Forsaken - 48. díl

„A tímhle zas myslíš co?“ zeptala jsem se ho podezíravě. Fakt jsem neměla tušení, co si pod tímto jeho slovním obratem představit. Jenže vzápětí mi došlo, že to zřejmě až zas takový slovní obrat nebyl.
„Trénink, děvče,“ prozradil mi Riel bez vytáček. „Potřebuješ se naučit bránit.“
„Hm.“ Že bych se přece jen dostala k těm fíglům s deštníkem? Nechtělo se mi tomu snad ani věřit.
„Nic víc?“ přeměřoval si mě Riel pátravě. „Tolik nadšení jsem ani neočekával!“
„A cos čekal? Že tu budu radostí skákat do stropu?“ zamračila jsem se na něho.
„Spíš že na mě něco zaječíš a pak se na mě vrhneš, abys mi ukázala, že už se bránit umíš,“ odvětil klidně.
„To by se ti hodilo, co?“ ušklíbla jsem se na něho. Bylo mi naprosto jasný, že bych brzy skončila pod ním na podlaze, a k mému zahanbení jsem si říkala, že by to nemuselo být až zas tak špatný. To jeho chladný chování a nevšední vzhled mě přitahovaly skoro jako žárovka můru. A nebo už jsem byla fakt hodně přetažená. Hodlám tu šílet kvůli chlápkovi, co si mě všímá jenom kvůli tomu, že musí?
„Co vlastně pro tebe táta udělal, že jsi mu tak zavázanej?“ zeptala jsem se zvědavě.
„A proč tě to tak zajímá?“
„Jsem ženská, ne? Ty přece bejvaj zvědavý!“ vymlouvala jsem se. I když to rozhodně nebyl můj pravej důvod. Spíš mě zajímalo, jak moc mu Riel dluží, že je ochotnej se mnou ztrácet svůj drahocennej čas. Pokud to byla jen nějaká maličkost, tak pak by to znamenalo, že je se mnou možná aspoň trochu rád. Ach jo, jsi fakt beznadějnej případ, Iz...
„Tak se zeptej Alexe. Třeba ti to řekne.“ Odbyl mne Riel rázně, aby mi dal najevo, že se o tom nehodlá dál bavit. „A měla by ses konečně umejt a zalehnout. Nečekej, že tě budu zejtra šetřit jenom proto, že ses špatně vyspala.“
„Něco takovýho bych si ani nedovolila očekávat, pane!“ odsekla jsem popuzeně.
„Riel stačí. Zas to tak nepřeháněj. Po pár minutách se mnou budeš mít problémy vyslovit i to.“
„Jo... to už se mi párkrát stalo...“ prohodila jsem kousavě. „Co je to vlastně za jméno? Dal sis ho kvůli nějakému soupeření s Arielem? A nebo to má nějaký jiný význam?“
„Je to prostě jenom jméno, Izabel. Musíš fakt neustále do něčeho vrtat?“ Zdálo se, že už začíná být lehce netrpělivý. Rozhodla jsem se radši nepokoušet svý štěstí.
„Jenom se zajímám. Tak sorry.“
„Tak se nezajímej. Od toho tu nejsme.“
„Fajn.“
„Musíš mít vždycky poslední slovo?“ Upřeně mě pozoroval.
„Možná.“
„Jo? A myslíš, že se ti to povede i se mnou?“
„Ženy jsou prý lepší v argumentaci. Nemáš šanci.“ Skoro jsem na něho i vyplázla jazyk. Ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem zas vypadat dětinsky.
„Tohle má být argumentace?“ opáčil Riel na oko znechuceně. „To se budeš muset ještě hodně zlepšit.“
„Na tebe talentem plýtvat nebudu. Jdu si radši dát tu sprchu.“
Krátce se zasmál. „Dobrá.“
„A ty koukáš do zdi!“ upozornila jsem ho důrazně.
„Fajn.“
Neubránila jsem se pousmání. „Doufám, že se můžu spolehnout na to, že se neotočíš!“
„Možná...“
„Seš fakt hroznej!“
„Já vím.“
Povzdechla jsem si. Zdálo se, že s ním opravdu poslední slovo mít nebudu. A tak jsem to prostě vzdala a místo dalšího dohadování jsem zamířila i s ulovenými ručníky ke sprše. Přehodila jsem si je přes vršek prosklené kabinky a jakmile jsem se zbavila bot a ponožek, zalezla jsem dovnitř, protože před ním jsem se rozhodně svlíkat nehodlala, ať už byl otočenej kamkoli. Mikina, džíny i tričko se brzy ocitly vedle ručníků a po chvilce zápolení i spodní prádlo.
Přes lehce průhledná dvířka jsem se zadívala Rielovým směrem. Zdálo se, že je ke mně stále obrácený zády, ale pro jistotu jsem se stejně postavila čelem ke zdi. Popadla jsem sprchovou hadici a pustila vodu naplno, abych tu očistnou proceduru měla co nejdřív za sebou, přece jen jsem se bez oblečení cítila dost zranitelně. Ovšem k tomu mytí už jsem se nedostala, místo toho jsem se rozkřičela z plných plic.