snílci 22

Otevřel oči. První, co uviděl, byl zašedlý strop. V rozích byly tmavě zelené skvrny, zřejmě plíseň. Nebyl to jeho pokoj. Co se vlastně stalo včera? Marně se snažil vzpomenout si. Měl v hlavě jen rozsypané střípky, a když se je snažil dát dohromady, vyšla mu jen zmatená spleť. Pár věcí však věděl jistě a tak usoudil, že ho nejspíš chytli ti chlapi, kteří ho včera honili po všech čertech. Pamatoval se na tři rozmazané postavy ve staré fabrice a pak… Ať se snažil vzpomenout si sebevíc, najednou jen tma, konec.
Dveře se otevřely. Chtěl zalézt pod postel nebo se někam schovat, ale to už nestíhal. Instinktivně si povytáhl peřinu před obličej jako by ho snad mohla ochránit. Byl jen slaboch, kterého právě chytli. Sotva by se dokázal někomu ubránit, byl v pasti.
Dovnitř vešla mladá žena, možná ještě slečna. Hnědé vlasy měla vzadu stažené gumičkou do culíku. Na sobě tmavomodrou mikinu s kapucou a přiléhavé rifle, ruce měla v kapsách.
„Ty?“ podivil se Hanz. „Kdy ses vrátila?“
Dívka výmluvně pokrčila rameny. „Byla bych tu už dřív, ale na letišti dělali problémy, lidi blázněj a bude to horší.“
„To mi povídej,“ utrousil Honza. „Už taky bláznim. Včera mě naháněli po městě nějaký chlapy, pak jsem viděl duchy a pak…jak jsem se sakra dostal sem a kde to vlastně jsme?“
„Tak pěkně popořadě,“ sedla si žena na postel. „O těch chlapech zatím nic nevím, ale až si promluvim s tvojí mámou, tak budu moudřejší,“ kývla hlavou, aby mu naznačila, že ona ho za blázna nemá. „Duchové, no že ty si zase kouřil trávu nebo něco ještě horšího?“
„Právěže večer ne,“ zavrtěl Honza hlavou.
„Tak jsi už možná únavou usínal. Našla jsem tě ležet ve starý továrně a dovezla sem.“
„A jak sakra?“ přerušil jí Honza. „To po večerech jen tak náhodou prolejzáš opuštěný baráky?“
„Jen když tam je někdo, kdo potřebuje pomoc,“ usmála se. „Řekla bych, že moje zvláštní stavy maj konečně nějakej účel. Dlouho jsem se hledala a už jsem toho dost pochopila. Je to prokletí, ale asi má smysl. Myslím, že o tom něco víš.“
Honza mlčky přikývne.
„No a teď jsme v našem domě. Nebo v mým. Od smrti rodičů jsem tu nebyla, ale prodat jsem ho nikdy nenechala, vlastně ani nevím proč. Možná osud, možná náhoda a možná něco hluboko v podvědomí.“
„Plíseň není zas tak strašnej problém,“ soudí Honza a kouká po stěnách.
„Myslím, že to není jen plíseň. Budu muset trochu uklidit, vyměnit okna a tak, až tohle všechno skončí.“
„A jak si věděla, že se něco děje, že právě tady?“
„Asi jen věřím svým snům,“ pokrčí rameny. „A jednou jsem se vzbudila a ten pocit, že musím přijet, byl tak silnej, že jsem si hned chtěla zamluvit letenku. Že se něco děje, jsem už tušila, ale až potom mi to tak nějak došlo. Šéf mi nechtěl dát dovolenou, byl na mě hnusnej. Na letišti nebyli o nic milejší a musela jsem tam dokonce nechat jeden kufr. Vlastně ani tu letenku mi snad nechtěli ani prodat.“
„Jo lidi to dostalo. Sny tě zkrátka ovlivňujou, i když o tom nemáš ani tušení. My máme jediný štěstí, že o týhle síle víme a můžem se aspoň snažit s tím nějak bojovat. Dneska ráno bych se taky nejradši zahrabal a už nevylez, ale snažim se to překonat, i když mě ten němej hlas pořád tahá pryč z cesty. Jen mě vůbec nenapadá, proč nás někdo chce zastavit. Copak se někdo vyžívá v tejhle depresivní náladě?“
„Úchylky jsou různý, viď,“ usmívá se dívka. „Já mam ale takový tušení…“
„Tak povidej,“ pobídne ji Honza.
Rozhlédne se kolem. „Někdo podle mě chce využít sny ve svůj prospěch,“ šeptá. „Můžeš přece donutit člověka udělat téměř cokoliv, jen mu nastavíš spínač někde v podvědomí.“
„To je fakt,“ přikyvuje kluk.
