Srdce bojovnice - 18. díl

„Co se mi tím pokoušíš sdělit, Amrasi? Já ho přece nijak neprovokuji!“ ohradila jsem se dotčeně.
„Skutečně? A kolikrát tě musí velitel normálně zavolat, než se uráčíš uposlechnout?“ připomněl mi ono nepříjemné ráno. „Jestli tvůj minulý velitel měl na to trpělivost, tak tě varuji, že princ ji nemá. Svůj rozkaz ti řekne jenom jednou. Pokud neuposlechneš, pak následuje trest.“
Srdce se mi sevřelo úzkostí. „A jaký?“
Amras se pousmál. „To závisí na druhu provinění. Za pozdní příchod to nebude nic strašného. Kdyby ses pokusila třeba zběhnout z armády, tak by to bylo mnohem horší.“
„To mi nehrozí. Když už jsem vydržela tak dlouho, tak to nyní nevzdám.“
„To jsem rád.“ Amras se znovu pousmál.
Další část cesty probíhala převážně v tichosti, ale nebylo to napjaté ticho. Několikrát během té doby jsem se neubránila bolestnému syknutí, nicméně se nezdálo, že by to Amras zaslechl. A nebo se to jenom rozhodl nekomentovat. Ať tak či onak, byla jsem za to vděčná.
Když nám jezdci vpředu zasignalizovali, že osada je již na dohled, poněkud jsem znejistěla. V ústech jsem měla zničehonic příšerné sucho, zato dlaně se mi neskutečně potily. Otřela jsem si je o stehna a raději trochu povolila chránič na svém zraněném zápěstí, aby se mi do prstů vrátil cit. Tohle přece zvládnu... musím... Protože druhou šanci už nedostanu... Pokud nyní zklamu, tak se můžu rovnou vrátit do té jeskyně a udělat to, co mi radil Beleg...
„Klid, Riel, bude to dobrý. Jenom zůstaň vzadu a kryj nás, ano?“ promluvil ke mně Amras s porozuměním.
Mlčky jsem přikývla, najednou strašně vděčná za jeho péči.
Zastavili jsme a sesedli, k mé úlevě tahle procedura nebyla tak nepříjemná, jak jsem se zprvu obávala. Princ nás svolal k sobě a krátce nám vysvětlil, jak bude celá akce probíhat. My lučištníci jsme se měli rozmístit po obvodu osady, tak abychom pokryli tři strany, a pak vyčkat, dokud zvědi neprověří situaci. Pokud se ukáže, že jsou Orkové opravdu uvnitř, tak tam vjedou bojovníci na koních a naženou je k nám. Představa, jak se celá banda těch nestvůr řítí proti mně, se mi zrovna moc nezamlouvala, ale jako voják jsem jen stěží mohla protestovat.
Tři ellyn vzápětí vyrazili pěšky směrem k osadě a já se rozhlížela kolem sebe, abych zjistila něco víc o naší malé jednotce. Lukostřelců nás bylo i se mnou dvanáct, to dělalo čtyři na každou stranu vesnice. Kromě těch tří špehů, tam bylo ještě patnáct bojovníků s dýkami a nebo mečem. Celkem třicet vojáků, když jsem nepočítala prince. Byla jsem docela zvědavá, jestli bude také bojovat a nebo jenom zůstane stranou a bude tomu celému velet.
„Lučištníci na svá místa!“ zavelel Thranduil tlumeně a jeho muži ihned uposlechli a vykročili vpřed. Jenom já jsem se nejistě zadívala na Celebra. Neměla bych ho přivázat nebo tak? Nerada bych ho znovu naháněla po pláních.
„Nějaký problém, vojáku?!“ otázal se mě Thranduil a přistoupil blíž. Jeho hlas byl tichý, ale přesto nepostrádal autoritativnost.
Rozhodla jsem se radši risknout to, že mi Celebros uteče, než princův hněv. „Ne, pane!“ S drobnou úklonou hlavy jsem si pospíšila za mizícími muži.
Nekráčelo se mi příliš dobře, ale v porovnání s jízdou na koni se to dalo ještě snést. Horší už to bylo, když jsme se dostali do bezprostřední blízkosti osady a museli se začít plížit. Tehdy jsem měla pocit, že již déle nevydržím a prostě tam omdlím. Tváře mě pálily a zdálo se mi, že nemůžu pořádně popadnout dech, ale přesto mě něco hnalo kupředu, snad má tvrdohlavost a nebo možná vědomí, že na mě ostatní spoléhají.
Jeden z vojáků mě nasměroval na mé místo a já se tam s úlevou přesunula. Klekla jsem si a zhluboka jsem dýchala, abych rozehnala nával nevolnosti, který mě zachvátil. Pevně jsem sevřela luk, až jsem se bála, že pod tlakem mé ruky praskne.
„Čekej na signál! Dříve nestřílej!“ upozornil mě ten voják, než se odplížil na svou pozici.
Osaměla jsem. Znovu jsem si otřela ruce o nohavice a zkontrolovala si luk a dýky. Vše bylo samozřejmě v pořádku, ale mě to aspoň na chvilku zaměstnalo. Na okamžik jsem zadoufala, že se ukáže, že to byl jenom planý poplach a žádní Orkové tu ve skutečnosti nejsou. Nedokázala jsem si představit, že bych na ně měla střílet proti vlastním lidem. Vždyť by stačilo jen drobné selhání a místo té stvůry bych trefila někoho z našich. Zaťala jsem ruce v pěst a zase je povolila. To čekání bylo nesnesitelné...