Forsaken - 46. díl

„No tak... povídej!“ vybídla jsem ho se samolibým úsměvem na rtech. „Čím dýl ti trvá si něco vymyslet, tím menší šance, že ti to zbaštím!“
Riel se ušklíbl. „Vtipný. Akorát že si nepotřebuju nic vymejšlet.“
„Jo? Tak jak tu svou poznámku vysvětlíš?“ naléhala jsem na něj, rozhodnutá nedopřát mu dostatek času pro nějakou další lež.
Ovšem buď byl Riel pohotovější, než jsem si myslela, a nebo prostě aspoň pro tentokrát mluvil pravdu. „Neslyšelas nikdy o klinický smrti?“ zeptal se mě tiše. „Dostala výstrahu od svý rodiny... aby byla poslušná. Nějakou dobu byla mimo. Ale probrala se z toho.“
Ztěžka jsem polkla, události mé noční můry byly v mé mysli najednou více než živé. „Kdo jí to udělal? Byl to... Ariel?“
„Možná. Jestli chceš vědět víc, musíš se zeptat Alexe.“
„Jasně! To už mi říkala máma,“ zabručela jsem nevrle. Ale byla jsem ráda, že jsem aspoň z Riela dostala nějaké odpovědi. Sice jsem o pravdivosti části z nich dost pochybovala, jenže jsem neměla žádný argument, na základě kterého bych ho mohla usvědčit ze lži. Zatím.
„Tak to měla pravdu.“
„Proč jsi vlastně říkal, žes byl rád, žes jí nemohl pomoct?“ vytáhla jsem další střípek týhle složitý skládačky.
„Protože patří k nim.“ Ovšem. Jak prosté.
„Nejspíš ne, když ji nechali zabít,“ zaprotestovala jsem hned.
„Má to v krvi, s tím nikdo nic nezmůže.“
„A co máš v krvi ty? Hm?“
„Já?“ Nuceně se pousmál. „Leda nedostatek barviva,“ prohodil trpce. „Což mi připomíná...“
A Riel přešel k lednici, ze které vyndal nějaké dvě tmavé lahvičky. Jednu z nich mi podal.
„Na zdraví.“ Aniž by čekal na mě, odšrouboval uzávěr a důkladně si přihnul. Když lahvičku opět sklonil, na rtech mu zůstala lpět malá karmínová kapka.
„Je to to, co si myslím?“ zeptala jsem se a zmocnila se mě mírná nevolnost. Dívala jsem se na lahvičku ve své ruce, jako kdyby to bylo něco hodně odporného.
„Jak mám vědět, co si myslíš?“ odbyl mě Riel a dopil svůj příděl. Pak si otřel ústa do rukávu.
„Hm... začínám chápat tvou zálibu v černý...“ poznamenala jsem a udělala na něho obličej. „Jak vůbec poznáš, že už je čas? Máš nějaký příznaky nebo tak?“
„Podle hodinek,“ odvětil Riel stručně. A když spatřil můj skoro uražený výraz, radši hned pokračoval. „Už jsem vysledoval, jak dlouho asi vydržím bez další dávky. A tak to mám nastavený na hodinkách. Dřív jsem to několikrát propásl a nechtěl bych si tím už projít.“
„Aha.“ Nedůvěřivě jsem si přeměřovala svou lahvičku. „Myslela jsem, že porfyrie se léčí transfúzí? Jak můžeš vůbec vědět, že tohle je správná skupina?“
„Nemám rád jehly. A když to užíváš takhle, tak na skupině nezáleží.“
„Třeba to ještě nepotřebuju...“ zaprotestovala jsem chabě. Z představy, že bych měla pít něčí krev se mi dělalo špatně. „Odkud to vůbec bereš?“
„Od známých. Z nemocnice.“
„Takže oni pro tebe kradou krev?“
„Proč mě neustále podezříváš z něčeho nelegálního? Nejdřív vrah a teď ještě zloděj krve. Skoro se bojím co přijde dál. Třeba vykradač hrobek?“
„Tak promiň. Nepotkávám často lidi, co mají něco podobnýho v ledničce...“ Otevřela jsem ji a tu lahvičku tam vrátila. Stálo jich tam na poličce ještě asi dva tucty. Radši jsem ty dveře zas zabouchla.
„Normálně ji dostáváme. Jako každý jiný lék.“
„Dobře.“ Pomalu jsem došla k posteli a posadila se. Nedokázala jsem se zbavit jistého napětí. Možná, že jsem se přece jen měla napít. Co když přijde podobný záchvat jako ten u Petra doma?
„Jak dlouho už to... užíváš?“
„Několik let.“
„A jak to chutná?“ Nemohla jsem si pomoct, ale při tomhle dotazu jsem se trochu znechuceně zašklebila.
„To záleží na druhu.“
„Říkal jsi, žes mi dal svoji krev, tam v parku... Jak mi to mohlo pomoct, když jsme oba porfyrici?“ vzpomněla jsem si na další nesrovnalost.
„Řekl jsem svoji krev, ale samozřejmě jsem myslel jednu z těhle lahviček. Když někam jedu, vždycky jich pár beru s sebou. Jeden nikdy neví, jak dlouho bude pryč.“
„Aha.“ Přišlo mi podezřelý, jak má Riel úplně na všechno odpověď. A nebo prostě jenom nemá co skrývat? Ale to byla blbost, každý přece něco skrývá. I já.