„A těžko to bude někdo cizí. Já si myslim, že to bude někdo z toho tetinýho spolku.“
V tom se někde dole otevřou dveře. Oba zmlknou a strachy se přikrčí.
„Kristýno?“ ozve se zezdola. „Jsi tady?“
„Máma,“ poznamená Honza.
Dívka vyjde z pokoje. „Tady nahoře, teto,“ řekne směrem dolů a pak chvíli počká, než se žena vyšplhá po schodech.
„Co se stalo?“ zeptá se obou, jen co uvidí Honzu ležet v posteli.
„Stalo se toho hodně,“ začne kluk. „Mám takovej pocit, že Jana je v nebezpečí. Potkal jsem Toma, mluvil nesmysly. Vypadá to, že fetuje, aby se tam dostal. Měl s sebou malou holčičku, říkal jí princezna Ašino nebo jak. Honili je nějaký chlapi ve tmavý audině. A já se tam úplnou náhodou připlet a šli pak i po mně. Utek jsem domů, ale ráno mě přepadnul zvláštní pocit. Zkrátka mi někdo řikal, co mám dělat a donutil mě utéct.“
„Byli tam dva pánové od policie a ptali se po tobě,“ přikyvuje máma.
Tom chtěl pokračovat, ale všiml si sestřenice, která na něj dělala posunky. Naznačovala mu, aby nic neříkal o jejích domněnkách, že v tom má prsty někdo ze Znalých.
„Jo mami, ale já nic neproved,“ nechápe Honza. „Teda aspoň teď ne,“ dodá. „A od tý doby utíkám a něco vede moje kroky. A já vlastně nevím, kam mě to vede, ani jestli je to dobrý nebo špatný.“
„Teto,“ vstoupí do rozhovoru opět Kristýna. „Neříkej prosím nikomu, že Honza je tady. Zkrátka nic o tom, co se stalo.“
„Asi k tomu máš nějaké důvody,“ uzná žena.
„Jo mám, ale zatím si je nechám pro sebe. Není to dlouho, co jsem se vrátila z Austrálie a musím se tady trochu rozkoukat, než začnou padat hlavy.“
„A co teď teda máte v plánu?“ zajímá ženu.
„Těžko říct,“ zamyslí se Kristýna.
„Jestli Janu dostali, tak to není žádná sranda. Tomáš to nějak zvládne, ale s těma chlapama není žádná sranda,“ přebere slovo Honza.
„Je mi toho kluka líto,“ posmutní máma. „Buďto zemře a všechno napraví, nebo bude žít a navždy litovat a těšit se na smrt.“
„Krutý osud,“ vzdychne Kristy.
„Ráda bych věřila, že se mé sny mílí. Viděla jsem v nich už umírat tolik lidí a pak jen bezmocná sledovala, jak se věštba naplňuje. I tvoje rodiče tenkrát.“
Kristýna neříká nic, nikdy ji to nepřestalo úplně bolet. Její srdce teď na okamžik znovu ztěžklo. Spousta dětí má špatné rodiče a vůbec by jim nescházeli, kdyby o ně přišli. A zrovna ona je milovala a oni ji. Tak moc, že se na to štěstí někdo žárlil a kvůli tomu zahynuli.

„Pomůžu Honzovi najít tu jeho kamarádku, a pak uvidíme. Každé prokletí se přece musí dát nějak zlomit.“
„On to dokáže,“ praví kluk. „Ať už zemře nebo ne, je to frajer a udělá pro to cokoli. Když si to prý přál, tak sliboval, že pak klidně zemře. Vlastně svůj život vyměnil. Neuvědomil si, jakou ta slova mají váhu.“
„Musíme věřit,“ pokývá hlavou matka. „Já už půjdu. Už takhle budu mít zpoždění a v práci to zase schytám. Proč to nemohlo být opačně, že by lidi byli jenom veselí.“
„To by taky nebylo dobrý, teto, kdyby všichni byli jako Honza,“ začne se lehce smát Kristýna.
„Většina věcí nestojí za to, aby se s nima člověk zabýval,“ hájí se Honza.
„Tak o čem ty potom jako přemejšlíš?“ šťourá dál jeho sestřenka.
„To bych radši nerozebíral,“ ušklíbne se Honza.

Obě dvě ženy odejdou z pokoje a Honza té chvilky využije a rychle vstane z postele. Na sobě má jenom trenýrky, oddychne si, že ho sestřenka nesvlékla úplně, teda aspoň se domníval, že ho musela vysvléct ona. Zbytek jeho oblečení se válel po zemi kolem postele. Nejdřív si natáhl volné plátěné kapsáče a stáhnul je maskáčovým páskem, jinak by mu hned zase spadly. Pak si natáhl tričko s Bobem Marleym a překryl ho volnou šedou mikinou s kapucí. Dal ruce do kapes a narazil na malý igelitový sáček, grip. Vytáhl ho, nějaká gandža tam ještě byla.
