Forsaken - 47. díl

„Co je? Zas se ti něco nezdá, Izabel?“ zeptal se Riel a vypadal, že očekává další mý šťouravý dotazy.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „Dala bych si sprchu, jestli můžu,“ požádala jsem ho. Cítila jsem se nějaká ulepená a upocená a to jsem naštěstí ještě netušila, jak vypadají moje vlasy a make-up. Nejradši bych zalezla zpátky pod ten kámen, zpod kterýho jsem se vyhrabala.
„Jo, klidně,“ přikývl Riel a zase se posadil k notebooku. Koho mi to jen připomínalo?! Chvilku tam něco bušil, ale když jsem se nehýbala z místa, vzhlédl ke mně.
„Copak? Zabloudila jsi snad?“ houkl na mě.
„Ne. Jenom... nemám ručník... a... taky bych ocenila víc soukromí...“ hlesla jsem trochu rozpačitě.
„Mrkni do těch skříní v rohu, něco by tam mělo bejt. Se soukromím posloužit nemůžu. Ale slibuju, že se nebudu koukat.“
„Mohl bys jít na chvilku ven…“ navrhla jsem nesměle.
„Ani náhodou! Nevíš, že jsou tam krysy a kdoví jaká ještě jiná havěť?! Nebudu tam s nima potmě ani minutu!“ odsekl Riel, ale z jeho tónu bylo zřejmý, že si ze mě dělá legraci. Zase.
„Fajn!“ vyjekla jsem naštvaně. Rázným krokem jsem došla k umyvadlu a když jsem se spatřila v zrcadle, skoro jsem se sama sebe lekla. Vlasy se mi v divokých vlnách kroutily kolem obličeje jako klubko hadů a řasenku jsem měla snad přes půl tváře.
„No, potěš…“ vydechla jsem znechuceně a začala si ten nepořádek umývat pod tekoucí vodou.
„Taky si myslím,“ poznamenal Riel a já jen s obtížemi odolala nutkání po něm hodit hroudou mýdla. Raději jsem se dál věnovala odličování a pak se snažila mokrýma rukama trochu uhladit ty nezkrotný kudrny.
„Dej si radši tu sprchu, bude to rychlejší a nevytopíš mi tu půlku místnosti. Otočím se ke zdi, ale víc ode mě nečekej,“ ozval se znenadání Riel a hned to i provedl. Pohled na jeho široký záda s katanou v pouzdře mě ale také příliš neuklidnil. Jenže co mi zbývalo.
Spěšně jsem proštrachala obě jeho skříně a zjistila přitom, že nic než černou zřejmě Riel nenosí. Také jsem našla celkem slušnou zásobu těch šikovných vrhacích věciček. Jednu jsem vzala do ruky a se zájmem si ji prohlížela.
„To není ručník,“ zavrčel na mě Riel. „A dej bacha, je to ostrý!“
„Ano, mami!“ odsekla jsem, ale poslušně jsem to vrátila na své místo. Po chvilce pátrání jsem se nakonec dopídila i těch ručníků, byly jak jinak než černý a byly na nich podivný rudý znaky připomínající čínský písmo.
„Prozraď mi něco… Ta černá barva je tvoje image a nebo jsi to jednou nezvládl s praním prádla?“ otázala jsem se ho s pobaveným pousmáním.
„Prozraď mi taky něco… Na tu stydlivku si hraješ a nebo taková fakt seš?“
Uraženě jsem vysunula bradu. „Nejsem stydlivka, ale nehodlám se ti tu promenádovat nahá, pokud narážíš na tohle!“
„A Petrovi ses promenádovala?“ zajímal se pohotově.
„Co je ti sakra do toho?!“ vybuchla jsem rozčileně. Jak ten mě vždycky dokáže zaručeně namíchnout!
„Jenom abych věděl, na čem s tebou jsem.“
„Se mnou vůbec na ničem! Jen co se táta uklidní, tak mě k němu odvezeš, a budem mít klid oba dva!“
„Tak s tím bych, holka, bejt tebou, nepočítal. Před chvílí jsem si s ním psal. A zdá se, že jsme oba dva leda tak nahraní…“ konstatoval Riel rezignovaně.
„Jo?“ Popadla jsem dva ručníky a dopochodovala až k němu. „Co tím chceš jako říct?!“
„Alex si přeje, abych se o tebe ještě na nějakou dobu postaral. Má teď moc práce.“
Vykulila jsem nevěřícně oči. „To si děláš srandu!“
„Tak černej můj smysl pro humor zas není!“
„Ne? Škoda, dobře by k tobě ladil!“
„Já doufám, že mě budeš mít ráda i tak!“ ušklíbl se na mě. „Hlavně až se líp poznáme!“
„S tím nepočítej! Ani s tím prvním, ani s tím druhým!“ usadila jsem ho okamžitě.
„Aby ses ještě nedivila. Alex mi s tebou dal naprosto volnou ruku.“
„A to jako znamená co?“ vyjela jsem na něho dopáleně, i když se mě pomalu ale jistě začínaly zmocňovat obavy.
„Že ti, děvenko, dám pěkně do těla!“