Melien Edhel - XXVIII. kapitola - část 2/2

Nimloth hrdě čelila Gildorovi a snažila se nedat mu ani náznakem najevo, jak ji jeho příchod zasáhl. Neměla se přece za co stydět, nic špatného neudělala, uklidňovala se v duchu. Přesto věděla, že pokud se o tomhle dozví Glorfindel, nebude si rozhodně myslet totéž.
S náznakem bezstarostného úsměvu na rtech, jenž ji stál velké úsilí, popošla ke Gildorovi.
„Lorde? Mohu Vám nějak nápomocna býti?“
Jeho úsměv se ještě rozšířil, jeho oči však zůstávaly chladné jako ostří meče. „Nimloth, Nimloth…“
Žaludek se jí stáhl úzkostí. Nelíbil se jí tón, jakým vyslovoval její jméno. Jako kdyby ji káral… nebo varoval… Mimoděk couvla o krok.
Gildor se přestal usmívat. „Já tebe polekati v úmyslu jsem neměl.“
Odolala touze zeptat se, co vlastně měl v úmyslu. „Toho se také nestalo,“ ubezpečila ho a chystala se opustit knihovnu.
„Počkej přec!“ Gildor se jí postavil do cesty. „Či snad mi opět uniknouti hodláš?“
Tón jeho hlasu jakoby ji vybízel, aby se o to pokusila.
„Naznačujete snad, že před Vámi utíkám?“ Nimloth se přestala usmívat.
„Možná ne přede mnou, však jistě někam…“ Gildor se rozhlédl kolem sebe. „Jist si jsem, že důvodů pro přítomnost tvou zde znám…“
Nimloth cítila, jak se jí vytratila krev z tváře. Díky Glorfindelovu výcviku byla schopná plně ovládat řeč svého těla a pouze pár osob dokázalo z jejího výrazu a gest vyčíst, co si opravdu myslí a jaké jsou její pocity. Glorfindel byl jedním z nich spolu s lordem Elrondem, avšak to přičítala skutečnosti, že byli jejími učiteli a strávili s ní hodně času. U Thranduila si nebyla jistá, zda opravdu umí proniknout skrz její ochrannou bariéru a nebo ji prostě jen provokuje, díky svým citům k němu si však pokaždé připadala zranitelná a zcela odhalená jeho zkoumavým očím. A teď Gildor…
Normálně se považovala za docela dobrého znalce povahy, ale u něho stále netušila, na čem vlastně je. Kolik toho skutečně ví a jak s tou informací hodlá naložit?
„Vskutku?“ vypravila ze sebe a samotnou ji překvapilo, že se jí hlas nezachvěl. Nicméně měla pocit, že Gildor cítí její nejistotu, jako vlk vycítí krvavou stopu. A jakmile ji zvětří, již není úniku…
„Zajisté, Nimloth…“
Popošel k ní a ona jen s rostoucími obavami sledovala, jak se blíží. Jako šelma plížící se ke své kořisti…
„Nepochybně jsi se alespoň na chvíli dohledu Glorfindelova zbaviti potřebovala…“
Vztáhl ruku a prsty polaskal kadeř jejích vlasů. Nimloth byla tak paralyzovaná, že se ani nezmohla na odpor. Jako hypnotizovaná hleděla do jeho očí a s obavami očekávala jeho další slova.
Gildor si dával načas. Dlouho si ji prohlížel, až se jí zdálo, že již jeho pohled nevydrží, ale přinutila se neodvrátit se od něho, to vítězství mu nehodlala dopřát. Pak se nečekaně usmál a ten chlad, jenž ho obklopoval, se rozplynul, stejně jako napětí panující v místnosti.
„Nezazlívej mu starost jeho o tebe, neb pouze láska jeho k tobě jej k tomu vede. Kdybych na místě jeho byl, nejinak bych činil.“
„A to jste sem jen proto přišel, byste mi tohoto sdělil?“ otázala se Nimloth netrpělivě. Měla nepříjemný pocit, že s ní manipuluje, ale nemohla přijít na to jak. Co od ní chce?
Gildor se s potěšením pásl na Nimlothině nejistotě. Skrývala ji sice lépe než většina Eldar, se kterými se setkal, avšak ani to nestačilo, aby ho zmátla. A ještě snazší bylo poznat, co zde dělá.
Všiml si pohledů, které po sobě na nádvoří Nimloth s králem Thranduilem občas vrhali, když si mysleli, že se ten druhý nedívá. Neušlo mu ani, jak bedlivě Glorfindel svou sestru hlídá, a to, jak se vyhýbá rozhovoru s Thranduilem. Nepotřeboval už vědět víc, aby si utvořil jasný obraz…
„Nikoliv. Přišel jsem tebe o ruku tvou požádati.“

Legolas upevnil poslední obvaz na tlapku vlčete a pokusil se vpravit mu do tlamy trochu vody. Vlče sebou kroutilo a nespokojeně vrčelo, ale Legolas neustal, dokud nezískal dojem, že aspoň něco skončilo jinde než na polštáři, na němž leželo. Pak ho lehce přikryl tenkou dekou a vstal. Lidianna zůstala klečet u křesla, ve kterém zvíře spočívalo, jen zvedla hlavu a vděčně se na Legolase pousmála, než se zase odvrátila.
Legolas přistoupil ke stolku, vzal z mísy hrozen červeného vína a nenuceně ho začal jíst.
