Forsaken - 49. díl

„Jestli se snažíš upoutat mou pozornost, Izabel, tak stačilo zavolat! Když budeš dál takhle řvát, tak nám ten barák brzo spadne na hlavu!“ zahalekal na mě Riel a i přes zvuk proudící vody – naprosto ledový vody! – jsem slyšela jeho škodolibý smích.
Nebýt nahá, tak otevřu dveře a taky mu dopřeju tu osvěžující sprchu, i kdybych mu přitom měla zlejt celý to jeho doupě, ale jak řekl předtím, jsem stydlivka, a tak jsem se omezila jenom na to, že jsem procítěně klela. Ne, že by mě to ale tolik uspokojovalo jako ta první možnost.
„Musíš chvíli počkat! Než přiteče teplá, tak to nějakou dobu trvá!“ poučil mě Riel a znovu se zasmál.
„Děsná sranda, viď?! Tos nemohl říct laskavě dřív?!“ obořila jsem se na něho. Tekoucí sprchu jsem držela co nejdál od sebe a přešlapovala z nohy na nohu, abych je v té studené vodě musela máčet co nejmíň.
„Laskavě možná jo, ale já laskavej nejsem! Myslel jsem si, že tohle už ti došlo!“
„Tak jo! Netrvám na tom, abys byl laskavej, bohatě by mi stačilo, kdybys byl aspoň slušnej! A slušnej člověk na něco takovýho upozorní!“
„Máš to marný, Izabel. Já nejsem ani slušnej.“
„Že se tu s tebou vůbec bavím!“ vyjekla jsem naštvaně. Proč se ke mně musí chovat takhle… nepříjemně? Co jsem mu udělala tak strašnýho, teda kromě toho, že jsem se mu pověsila na krk? Ale v tomhle jsem přece neměla vůbec na výběr!
„Tomu se taky divím. Pořád doufám, že tě to přestane bavit.“
Zaťala jsem zuby. Takhle nesnesitelnýho chlapa jsem v životě nepotkala! A zrovna u někoho takovýho musím teďka bejt! To mi snad táta udělal naschvál! I když k němu se Riel chovat takřka s úctou, takže jsem pochybovala, že ví, jak okouzlující dokáže jinak bejt.
Netrpělivě jsem čekala, než začne téct teplá, a pak jsem se v rychlosti umyla sprchovým gelem, který jsem našla na okraji vaničky. Voněl moc hezky a mě na okamžik napadlo, jak asi voní na Rielově kůži. Nebyla jsem nikdy natolik blízko, abych to zjistila. Tedy přinejmenším ne při vědomí…
Našla jsem dokonce lahvičku šamponu, a tak jsem toho využila a umyla si i vlasy. Kdo ví, kdy budu mít další příležitost. A kde se vůbec ocitnu příště. Už jsem skoro zavolala na Riela, abych se ho zeptala, jak dlouho tu zůstaneme, ale pak jsem si to rozmyslela. Když si se mnou nechce povídat, tak já to klidně přežiju. Však se to ostatně jistě brzy dozvím i tak. Sice bych to radši věděla hned, abych se na to mohla připravit, ale doprošovat se ho kvůli tomu nebudu.
Hlasité kručení v mém žaludku mě vytrhlo z rozjímání. Ani jsem se tomu nedivila. Toho sendviče jsem moc nesnědla a od té doby jsem měla akorát pár hltů Rielova zabijáckýho kafe. Jenže co si počnu? S sebou nic nemám a i kdybych se vypravila ven a nakrásně našla nějaký obchod, o čemž jsem v tomhle téměř bohem zapomenutém koutě vážně pochybovala, pak jsem stejně nahraná, protože nemám ani žádný prachy. A co jsem si tak stačila všimnout, tak tady v ledničce kromě těch strašnejch lahviček snad vůbec nic není. Že by se Riel živil jenom krví? To mi přišlo dost nepravděpodobný. Spíš tady nepobývá tak často, aby si tu dělal zásoby něčeho jinýho než svejch léků.
Další zakručení provázelo tentokrát i docela bolestivé sevření žaludku a já na okamžik v ústech ucítila natrpklé žaludeční šťávy. Brrr! Snížila jsem teplotu vody a rovnou ze sprchy se důkladně napila. Ne, že bych měla žízeň, ale doufala jsem, že tak na čas žaludek oklamu. Příliš to teda nepomohlo. Vzápětí mě to ale přestalo trápit, protože jsem měla daleko horší starosti. Kabinka jako kdyby byla najednou plná páry, připadalo mi, že přes ni skoro nevidím, a k tomu se přidalo již tak dobře známé hučení v uších.
To ne! Přece tu teď neomdlím! Vždyť jsem neměla už žádný zatracený mlíko ani nic z něj, tak proč je mi tak mizerně?!
S námahou jsem se natáhla pro ručník a pomalu, beze spěchu jsem se do něho zabalila. Nebyl nějak extra velkej, ale aspoň ty nejchoulostivější partie zakrýval. Ačkoli na mě stále dopadaly vlažné kapky vody, v mžiku jsem byla zlitá potem, a svaly se mi chvěly, jako kdyby se mezitím proměnily v rosol. Chtěla jsem vypnout sprchu, jenže jsem nedokázala vyvinout tolik síly, abych tou pákovkou pohnula.
Sakra!
Cítím, jak se mi krev vytrácí z obličeje, rty jako kdyby mi snad ochrnuly. Když jsem se pokusila zavolat na Riela, vyšel z toho jen přidušený šepot, který přes tekoucí vodu nebyl vůbec slyšet. Téměř bez vlády se sesouvám na dno vaničky a nehybně tam ležím. Ručník se okamžitě nasákl vodou a nepříjemně studí a v uších slyším tlukot vlastního srdce, tak ohlušující a vše pohlcující. Tisknu lepkavé čelo na hladký povrch dvířek a ty se znenadání otvírají a já napůl vypadávám ven.
„Izabelo!“ slyším Rielův ustaraný výkřik a téměř se pousměju. Drží mě ve svých pažích a já si říkám, že nyní bych mohla konečně ucítit vůni jeho kůže, jenže vzápětí už nevnímám vůbec nic.