Forsaken - 50. díl

Probírá mě dotyk čehosi chladného na rtech a na kratičký bláhový okamžik mě napadne, že jsou to Rielovy rty.
„No tak… Musíš se napít…“
Jeho slova mě nesmlouvavě vrací zpátky do reality. Cítím, jak mi do pootevřených úst lije nějakou tekutinu a je mi hned jasný, že je to obsah jedný z těch jeho tmavých lahviček. Krev… Očekávám odpornou chuť, ale k mýmu překvapení to není vyloženě hnusný. Lehce slaný, ale ne moc, s jemným sladkým dozvukem. Nebráním se, protože na to stejně nemám sílu, a poslušně polykám.
„Hodná holka,“ pochválí mě Riel.
Pomalu rozevírám oči a upřeně si ho prohlížím. Hmm… Takhle zblízka jsou jeho oči ještě pozoruhodnější. Nejsou čistě šedý, ale se zvláštníma modrýma tečkama. A jeho rty…
„Je ti už líp?“
Riel odkládá lahvičku vedle sebe a já se konečně zorientovávám. Jsme stále před sprchou, i když voda už je zjevně zavřená, Riel klečí na podlaze a já spočívám v jeho náruči. Skoro se neubráním spokojenému úsměvu. Vnímám teplo sálající z jeho těla a je mi krásně. Trochu natočím hlavu a téměř bezděčně si olíznu rty. Je nade mnou skloněný a kdyby mě chtěl políbit, stačilo by jen…
„Co sis sakra myslela?! Říkal jsem ti přece, že si to máš dát!“ osopí se na mě Riel místo toho a má nálada v mžiku klesá na bod mrazu. Ale zatím mě ze sebe neshodil, takže pořád tak nějak naivně doufám, že se to ještě zlepší.
„Měl jsi bejt přesvědčivější…“ hlesnu smířlivě. Copak nevidí, že se nechci hádat? Copak ho taky nenapadlo, jak by se tahle situace dala využít?
„Jsi svéprávná, ne? Tak máš sama vědět, co je pro tebe dobrý!“
Možná, že je tak rozčílenej jenom proto, že měl o mě obavy… bleskne mi hlavou, než to rázně zavrhnu. Jo, to určitě! Zlatý voči! Ten je leda tak naštvanej, že ho pořád něčím otravuju!
„No, něco mě kdysi učili. Jako že mám jíst hodně zeleniny, chodit včas spát a pravidelně cvičit.“
„Jak jsem tě tak sledoval, tak sis z toho moc příklad nevzala.“
„Rozhodně mě neučili, že mám pít krev. Nic proti tobě… ale radši bych nejdřív navštívila doktora, aby mě prohlídl a tak. Třeba je to jenom nějaká viróza.“
„Myslím, že s tím, že mi tu nějakou dobu budeš pít krev, se už nějak vyrovnám,“ prohodil mnohoznačně Riel.
„Díky za tvou laskavost, ale nerada bych tě tak strašně obtěžovala!“ odsekla jsem, naštvaná na něj, že je tak děsně nemožnej, i na sebe, že jsem tak blbá a dělala si nějaký naděje. Radši jsem se koukala zvednout, abych se neztrapnila ještě víc. Riel mi v tom nebránil, ale když jsem se vydrápala na nohy a hned zakolísala, pohotově vyskočil a zachytil mě.
„Měla by sis teď odpočinout,“ konstatuje a aniž by čekal na můj názor, nese mě k pohovce.
Rozhodně se s ním neperu, nehodlám riskovat, že mi ten proradnej ručník sklouzne, a já se před ním ocitnu dočista nahá. A navíc mi jeho blízkost není tak nepříjemná, jak bych si přála. Když mě nakonec postaví na předložku, pocítím dokonce záchvěv zklamání, který se ovšem bleskurychle změní v rozčilení, když ze mě bez jakéhokoli varování ten ručník strhne.
„Ty…!“ nadechnu se, abych mu sdělila, co si o něm myslím, jenže on vzápětí popadl deku, která se válela v nohách pohovky, a pečlivě mě do ní zabalil.
„Neboj, měl jsem oči zavřený!“ dělá si ze mě legraci, ale mně to samozřejmě příliš srandovní nepřijde.
Pro jistotu si přidržuju tu měkoučkou látku na těle a metám na něho blesky. „To sis mohl odpustit!“ spouštím dopáleně.
„Fakt? Tak přiznávám, že jsem se trošku koukal. Ale jenom škvírkou jednoho oka…“ vysvětluje si moji poznámku úmyslně špatně a očividně se dobře baví. Jako ostatně skoro vždycky.
Jeho slova udělala své a já zaznamenávám, jak se mi krev hrne do tváří. Připadám si jako nějaká poblázněná patnáctka na prvním rande. A ten pocit se mi vůbec nelíbí.
„Abych se pak nechtěla koukat zas já!“ pronáším odměřeně a snažím se rychle vzpamatovat z toho šoku, který mi připravil.
Jenže Riel očividně ještě neskončil. „Klidně si posluž,“ prohodil nenuceně a před mýma očima odložil pouzdro s katanou a vzápětí i svoje tričko.