spokojeně se pousmála. Nepamatovala si, že by se jí někdy tak dobře spalo, a chystala se, že si ještě chvilku poleží. Všude bylo ticho, a tak se ani nenamáhala otevřít oči. Jen se trochu protáhla, předtím než se překulí na druhý bok a bude pokračovat ve spánku. Veškeré myšlenky na další odpočinek však byly rychle zapomenuty, když její ruka narazila na něco teplého a hladkého.
Polekaně vyjekla, rozevřela oči dokořán a nebýt toho, že ji něco pevně svíralo, ihned by uskočila. Takhle byla nucena zůstat ležet.
Nejistě se podívala vedle sebe a ihned se střetla s párem safírových očí, které si ji zkoumavě prohlížely.
„Legolasi!“
S obavami na něj hleděla, a i když jako vždy nedokázala z jeho tváře naprosto nic vyčíst, byla si jistá, že toto nebylo probuzení, jaké by očekával. Rozpaky jí zrudly tváře.
Proč je tak rozechvělá, když ví, že jí neublíží? Proč ji jeho blízkost tak zneklidňuje?
Něco jí našeptávalo, že ji minulou noc sice nechal na pokoji, ale že to neznamená, že bude mít stejné štěstí i dnes. Jak dlouho vydrží jeho trpělivost, než ho její odmítavé chování přestane bavit, a on si vezme to, co mu podle jejich zákona patří?
Napjatě očekávala, jak se zachová.

Legolas se pátravě díval na Lidianninu uzardělou tvář. Strach z jejích zelených očí přímo čišel a on si připadal zcela bezradný.
Kdyby se bála něčeho jiného, vzal by ji do náruče a utišil, ale co má dělat, když je to on, kdo jí nahání strach? Má ji snad nechat o samotě? Jak ji má přesvědčit, že se od něj nemá čeho obávat?
Vztáhl k ní ruku a zarmouceně sledoval, jak se znovu zachvěla. Předstíral, že si toho nevšiml, a zlehka ji pohladil po spánkem zcuchaných vlasech.
„Quel amrun, Lidianna. Amin estela lle kaime eithel (Dobré ráno, Lidianno. Doufám, že se tobě dobře spalo.).“
Snažil se, aby to znělo dobře naladěně. Ve skutečnosti byl sklíčený. Copak se jí nemůže už ani dotknout, aby ji nevystrašil? Zvedl se z postele a otočil se k Lidianně zády, aby nespatřila jeho ublížený výraz. Byl přesvědčen, že její úzkostlivé chování zavinil ten hrozný sen. Předtím se přece jeho dotykům nebránila, spíše naopak. Zdálo se, že jsou jí víc než příjemné. Copak už to nikdy nebude jako předtím? Když pominul to, jak ho její odmítání zraňuje, trápilo ho, jak Lidianna trpí. Takhle to přece nemůže nechat!
Zamyšleně přimhouřil oči. Byl zde způsob, jak jí pomoci, ale kvůli jejímu původu to bylo nebezpečné. Netušil, jak by se její mysl vyrovnala s dalším zásahem. Možná mu ale nezbude jiná možnost…
Nepřítomně si natáhl boty a pak popošel ke křeslu, kam večer pohodil svou tuniku. Rozhodl se, že ještě zkusí Lidiannu přesvědčit, že se nemá čeho bát, než přistoupí k tak radikálnímu řešení. Nechtěl nic uspěchat, její štěstí pro něho bylo důležitější než jeho potěšení. Čekal na ni dost dlouho, než aby teď všechno kvůli své nedočkavosti zničil. Pokud je to jen otázka času, on dokáže být trpělivý.
Zašněroval si tuniku a obrátil se zpět k Lidianně. Stále ležela tak, jak ji opustil, snad se nepohnula ze strachu, aby na sebe příliš neupozornila. Její oči ho prosily o odpuštění a on se musel přemáhat, aby si k ní nesedl a neobjal ji. Věděl, že by to neocenila.
