Forsaken - 51. díl

„Co to jako děláš?!“ vypravila jsem ze sebe překvapeně, ale moje oči přesto se zájmem zkoumaly jeho obnažený hrudník. A že bylo co obdivovat! Pod světlou kůží se napínaly mohutné pletence svalů a já se na ně nemohla vynadívat.
„Svlíkám se. Není to snad zřejmý?“ odbyl mě klidně Riel. Pak přešel ke skříni a z jedné ze spodních zásuvek vytáhl nové triko – černé, jak jinak – které si oblékl. Tohle mělo oproti tomu předchozímu krátké rukávy, a tak jsem se mohla aspoň kochat pohledem na jeho bicepsy. Hmm… jestli tohle s chlapem udělá porfyrie, tak by ji mělo mít víc mužů… napadlo mě, než si začal zouvat boty a vzápětí si stáhl i kalhoty.
Nejdřív jsem se stydlivě odvrátila, ale když jsem pak ke své úlevě zaregistrovala, že má na sobě ještě boxerky, tak jsem se k němu zase otočila. „Mohl jsi říct dopředu, že budeš dělat striptýz! Koupila bych si k tomu popcorn a colu!“ sykla jsem na něho nazlobeně.
„Kdybych tušil, že o mě budeš projevovat takovej zájem, tak bych to možná udělal,“ odvětil Riel pobaveně a zalezl si pod peřinu na vzdálenější polovinu pohovky. Svlečený oblečení nechal ledabyle pohozený na zemi. „Až tě přestane bavit tam mrznout, tak tu mám pro tebe ještě místečko…“ oznámil mi a tlesknutím zhasnul veškerá světla v místnosti.
„Já s tebou v jedný posteli spát nebudu!“ zaprotestovala jsem okamžitě a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Jo, tak něčemu takovýmuhle se zřejmě říká absolutní tma…
„Tak ne. Ale upozorňuju, že ta podlaha je dost studená…“ přijal Riel mé prohlášení s lehkým srdcem.
Zmetek jeden!
Udělala jsem opatrný krok vpřed a jen s obtížemi potlačila vyjeknutí, když jsem stoupla na něco studeného a vlhkého. Rielovo oblečení… Už jsem se mu ani nedivila, že se koukal z toho co nejdřív dostat, jak mě na tý zemi držel, tak se mi zřejmě podařilo ho celýho zmáčet. Statečně jsem popošla o kousek dál a doufala, že narazím co nejdřív na svůj batoh. Nechávala jsem ho přece ležet někde vedle pohovky… Zmateně jsem kolem sebe šátrala, úplně jako nějakej slepec, jenže mi to bylo stejně houby platný.
„Nemůžeš rozsvítit?“ ozvala jsem se po chvíli podrážděně.
„Proč? Nevidíš snad?“
„Ne, představ si, že po tmě ani moc ne!“
„To je divný. Přišlo mi, že máš úplně kočičí oči.“
Další krok mě zavedl přímo na hranu stolku a já tu hlasitou ránu vzápětí následovala procítěným zanadáváním.
„Hm… Tak asi nemáš…“ zhodnotil to Riel. „To máš z toho, že se vydáváš na noční toulky místo toho, abys spala.“
„Hledám svůj batoh!“ sdělila jsem mu rozhořčeně.
„Proč? Máš tam snad saténovou noční košilku?“
„Tričko by mi bohatě stačilo!“
„Tak si půjč moje.“
Myslela jsem, že tím myslí, že si mám vzít jedno z jeho skříně, ale hned nato mi skoro na hlavě přistál kus látky. Kus vyhřáté látky. V ústech mi náhle vyschlo, když jsem si uvědomila, že nyní tam leží jenom ve spodkách. A já si mám vlízt k němu…
Vymotala jsem se z deky, vděčná za tmu, která milosrdně kryla moji nahotu, a natáhla jsem si to tričko. Bylo příjemně velký, sahalo mi snad až někam ke kolenům, jenže to můj problém stejně nevyřešilo. S odhodláním jsem pokračovala ve svém hledání.
„Copak potřebuješ teď ka?“ ozval se z té temnoty Rielův hlas.
Ačkoli jsme na sebe neviděli, rozpaky jsem zčervenala. „Kapesník,“ plácla jsem první věc, co mě napadla. Přece dobrovolně nezačnu mluvit o svém spodním prádle!
„Mám tu papírový, chytej!“
A než jsem se zmohla na odpověď, trefilo mě něco měkkého do prsou, a pak to spadlo k mým nohám.
„Ty máš teda postřeh…“ poznamenal Riel kriticky.
Já se ale v ten okamžik nezmohla ani na to, abych se pro ten balíček shýbla. Něco mi totiž nešlo do hlavy…
„Jak jsi sakra věděl, kam házet?!“