Melien Edhel - XXVIII. kapitola - část 1/2

XXVIII. KAPITOLA
Lidianna se okouzleně rozhlížela kolem sebe.
Panovala tu naprosto stejná atmosféra jako jí předal Legolas ve své představě, dokonce z ochozu talanu, kde stála, viděla část lórienských zahrad. Mezi stromy a ozdobnými keři se nacházely altánky, kašny a sochy z bílého kamene, dnes již zčásti zakryté popínavými rostlinami. Přesto podávaly důkaz o tom, jak velkolepá místa to kdysi bývala. Dýchal z nich určitý smutek, ačkoli v ní neprobouzela žádné neradostné pocity, o kterých hovořil Glorfindel. Spíš ji naplňovala klidem. Připadalo jí, jako kdyby ji volala, zvala ji, aby sestoupila a prošla se nimi.
Chvíli váhala, ale když se Legolas neobjevoval, pomalu se vydala po schodech dolů. Jednou rukou si přidržovala dlouhou sukni, aby si ji nepřišlápla, druhou tiskla ke kmeni stromu. Schodiště totiž nemělo žádné zábradlí a když pohlédla přes okraj do té hluboké propasti, necítila se právě bezpečně. Naštěstí stupně nebyly příliš vysoké a byly dostatečně široké, aby po nich mohli vedle sebe pohodlně jít až tři lidi. Přesto ulehčením vydechla, když konečně stanula na zemi.
Vzápětí jen s obtížemi potlačila vyjeknutí. Trávník byl pokryt nesouvislou vrstvou sněhu, které si předtím nevšimla. Nechtělo se jí však vracet, aby se obula, a tak s přemáháním kráčela dál mezi nepravidelně rostoucími mallorny. Zvadlá stébla trávy jí šustila pod nohama a hladila její lýtka, za ní zůstávaly v měkkém terénu drobné otisky. Bledé sluneční paprsky tančily po jejích vlasech a kůži a ona byla vděčná za tu trochu tepla, které jí poskytly.
Zanedlouho dosáhla zahrad a ačkoli jí nohy mrzly, krása toho místa ji uchvátila natolik, že na tento nedostatek brzy zapomněla. Procházela mezi sochami jí neznámých Eldar, umně vytesanými fontánkami a dalšími připomínkami tehdejších obyvatel a měla pocit, jako kdyby se nalézala na prastarém hřbitově. Příroda pomalu zahlazovala stopy toho, že zde vůbec někdo někdy žil, jako kdyby na to chtěla zapomenout. Kupodivu si tu nepřipadala jako vetřelec, bylo to, jako kdyby byla na dlouho očekávané návštěvě. Nemohla přitom nemyslet na Eldar, kteří to tu kdysi obývali.
Jaký vedli život a jaký byl jejich osud potom, co odsud odešli? Co je vůbec přimělo, aby opustili svůj domov? Litovali toho někdy?
Zahloubána do svých úvah si ani neuvědomila, že opustila prostranství zahrad a vstoupila do hustého lesa. Rostly v něm jen samé mallorny, podrost tvořily kapradiny a měkká zelená tráva, jež přímo vybízela k tomu, aby na ni ulehla a zavřela oči. Koruny stromů byly tak rozlehlé, že tvořily téměř střechu a nedovolovaly sněhovým vločkám, aby pronikly mezi zlatými listy do jejich svatyně. Světla tu přesto bylo dost, neboť třpytivé mallorny odrážely sluneční jas a znásobovaly jeho intenzitu. Lidianně to tu připadalo jako ve velkém tanečním sále ozářeném svíčkami. Zalitovala jen, že tu není Legolas, aby si spolu mohli zatančit. Ne proto, že se to od nich očekává, všem na očích, ale jen pro ně dva, protože chtějí být spolu… dotýkat se…
Posmutněla. Všechno mohlo dopadnout jinak, jen kdyby dokázala překonat svůj strach. Neměla však právo hazardovat s Legolasovým životem a ani něco takového neměla v úmyslu. Proč jen je musí od sebe pořád něco oddělovat?