Když se Kristýna vrátila, rychle ho schoval zase zpátky. Vlastně k tomu neměl vůbec žádnej důvod, protože ona stejně věděla, že trávu kouří často a rád.
„Tak teď kam, ty osvíčenče?“ tázala se s úšklebkem ve tváři.
„To uvidíme,“ nenechal se od ní rozhodit. Ona se do něj vlastně vždycky ráda navážela, takže od ní takovéhle menší rejpnutí čekal. „Každopádně, jestli teda je ta moje teorie správná, nevim, jak Janu dostanem ven. Ty chlapy jsou dost vostrý a maj bouchačky a my dva asi moc nezmůžem.“
„Mám slzák,“ vytáhne z kapsy malej olivovej sprej.
„Uvidíme no,“ hlesne Honza. „A auto máš?“
„To je otázka,“ směje se dívka. „Bez auta ani ránu. Budu jezdit MHDéčkem ne?“
„Na to, že seš tady první den, tak jseš docela zabydlená,“ uznale pokývá kluk.
„To víš, myslim dopředu.“

Nasednou do červené felicie, která je zaparkovaná v řadě dalších aut poblíž obrubníku. Lak se ještě leskne, zřejmě ji vyleštili, než ji Kristýna koupila. Vevnitř je to taky zatím čisté. Je to sice pořádná holka, ale takhle to tu dlouho asi nezůstane.
„Jeď támhle rovně,“ řekne Honza. Je na něm vidět, že se pekelně soustředí, jako by ten hlas, co mu napovídá, byl jen stěží slyšitelný.
Jana mlčky vyjede z řady a po chvíli už má zařazeno na trojku. Nejede moc rychle, tak čtyřicet pět, aby měl Honza čas přemýšlet. Nemluví, i když by si určitě měli, co říct. Neviděli se přece zatraceně dlouho a dřív spolu trávili hodně času. Přinejmenším by Honzu určitě zajímalo, jak se žije v Austrálii, jak je to tam s marihuanou a tak. Ale na tohle všechno bude ještě spousta času.
Ta jízda jí připomínala autoškolu. Jenom s tím rozdílem, že jí bratránek nepoučoval, jak má řadit, jak má držet ruce na volantu a tak podobně. On vždycky jenom řekl: teď zahni nebo pořád rovně a tak. Ze začátku jí to ještě nepřišlo strašně nudné, prohlížela si domy a krajinu kolem. Ale postupem času jí začaly víčka těžknout. Bloudily po rodném městě a ani jeden netušili, jak dlouho to ještě potrvá. Stáhla stínítko a vytáhla červenobílé CDčko, po chvíli srčení a se z reproduktorů začaly linout podivně nasládlé písničky. Holka no, pomyslel si asi Honza, neřekl však nic a tvářil se pořád stejně nepřítomně.
„Tady na kruháči se dej na Podbořany,“ řekl pak.
„Je v jinym městě?“
„Mám ten dojem,“ kývnul hlavou.
Silnice do Podbořan byla dost široká a frekventovaná, ručička tachometru se vytrvale snažila přeskočit stovku, ale když už se jí to konečně povedlo, tak za chvíli zase spadla zpátky. Přesto byly v Podbořanech celkem rychle. I tam se však situace opakovala a zdálo se, že jen bezcílně krouží pořád dokola, dokud Honza neuvidí, kudy dál.
Všimla si, že písničky z přehrávače se už opakují. Vlastně si pamatovala jen asi první dvě nebo tři, pak je přestala úplně vnímat. Zmáčkla tedy eject a CDčko za pár sekund vyjelo ven. Znovu sklopila clonítko a sáhla po jiném disku, v rádiu to zase zasrčelo. Nastoupil ostrý kytarový riff a pak se přidaly elektronické beaty a za okamžik ještě šílený zpěv. Podívala se na Honzu, ten však nevzrušeně koukal po okolí. „Shut me up“ ta písnička se jmenovala fakt výstižně. Naštěstí byli všecky písničky od Mindless self indulgence dost šílený na to, aby neusnula.
Zanedlouho však z města zase vyjeli. Jen silnice byla tentokrát o dost užší a provoz tu taky moc nebyl. Na asfaltce bylo dost děr, ale zas tak strašné to nebylo. Všude kolem byla krásná příroda: zelená pole, hluboké lesy a aleje jabloní a švestek přímo podél silnice. Ta poté ve spirálách klesala lesem, až dojeli do vesnice Miříkov.
„Zastav,“ poručil Honza. Kristýna zajela ke krajnici, zůstávali ještě ve stínu stromů. Honza vytáhl z kapsy pytlíček s nasušenýma palicema.