Místo toho se vydal za dveře, odkud přinesl jednu z truhlic a položil ji vedle postele. Pak svou pozornost soustředil opět na Lidiannu, jež rozšířenýma očima sledovala každý jeho pohyb. Jedna její část si přála, aby odešel a nechal ji o samotě, druhá však chtěla, aby se všechno mezi nimi opět urovnalo. Aby ji objal a políbil a hlavně aby si to ona mohla vychutnat jako dřív. Ale ač se snažila sebevíc, svůj strach překonat nedokázala. Protože se ani tak nebála toho, že by jí Legolas mohl ublížit, jako toho, co by ona mohla způsobit jemu. Pro ně oba bude lepší, když se od něj bude držet co nejdál.
Vzápětí se však ukázalo, že Legolas očividně nehodlá spolupracovat. Nahnul se k ní a s náznakem úsměvu na rtech se jí zeptal:
„Snad dne celého na lůžku stráviti nehodláš?“
Ne, že by se mu ta myšlenka nelíbila za předpokladu, že by se k ní mohl připojit, to ovšem bohužel její současný stav nedovoloval.
„Ne, to ne.“
Její hlas byl sotva slyšitelný a stále nejevila známky toho, že by vstávala. Nevěděla, co od ní očekává, a připadala si příliš zranitelná. Vlasy se jí neposedně kroutily kolem tváře a nepochybovala o tom, že šaty, ve kterých spala, jsou zcela zmačkané. Navíc jejich vrchní díl toho zrovna moc neskrýval.
Legolas vycítil její bezradnost. Otevřel truhlici a vybídl ji, aby si z ní vybrala šaty. Pobledla při představě, že by se před ním měla převlékat.
Neušlo mu to.
„Amin nauva n´alaquel rato (Já brzy se vrátím),“ sdělil jí a vzdálil se.
Rozhodla se využít jeho nepřítomnosti co nejvíc a rychle se vyškrábala z postele. Pohledem zaletěla ke stolu, hrdlo měla až bolestivě vyschlé, avšak kromě vína tam nic k pití nebylo. Zaměřila se tedy raději na obsah truhlice. Po krátkém přemítání si vybrala jednoduché mechově zelené šaty s temně rudými výšivkami ve tvaru květů. Spěšné se do nich převlékla, naštěstí měly šněrování vpředu a tak při tom nepotřebovala ničí pomoc. Uhladila si dlouhou sukni, prsty si pročesala vlasy a váhavě se vydala ven. Dřevěná podlaha ji studila do bosých chodidel, nechtělo se jí však ještě obouvat. Vyšla ze dveří a v úžasu zůstala stát.
Nacházela se na obrovské plošině umístěné v koruně mohutného stromu, dlouhé točité schodiště se vinulo kolem kmenu až dolů na zem, a když pohlédla nahoru, viděla mezi velkými zlatými listy probleskovat modrou oblohu. Zvědavě se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že takových stromů je zde mnoho. Jejich kůra se stříbrně třpytila na slunci, listy se leskly jako kdyby byly z ryzího zlata. Na několika z nich rozpoznala další obydlí, i když žádné nebylo tak rozlehlé a krásně zdobené jako to, co obývali. Navíc podle toho, jak zchátrale vypadala, u některých z nich se schodiště již docela rozpadla, usoudila, že je nikdo už dlouho nepoužil. Glorfindel ostatně tvrdil, že je toto místo opuštěné. Neboť nyní už věděla naprosto přesně kde je.
Ve zlatém lese Lórienu…

Thranduil do sebe obrátil svou číši a rázně se zvedl. Měl již dost všeho toho veselí kolem sebe, ke kterému neměl náladu se připojit. Ignoroval žádosti o tanec a jen upíral svůj zrak do rudé tekutiny ve svém poháru. A i to ho nyní začalo unavovat.