Zdrceně se posadila pod jeden z mallornů, přitáhla si kolena k bradě a objala své nohy rukama.
Co nevidět se bude muset vrátit a jak má Legolasovi čelit? Co jen si počne?
Tiše se rozplakala.

Dívala se na ni a vnímala její smutek. Cítila bolest v každém z jejích přidušených vzlyků. Téměř cítila i to, jak ji slzy pálí na kůži.
Přála si, aby jí mohla pomoct, ale na to její síly nestačily. Vždyť nedokáže pomoct ani sama sobě!
Možná měla moc tišit žal, avšak nebylo tu nikoho, kdo by dokázal utišit ten její. Jedna jediná slza jí skanula z oka a na místě, kam dopadla, vyrostl drobný bílý kvítek. Ale i kdyby svými slzami posela celou louku květy, její zármutek by to nezmírnilo.
V duchu si ho vybavila, tak jako tolikrát předtím, na jeho statném koni, zahaleného závojem svých vlasů… Už několikrát mu byla blízko… tak blízko… a přesto ho nikdy nebude mít…
Raději obrátila svou pozornost zpět k plačící dívce. Sledovala ji už nějaký čas a znala hloubku jejího bolu. Věděla i to, že ji ještě mnoho strastí očekává. Pousmála se. Ale aspoň na to nebude sama…

Lidianna si hřbetem ruky otřela tváře a odevzdaně se zvedla. Nemělo smysl oddalovat nevyhnutelné, pochybovala, že by Legolase potěšilo, kdyby zde strávila celý den. Zamířila proto spěšně směrem, odkud přišla, a tak byla zabrána do svých myšlenek, že to nejdříve ani nezaslechla. Teprve když se ten zvuk opakoval a ještě hlasitěji, zaregistrovala ho. Bolestivé naříkání…
Zastavila se a rozhlédla se, aby zjistila, odkud to přichází. Znělo to jako pláč malého dítěte. S tlukoucím srdcem se blížila k seskupení vyšších kapradin a napětím sotva dýchala. Zvažovala, jestli by raději neměla dojít pro Legolase, ale ihned ten nápad zavrhla. Tohle přece zvládne sama. Přesto když stanula na místě, znovu zaváhala. Po chvilce nejistě vztáhla ruku, aby poodehla traviny, a trnula, co za nimi asi nalezne. Opět se zarazila. Teprve další žalostné zaúpění ji přimělo jednat. Oběma rukama rozhrnula tuhé listy kapradin a dech se jí zatajil.
Schoulené v těsném šedém klubíčku leželo nějaké malé zvíře. Vzhlédlo k ní svýma smutnýma očima a ona si se vzrůstající panikou uvědomila, že je to mládě vlka. Stříbrný kožíšek mělo celý naježený, chlupy na jedné tlapce byly zašpiněné krví.
Lidiannin první impuls bylo utéct dříve, než se vrátí matka vlčice a přistihne ji tu. Pochybovala, že by její zájem o svého potomka ocenila. Nešťastné zakňourání ji od toho úmyslu odradilo.
„Copak se ti stalo?“ zeptala se. Ne, že by očekávala odpověď, avšak zvuk hlasu, i když pouze jejího, ji poněkud uklidňoval.
„Hm? Bolí tě packa, viď? Neboj, dáme to do pořádku, uvidíš…“
Přistoupila ještě blíž a posadila se ke zraněnému zvířeti, které bedlivě sledovalo každý její pohyb.
„Neublížíš mi, že ne?“ ujišťovala se a pomalu k němu napřáhla ruku.
Vlče s námahou pozvedlo hlavu a zlehka jí ji olízlo. Působilo nesmírně opuštěně a bezbranně. Možná proto se Lidianna osmělila natolik, že ho opatrně uchopila do náruče a zatímco k němu polohlasně promlouvala, aby se upokojilo, vydala se s ním do talanu. Během cesty zpátky jí teprve došlo, jak daleko se vlastně dostala. Než dosáhla zahrad, ruce jí podklesávaly pod tíhou vlčete, bála se, že každým krokem klopýtne a upustí ho. Zvažovala, jestli by ho tu neměla položit a doběhnout pro Legolase, nechtělo se jí však znovu opustit tohoto tvorečka. Jeho jemný kožíšek ji příjemně hřál na kůži a zdálo se, že se s ní cítí bezpečně, neboť ztichlo a jen občas tiše zakňučelo.