„Tady ne,“ ohradila se dívka. „Hulit si běž ven!“
Bez odmlouvání vystoupil a ubalil si pořádně tlustý brko, pak ho zapálil a snažil se co nejvíc dýmu dostat do plic. Pozorovala ho přitom z auta. Kdysi to taky zkoušela, ale poprvé jí to nic neudělalo a podruhý se jenom válela po zemi a vůbec se jí nechtělo vstávat. Snažila se pochopit, co na tom všichni vidí. I když teď jí došlo, že Honzoj muselo být dobře, když byl vláčný a nic neřešil.
Vrátil se do auta a mlčky se usadil zpátky na sedačku. Jeho pohled byl stále upřený do jednoho bodu. Zdálo se, že snad ani nemrká. Byl v tranzu, spal s otevřenýma očima. Pomalými krůčky se blížil k vesnici. Někdo šel s ním, ale když se ohlédl, nikoho nespatřil. Minuli první stavení a zabočili doprava, cesta tam klesala. Byla tam spousta kamenů. Všude samé ploty, ať už dřevěné či drátěné, a za nimi upravené, řádně posekané zahrádky. To místo bylo až příliš nenápadné. Rodinné domky vypadaly zvenčí nevinně, ale skrz jejich zdi vidět nemohl.
U jednoho se zastavil. Měl šedou fasádu, ze které se sem tam zablýskl nějaký malý křemen. Střecha nebyla ani nová, ale ani nehrozilo, že by brzo spadla obyvatelům na hlavu. Kolem plotu bylo pár kytek, a pak už jen trávník a pár ovocných stromů, mezi nimiž byla postavena lavičková houpačka. Přesto cítil, že tam někde v tom domě je Jana. A jestli ne, tak tam aspoň musel být někdo, kdo to věděl.

„Jedeme,“ řekne Kristýně, když najednou procitne ze sna. Ne však úplně, protože tam zvláštní atmosféra ho pohltila a on stále ještě pluje v myšlenkách.
„Pak řekni, kde mám zastavit,“ řekla jen. Věděla dobře, že nemá cenu se vyptávat na víc. Stejně už brzo zjistí všechno, co potřebuje.
Rozjela se a mlčky se blížili k městu, rychlostí tak akorát, aby si jich nikdo nevšímal. Když přejeli ceduli s nápisem Miříkov, na moment se na Honzu otočila. Vypadal, že se pekelně soustředí. Ona si také prohlížela všechny odbočky, minuli jednu doleva nahoru do kopce, pak dvě dolu na druhou stranu a kousek dál byla vidět další nahoru.
„Počkej!“ vykřikne Honza.
Dívka pohledem do zpětného zrcátka zkontroluje, že za ní nic nejede a zastaví.
„Byla to támhleta první dolu,“ řekne pak Honza, otáčeje se zpět.
„Couvat tam teda nebudu,“ usoudí Kristýna. „Ještě by mě někdo zezadu sejmul. Někde to otočim.“
Honza na to neříká nic a ona vyjede z Miříkova, pak ještě chvíli pokračuje silnicí, která se line uprostřed polí, dokud nenarazí na nějakou tu polní cestu. Couvne na ni, obrátí vůz a už jedou zase zpátky. Jestli je někdo viděl třeba z okna, tak právě přišli o všechnu svoji nenápadnost.
„Nech auto tady,“ doporučí Honza. Zajede ke kraji, vypne světla a pak motor. „Co teď?“ zajímá ji.
„Zajdem se tam podívat.“

Vystoupí tedy z vozu a kráčejí sebevědomě vpřed. Skoro to vypadá, že tady mají nějaké příbuzné, třeba babičku, u které ještě loni trávili prázdniny. Kristýna se tváří nenápadně a snaží se si domy moc neprohlížet. A Honza ten se taky nemusí moc rozhlížet, protože poznává každý kámen, který již před chvílí potkala jeho duše.
„Je v tom domě,“ šeptne směrem k Janě, aniž by se k ní nějak naklonil nebo byť jen otočil. „V tom šedém.“
Jana se instinktivně podívá okolo.
„Nedívej se tam,“ zlobí se Honza.
Neříkají už nic a mlčky pokračují v cestě. Ta je však slepá a brzy končí. Následuje už jen pole s kukuřicí. Až tam můžou konečně začít mluvit.
„Jak se tam teď jenom dostanem?“ začne kluk.
„Chtělo by to nějakej dalekohled nebo něco a očíhnout situaci,“ zamyslí se Kristýna.
„To je pravda,“ souhlasí Hanz.
„Zajedem do města a něco seženem,“ navrhne dívka.
„Jestli tam už nebudou, tak,“ posmutní kluk.
„Nic víc udělat nemůžeš,“ uklidňuje ho Kristy. „Je nesmysl jít tam jen tak. To by bylo přece ještě horší.“
„Asi máš pravdu.“