Kradmo se podíval směrem ke Glofindelovu a Nimlothinu místu. Stříbrnovlasá elleth tam sice neseděla, ale jeho přítel ho sledoval pohledem, jako kdyby snad očekával, že se promění v Balroga a zaútočí na něj.
Thranduil se už ani nenamáhal zkusit si s ním něco vyjasnit. Veškeré předchozí pokusy dopadly tak, že se Glorfindel vždy pod nějakou záminkou vzdálil, naposledy s jedním z lordů, kteří přijeli s Elrondem, a jeho již prostě nebavilo, že tam pokaždé zůstane stát jako nějaký pokorný prosebník.
S Nimloth neměl nejmenší šanci si promluvit, protože když nebyla ve společnosti svého přespříliš ochranitelského bratra, byl u ní Elrond, Erestor nebo nějaký z přítomných lordů. Pomalu mu připadalo, že se snad domluvili bránit mu v kontaktu s ní. Zamračil se. Je přece král Eryn Lasgalen a ne nějaký bezvýznamný mladý ellon, aby s ním takto jednali! Byl ochoten se kvůli přátelství s Glorfindelem vzdát Nimloth, ale když už je jejich přátelství stejně v troskách, není již pro tuto oběť žádný důvod. Doufal, že až se mu naskytne příležitost Nimloth vše vysvětlit, pochopí to a neodmítne ho. Čím déle byl totiž bez ní, tím více mu docházelo, že jeho zájem není pouze chvilkový. Záleželo mu na ní. A byl si jistý, že by ji dokázal učinit šťastnou, kdyby jen dostal ještě jednu šanci.
Bez dalšího otálení se vydal do paláce. Potřeboval být aspoň chvíli sám v klidu svých komnat, pak se snad zbaví té úporné bolesti, která už druhý den svírala jeho hlavu jako v kleštích. Zvolna vystoupal po schodech a když za sebou konečně zavřel dveře své pracovny, cítil se hned o něco lépe. Pomalu si sňal korunu a rozpletl své dlouhé vlasy, než ztěžka usedl do křesla a s úlevou zavřel oči.
Napadlo ho, jak se asi má Legolas. Vzhledem k tomu, jaké problémy měl, aby ho aspoň do svatby udržel od Lidianny, nepochyboval o tom, že svůj čas s ní tráví více než příjemně. Jeho myšlenky se bezděčně zatoulaly k Nimloth. Dokázal si dobře představit, jak příjemně by se dal trávit čas s ní. Její dotyk na jeho kůži byl tak…. příjemný… Jak rád by teď ležel v její náruči, oba nazí, její malinová ústa přitisklá na jeho, její hedvábné ruce hladící jeho tělo…
Nepohodlně si poposedl. Raději se přinutil myslet na něco jiného, ale i ta chvilka stačila k tomu, aby se jeho kalhoty staly nepříjemně těsnými. Možná to bylo způsobeno i tím, že už se nějakou dobu s nikým nemiloval. Od okamžiku, kdy poprvé ochutnal sladkost Nimlothiných rtů, ho jiné ellith nelákaly. Potřeboval ji... Chtěl ji… Musí ji mít…
Z jeho úvah ho vyrušilo tiché klapnutí dveří v knihovně. Zalétl pohledem tím směrem a zjistil, že spojovací dveře nejsou zcela zavřené, i když si nebyl vědom toho, že by je takto nechal. Doufal jen, že osobu, co právě vešla, nenapadne ho vyrušovat, ať už je to kdokoli.
Když škvírou zahlédl štíhlou postavu v tmavomodrém, srdce se mu prudčeji rozbušilo. Stála kousek od dveří do jeho pracovny zády k němu, ale i kdyby neviděl proud stříbrných vlasů, který jí spadal po zádech, stejně by ji poznal.
Nimloth!