„Neboj, nenechám tě tu… Postarám se o tebe…“
Lidianna se dívala na zem, aby nezakopla, a tak si vůbec nevšimla Legolase, jenž se k ní blížil.
„Lidianno.“
Zarazila se a vyplašeně vzhlédla. Teprve tehdy ho zpozorovala. Stál těsně u ní a jeho zamračený výraz nevěstil nic dobrého.
Jak dlouho asi mohla být pryč? Přece mezitím nemohlo uplynout zas tolik času nebo ano?
Zatvářila se provinile. „Jen jsem se šla projít…“
„Lidianna, mani naa lle umien (Lidianno, čehož to činíš)?!“
Jeho ostrý tón ji překvapil.
„Amin (Já…)…“ Slova jí odumřela na rtech.
„Kea ta (Polož ho)!“ Nebylo pochyb o tom, že je to příkaz.
Nevěřícně na něj hleděla. To přece nemůže myslet vážně!
„Lle uume tena amin?! Faina ta sii´ (Cožpak jsi mne neslyšela?! Ihned ho pusť)!“ pronesl důrazně.
Prosebně na něho upírala oči, ale on si ji přeměřoval stále stejně nesmlouvavě. Bylo zřejmé, že očekává, že uposlechne, a jakkoli se obávala jeho reakce, zvolna zavrtěla hlavou.
„On potřebuje pomoc! Pokud ty mu ji odmítáš poskytnout, je to tvoje věc, ale nemůžeš po mně chtít totéž! Nemůžu se tvářit, že se nic neděje a nechat ho trpět! Vždyť by mohl umřít!“
„Toť zákon přírody jest, pouze ti silnější přežijí.“ Legolasův hlas byl chladný a strohý. Jako kdyby citoval nějakou frázi z knihy.
Z jeho cynismu jí přejel mráz po zádech.
„Proč teda máte léčitele?!“ opáčila. „Možná je to zákon přírody, ale já mám své vlastní zásady! A já se řídím tím, že silnější by měli slabším pomáhat!“
Lidianna se chystala pokračovat v chůzi, i když jí bylo spíš úzko. Neměla nic, čím by mohla vlčeti ulevit od bolesti a co by napomohlo hojení jeho ran. A vzhledem ke svým mizivým ošetřovatelským zkušenostem se strachovala, aby mu ještě více neublížila. Nicméně byla odhodlaná udělat všechno, co bylo v jejích silách.
Legolas hleděl na Lidiannu a přemýšlel, jestli tehdy také vypadal tak zarputile, když se snažil zachránit nějakého tvora. V Lidianniných výmluvných očích zaznamenal i stopy bezradnosti, přesto byla odhodlaná se nevzdat.
Proč mu její slova tolik připomínala sebe samého v dobách, kdy měl ještě snahu něco změnit? V dobách než zjistil, jak marné je jeho počínání? Měl pocit, že ztrátou svých iluzí tehdy ztratil i kus sebe. Kdy se stal tak chladným?
Náhle zalitoval svého příkrého tónu. V první chvíli, když viděl Lidiannu přicházet, se polekal, že je zraněná. Rukáv šatů a část živůtku měla potřísněné krví, teprve z větší blízkosti rozpoznal, že ta krev nepatří jí. Nedůvěřivě se zadíval na šedé klubíčko v jejích pažích.
„Feitha (Počkej).“ Jemně ji uchopil za rameno.
Zastavila se a upřela na něho svůj ublížený pohled. Zklamal ji jeho přístup, jeho neochota. Jak mu má věřit, že se o ni postará, když odmítá pomoct tomuhle bezbrannému tvorovi? Oči se jí zalily slzami. Připadala si najednou tak sama…
Slabé olíznutí, které se dostalo její ruce, ji upamatovalo na to, že není. Zaplavil ji hřejivý pocit.
