Srdce bojovnice - 14. díl

Klečela jsem v průzračném proudu potoka a jemným pískem ze sebe drhla všechnu tu špínu s takovou vervou, až mi kůže zčervenala a na několika místech se dokonce objevila krev. Teprve tehdy jsem si připadala konečně čistá a s námahou jsem se vydrápala na břeh, kde jsem se lehce otřela nejčistším cárem svého původního oblečení, který jsem našla, a za vydatného úpění a nadávání jsem se nasoukala do nové uniformy. Hrudník jsem si tentokrát nestahovala, už takhle mi přišlo, že mám problémy s dýcháním, navíc jsem neměla žádný použitelný pruh látky po ruce. Ten původní jsem musela použít pro zcela jiné účely, neboť jsem nechtěla riskovat, že krvácení, které dosud úplně neustalo, prosákne i skrz silnou látku mých nohavic. Prsty jsem si pročísla mokré prameny vlasů a nemilosrdně je stáhla do copu. Pak jsem si za notného hekání natáhla boty a co nejrychleji jsem zamířila zpátky do jeskyně.
Byl nejvyšší čas, neboť černý kabátec noci se na obzoru již začal zvolna trhat a já věděla, že si musím pospíšit. Se zaťatými zuby jsem vstoupila do jeskyně a ačkoli tam na mě nyní nikdo nečíhal, stejně jsem se tam necítila příliš bezpečně. Zdržela jsem se jen na tak dlouho, než jsem s obtížemi našla všechny své dýky a zastrčila je do příslušných pouzder, pak jsem si upevnila své chrániče, popadla toulec a luk a klidila se odtamtud.
Jakmile jsem vyšla ven, s úlevu jsem se nadýchla chladného ranního vzduchu, a snažila se překonat nevolnost, která se mě mezitím zmocnila nanovo. Na chvíli jsem se musela znovu opřít o skálu, protože mé nohy hrozily, že mi co nevidět vypoví službu, ale nakonec jsem tu slabost překonala. Pátravě jsem se rozhlédla kolem, ale po Celebrovi nebylo ani stopy. Okamžitě mě zaplavily obavy, že mu Beleg něco udělal, pak jsem to ale zavrhla jako naprostý nesmysl. Chtěl se přece pomstít jenom mně. Zkusmo jsem párkrát zahvízdala, i když přes mé lehce oteklé rty to nešlo zrovna nejlépe, a k mé úlevě se hřebec zakrátko objevil.
Zavolala jsem na něho a on ke mně přiběhl, chřípí se mu nervózně chvělo a já věděla, že ho tak znepokojuje pach mé krve.
„Klid, chlapče, všechno je v pořádku. Musíme vyrazit...“ chlácholila jsem ho, ale když jsem se pokusila nasednout, poplašeně uhnul z dosahu.
Tlumeně jsem zaklela. Tak s tímhle jsem opravdu nepočítala. Navíc jsem nebyla ve stavu, abych tu naháněla svého koně po lese.
„Celebre, klid... To jsem jenom já...“
Znovu jsem k němu přistoupila a jemně ho pohladila po boku. Tvář se mi zkřivila zlobou, když jsem pod prsty ucítila několik vystouplých čar. Ten zmetek si dovolil vztáhnout ruku na mého koně! Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mohl ublížit tak ušlechtilému zvířeti?
„Ššš, Celebre. To bude zase dobré... Uvidíš...“ promlouvala jsem k němu konejšivě, i když jsem vlastně ani netušila, jestli se snažím uklidnit jeho nebo sebe. A má vlastní slova ve mně probudila další vzpomínky...
´Nekřič, Riel! Stejně to máš marný! A víš proč? Protože já jsem muž a ty jenom žena. K tomuhle jsi byla stvořená, ne pro boj. Tak se přece poddej... Beztak vím, že to chceš stejně jako já!´
Zmítám sebou ze strany na stranu, snažím se ho shodit, kopnout, pokousat, cokoli, ale on má pravdu. Je silnější. Horlivě zavrtím hlavou, abych popřela to, co mi tu vnucuje, ale on je tak přesvědčený o svém tvrzení, že můj odpor ani nevnímá.
´Daeron tvou zradou také příliš potěšen nebyl, Riel! Byl k tobě tak laskavý a ty ho při první příležitosti odkopneš! Tohle se dělá přátelům, kteří to s tebou myslí dobře? Ne, nic neříkej, beztak jsi jen prolhaná coura! Tváříš se, že chceš do roztrhání těla sloužit králi, a přitom jediné, o co ti skutečně jde, je odsloužit si své pod princem! Dobře jsem si všiml, jak ses na něho dívala! Myslela jsi na to, jaké by to s ním bylo?! Ale no tak, děvče, on je zvyklý na lepší masíčko, než jsi ty! S tebou by se nikdy nezahazoval! Ale já naštěstí pro tebe nejsem tak náročný! Mně se líbíš... I když jsi tak chladná! Však já už najdu způsob, jak tě rozehřát... A teď otevři pusu a buď ke mně milá...´
Zatínám zuby a odmítavě třesu hlavou. Nehodlám se nechat zneužít tak odporným způsobem! K tomu mě nikdy nedonutí!
Jenže to jsem Belega dost podcenila. ´Ale ale... Ty máš asi opravdu ráda bolest, že jo?´ Jeho ruce se jako dva hadi ovíjejí kolem mého hrdla. ´Raději mě poslechni, dokud ještě můžeš!´
Ztuhnu hrůzou, ale odmítám se mu podvolit. Sevření jeho rukou sílí a mě začíná pálit na prsou. Před očima se mi míhají černá kola, točí se čím dál rychleji, až se mi z toho motá hlava, svaly mi kvapem ochabují. Nemám už dost sil mu dál vzdorovat. Potřebuji se nadechnout... zoufale potřebuji kyslík... aspoň trošku... Pomalu se propadám hlouběji a hlouběji do temnoty...
A najednou můžu zase dýchat, i když vzápětí cítím něco obrovského ve svých ústech, co mi brání v tom, abych zhluboka nasála sladký vzduch do svých plic. Ale i tak je to lepší než nic. Znovu se ve mně probouzí chuť se bránit, ale pak opět ucítím ty hrubé prsty na svém krku.
´Ani na to nemysli, Riel! Pokud nechceš zjistit, jak obratný s noži jsem já. A upozorňuji tě, že to nebudu zkoušet jenom na tvých pažích... Ne, děvče... Tam by má mistrná práce tak nevynikla. Tvoje tvářička je pro to daleko příhodnější místo. A dosud netknuté...´
Zavírám oči, abych už nic neviděla. Ovšem ostatní smysly ke mně tak milosrdné nejsou. Slyším jeho funění, jeho hrubé dotyky na svém těle a strašně si přeji umřít. Ale ne dřív, než zabiji jeho.