Nimloth zpozorovala, jak Thranduil odchází, a srdce se jí sevřelo úzkostí. Tolik si s ním potřebovala promluvit, zjistit, co se přihodilo, ubezpečit se, že ji pořád chce. Jeho neosobní chování při přijetí ji ranilo a jeho pozornost vůči ostatním ellith ji také velice rmoutila. Teprve, když ho viděla, jak sedí sám nad pohárem vína, řekla si, že to všechno dělal jistě jen proto, aby uklidnil Glorfindela. Určitě má o ni stále ještě zájem.
Náhle si uvědomila, že na ni její společník upřeně hledí a nuceně se na něho pousmála. Měla dojem, že se jí na něco ptal, avšak jeho slova nezachytila. Ne, že by jí na tom záleželo. Bylo očividné, že se mu líbí, toto byl již sedmý tanec, co spolu tančili, a ona po celou tu dobu musela myslet na to, jak by bylo krásné, kdyby na jeho místě byl Thranduil. Tolik potřebovala být zas s ním. Avšak neodvažovala se k němu přistoupit, její bratr je příliš bedlivě sledoval. Kupodivu ale nic nenamítal proti jejímu současnému nápadníkovi. Sama si musela přiznat, že za jiných okolností by jí Gildorův zájem lichotil. Byl jedním z lordů Elrondovy družiny a jeho vzhled byl rozhodně více než ucházející a ani jeho dvornému vystupování nešlo nic vytknout. Přesto bolestivě vnímala každý rozdíl mezi ním a Thranduilem. Jeho vysoká postava byla spíše štíhlá než svalnatá, hříva havraních vlasů, která mu korunovala hlavu, byla v ostrém kontrastu k Thranduilovým bledě zlatým vlasům, stejně jako jeho šedé oči ke královým ledově modrým. Byli jako panter a lev… Neboť Gildorovo uhlazené chování ji ani na okamžik neoklamalo, byl stejně nebezpečný jako Thranduil nebo Glorfindel. Nepochybovala o tom, že si jde vždy tvrdě za svým bez ohledu na ostatní, rozhodně nebyl z těch, se kterými by bylo radno si zahrávat…
Hudba dohrála a Gildor ji odvedl zpět ke stolu. Usedla a natáhla se pro pohár vína a přehlédla tak, že požádal jejího bratra o rozhovor v soukromí. Glorfindel se nejdříve rozhlédl, ale když Thranduila nikde neviděl, souhlasil a následoval Gildora do odlehlejšího koutu zahrad.
Nimloth se za nimi dívala a ihned se rozhodla. Odložila číši a rychlým krokem se vydala do paláce, kam předtím zahlédla kráčet Thranduila. Když ho nenalezla v síni, spěšně vyběhla po schodech do prvního patra a vstoupila do knihovny. Neslyšně za sebou zavřela a téměř po špičkách přešla ke dveřím vedoucím do Thranduilovy pracovny. Srdce jí bilo jako splašené a nebyla si jistá, jestli to, co dělá, je zrovna rozumné. Ale nemohla jinak. Tiše otevřela dveře a škvírou nahlédla dovnitř. Nad tím, co spatřila, se jí zatajil dech.
Thranduil seděl za svým stolem s nepřítomným výrazem ve tváři, zlaté vlasy mu ve vlnách měkce splývaly po ramenou a ona zatoužila do nich zabořit prsty, cítit jejich hebkost, přitisknout své rty na jeho a zcela se ztratit v jeho dotycích…
Tiché klapnutí dveří ji vytrhlo ze snění. Pohotově se otočila a srdce se jí sevřelo úzkostí, když na druhé straně místnosti uviděla Gildora. Stál tam s potměšilým úsměvem na rtech a pohled, kterým si ji měřil, hovořil zcela jasně. Naprosto přesně věděl, co tam v knihovně pohledává a čtení knížek to rozhodně nebylo.
S přemáháním pozvedla svou hlavu v hrdé póze a rozechvěle čekala, co udělá. Neměla sebemenší tušení, co od něho může očekávat, ale podle toho, jak se tvářil, věděla, že se jí to nebude líbit…