„Neboj, všechno bude zase dobré,“ ubezpečila vlče i sebe.
„A kterak toho zaříditi hodláš?“ otázal se Legolas skepticky.
„Když je vůle, najde se vždycky i způsob!“ odvětila rázně Lidianna a snažila se vymanit z Legolasova sevření a přitom se pokud možno vyhnout prudkým pohybům.
„Slova tvá odhodlaná jsou, však zvíře toto ošetření potřebuje, nikoliv proslovů.“
„Tak mě pusť, abych ho mohla ošetřit!“ zareagovala prudce, raněna jeho uštěpačnou poznámkou.
Legolas jí chvíli upřeně hleděl do očí, než uvolnil svůj stisk na jejím rameni.
Rezignovaně si povzdechl. „Polož ho na kámen tento.“
Lidianně se ulevilo. Vděčně se na něho pousmála a opatrně složila raněné zvíře na široký okraj kašny. Vlče začalo ihned opět kňučet, jako kdyby se bálo, že ho tam nechají. Konejšivě k němu hovořila a po chvilce se upokojilo. Ztichlo a upřelo své jantarové oči přímo do Legolasových. Ten strnul.
Cosi v těch očích ho hluboce znepokojovalo, i když to nedokázal pojmenovat. Bylo v nich něco, co tam nepatřilo… Ale co?
„Legolasi?“
Tázavě na něho hleděla, očekávala, že tomu tvorovi pomůže. Váhavě se nad ním sklonil a přejel mu po boku. Dotyk měkké teplé srsti nebyl nepříjemný, přinášel s sebou však nepříjemné vzpomínky… Znovu se zadíval do těch uhrančivých vlčích očí a zjistil, že to, co ho v nich prve upoutalo, se již vytratilo. Místo toho z nich vyčetl úzkost, bolest a nedůvěru… a bezmocnost…
V mysli se mu opět vybavil temný les… obrovské vystrašené oči… dlouhé sametově hebké uši… skvrnitý kožíšek… a ten zoufalý nářek…
Polkl. Co když ani tentokrát nebude schopen nic udělat? Nerozhodně se narovnal.
„Legolasi, prosím.“
Na její pobídnutí usedl vedle vlčete a pečlivě ho prohlédl. Jeho zjištění potvrdilo jeho obavy.
„Končetina jeho zlomená jest,“ oznámil jí téměř chladně.
Přikývla. „Dobře, takže ji zpevníme a –“
„Rozdrcená,“ přerušil ji nelítostně.
Upřela svůj soucitný pohled na vlče. „Je to tak zlé?“
Unaveně vstal a přisvědčil. „Naděje není, že by končetina jeho srostla tak, by ji on znovu používati mohl.“
Chvíli o tom přemítala, pak pokývala hlavou. „Co teda uděláme?“
Nelíbilo se mu, jak se na něho dívá. Bezradně avšak s důvěrou, že on ví, co dělat. Proč si myslí, že zmůže něco víc než ona? Zabolelo ho, že ji musí zklamat.
„Zde ho ponecháme.“
Rychle se obrátil k odchodu, aby nespatřil její zraněný výraz, ale její ruka na jeho paži ho zadržela.
„To přece nemyslíš vážně!“ Pobouření v jejím hlase bylo nepřeslechnutelné. „Nemůžeme ho tu jen tak nechat! Vždyť se o sebe nedokáže sám postarat!“
Otočil se k ní a tvrdě jí pohlédl do očí. „Jediné, čeho pro něho učiniti mohu, jest zabíti ho. Zdá se toho tobě přijatelnější, než ho tu ponechati, by se o to kdos jiný postaral?!“
Pobledla. „Zabít?! To ne! Proč by nemohl žít, i kdyby to mělo být jen na třech nohách?!“
Klekla si a láskyplně podrbala vlče za uchem. Z neznámého důvodu jí hrozně moc záleželo na tom, aby žilo.
Legolas se jí to pokusil rozumně vysvětlit. „Neb by stejně hlady zemřel. Po třech rychlý dosti nebude, by potravy sobě obstaral. A smečka žádná ho nepřijme, neb by jí pouze na obtíž byl. Smiř se s tím, smrt jeho nevyhnutelnou jest.“
Vzhlédla k němu. „Ne, není.“ Ruku měla zabořenou v hebkém kožíšku a ten kontakt jí dodával síly. „Postarám se o něj.“
„Kterak?“ Zamračil se, jako kdyby předem znal její odpověď.
„Můžeme ho přece vzít s sebou… do paláce…“
Legolasův odmítavý výraz jí poněkud ubral na odhodlání, přesto statečně pokračovala.
„Je ještě malý, určitě by si tam zvykl…“
Legolas na okamžik zavřel oči. Raději si ani nepředstavoval, jak by se jeho otec tvářil na tento nový přírůstek…
„Lidianno, vlk tvorem divokým jest, jehož v zajetí držeti nemůžeš. Jakmile by sil nabyl, za svobodou by utekl. Zapomeň na něho, více pro něho učiniti nemůžeš…“
„Vždyť jsem pro něho zatím vůbec nic neudělala!“
„Někdy to toho nejlepšího, čeho učiniti můžeš, jest,“ poznamenal Legolas tak posmutnělým tónem, že na něho Lidianna zůstala beze slova hledět.
Co se mu přihodilo, že ho to přimělo utvořit si takovýto nemilosrdný názor? Jaký zármutek musel snášet? Jaké prohry? Bolest vepsaná v jeho tváři byla natolik živá, že jen stěží odolávala tomu, aby ho neobjala. Jako kdyby to vycítil, jeho obličej se znovu proměnil v onu neproniknutelnou masku, kterou se mezitím naučila tak dobře znát. Masku někoho, kdo nikoho nepotřebuje a ani k sobě nemíní nikoho pustit. Zarmoutilo ji to. Nevěděla, jestli je takto uzavřený přede všemi nebo jen před ní, doufala jen, že se časem naučí, že s ní může být sám sebou, že před ní nemusí skrývat své pocity.
Zlehka mu položila ruku na hruď. „Tomu sám nevěříš. Vždycky je přece nějaká naděje. To je to, co nás žene dál, co nás nutí zkoušet něco znovu a znovu, co nám brání, abychom to vzdali. Můžeme selhat, můžeme si zoufat, ale dokud neztratíme víru v sebe a v to, že dokážeme něco změnit, tak jsme zcela neprohráli...“
Legolasovy rty se zvlnily v sotva viditelném úsměvu. „Tak ty mi nyní rad udíleti budeš?“ Jeho tón byl spíš shovívavý než jízlivý.
„Ne.“ Lidianna ho upřeně sledovala. „Ne, protože tohle všechno dobře víš. Jen si na to musíš vzpomenout.“
„A proč přesvědčena jsi, že toho vím?“
Slabě se pousmála. „Stále bojuješ, stále máš snahu něco změnit. Nevzdal jsi to. Nevzdávej to ani nyní…“
Jejich pohledy se střetly a pak společně zalétly k raněnému vlčeti, aby se znovu potkaly.
„Lidianno… já zázraků neumím…“ Legolas se úzkostlivě bránil převzít zodpovědnost za osud tohoto tvora. Nechtěl jí nadarmo slibovat, že bude v pořádku, když o tom měl své pochybnosti.
„Také je od tebe nikdo neočekává. Prosím tě jen o to, abys udělal, co můžeš.“
Pátravě si ji prohlížel a nemohl se zbavit pocitu, že jeho nynější rozhodnutí je něčím důležité pro jejich budoucnost. Doufal jen, že se rozhodl správně, když poklekl a jemně uchopil vlče do svých paží. Povstal, ale dříve než zamířil k jejich talanu, vrhl po Lidianně lehce vyčítavý pohled.
„Štěstí, že tu již olifantů není…“