„Lidianno, to u něho míníš po den celý setrvati?“
„Radši chci být u něj, kdyby se něco stalo…“
Nesouhlasně se na ni zadíval. „Rána jeho čistá jest, nebezpečí žádného mu prozatím nehrozí. Tak proč se mnou nyní nepojíš?“
Po krátkém zaváhání přikývla. Uvelebila se na pohovku, avšak když se Legolas posadil vedle ní a jeho pevné stehno se otřelo o její nohu, poněkud ztuhla. Naštěstí se nezdálo, že by si jejího nepohodlí povšiml, byl plně zaujatý šťavnatou žlutou hruškou, do které se s chutí pustil. Chvilku ho pozorovala, než se zaměřila na obsah stolku. Nabídka byla opravdu bohatá, od lákavě vypadajícího ovoce zahrnující bílé a modré hroznové víno, červená jablka, žlutavé hrušky a tmavě modré švestky a ještě několik druhů, které ani neznala, přes slané a sladké pečivo nejrůznějších tvarů až po pečené maso.
Lidianna si nabídla jeden z koláčků naaranžovaných na talíři a skoro lhostejně se do něho zakousla. Po prvním soustu, kdy ochutnala jemnou jablkovou náplň ovoněnou skořicí, její nezájem opadl a ona neodolala, aby si poté, co ho snědla, nevzala další. Křehoučké těsto se rozplývalo v ústech a lahodná jablka přímo hladila po duši. Kdyby vedle ní neseděl Legolas, jenž si vystačil pouze s malým množstvím ovoce, jistě by se neubránila ještě jednomu kousku. Takhle se raději opřela, aby byla od toho pokušení co nejdále, a strachovala se, co asi bude následovat.
Legolas beze spěchu dojedl hrušku a nalil jim oběma pohár vína. Uchopila ho a trochu upila, i když to bylo jen proto, aby se nějak zaměstnala, než že by na něj měla chuť. Příjemně ji proto překvapilo, když zjistila, že je to stejné víno, jaké jí podával Glorfindel v Imladris. Zajímalo by ji, jestli si toho Legolas všiml a nebo je to pouze náhoda, nechtěla se však ptát.
„Toť dar od Glorfindela byl ze sklepů Imladriských,“ zodpověděl její nevyřčenou otázku.
„Aha.“ I přes její snahu to vyznělo zklamaně.
„Nechutná ti snad?“ Vyložil si Legolas špatně její ublížený tón.
„Ale ano, víno je v pořádku,“ odvětila odměřeně a znovu se napila.
„Proč se nyní neomyješ a nepřevlékneš?“ pobídl ji Legolas mírně. „Vypadáš, jako bys Orků pobíjela.“
Shlédla na své zakrvácené šaty a musela mu dát za pravdu. Přesto ji jeho kritika zamrzela. Váhavě se zvedla. Legolas povstal také a z konve, jež se nacházela poblíž dveří, jí nalil vodu do umyvadla. Jelikož ji ráno nezaznamenala, usoudila, že ji přinesl, zatímco byla pryč.
Co si asi pomyslel, když se vrátil a ji tam nenašel?
Nejistě popošla k lavoru a omyla si tvář a ruce. Byla si vědoma toho, že má krev i na kůži ve výstřihu, nicméně s tím nehodlala v Legolasově přítomnosti nic podniknout. A on zrovna nevypadal, že by se chystal v nejbližší době odejít.
Legolas netrpělivě pohodil hlavou a přistoupil až těsně k ní. Aniž by promluvil, začal jí rozšněrovávat tkanici živůtku. Jejím prvním impulsem bylo vytrhnout se mu, pak si to rozmyslela. Stejně to nemělo cenu. Pevně stiskla víčka a nechala ho, aby si s ní dělal, co chce.
Legolas hleděl na Lidiannin odevzdaný výraz a znovu ho zabolelo její odmítání. Veškeré vzrušení z její blízkosti rázem vyprchalo. Spěšně jí svlékl šaty, namočil žínku v čisté vodě a něžně očistil její zakrvácenou kůži. Osušil ji měkkým ručníkem a odnesl na postel. Ležela bez hnutí, skoro ani nedýchala, napjatá víc než tětiva jeho luku. Podrážděně se zamračil.
Proč se pořád chová, jako kdyby se jí měl každou chvíli zmocnit proti její vůli? Čeho se tak bojí?
Omýval jí nohy a znovu se musel zachmuřit, když spatřil její odřená a pořezaná chodidla.
Na co myslela, když se vybrala ven bosa?!
„Nezlob se na mě. Prosím.“
Lidianna se posadila. Styděla se, že je před Legolasem zcela nahá, a pohled na něho, jak ji pečlivě omývá, ji přiváděl do rozpaků. Nezmohla se ale na odpor.
Legolas jí opatrně otřel nohy a pak se přesunul k truhlici s jejími šaty. Chvilku se v ní přehraboval, než jedny vytáhl. Byly z karamelově hnědého sametu, lemované černou kožešinkou. Pokynul jí, aby se postavila, a pomohl jí je obléct. Když jí utahoval šněrování na zádech a jeho prsty přejely po její holé kůži, téměř zalapala po dechu. K jejímu zklamání trval ten dotyk příliš krátce. Brzy ho nahradilo hřejivé pohlazení hebké kožešiny lemující vysoký límec šatů. Snažila se přesvědčit sama sebe, že je tomu ráda, ale v hloubi duše věděla, že tomu tak není. Chyběly jí Legolasovy něžnosti… jeho hlazení… polibky…
„Nehodláš se, doufám, opět naboso ven vydati.“
Lidianna sebou trhla a zaměřila svou pozornost opět na Legolase. Tázavě se na ni díval a podával jí vysoké černé boty s elegantním šněrováním po celé délce. Natáhla si je a plně oblečená se hned cítila o něco lépe. Bezpečněji. Otázkou bylo, na jak dlouho…
„Proč nyní mi neukážeš, kterak s lukostřelbou svou jsi pokročila?“ vyzval ji znenadání.
Lidianna totiž stála na místě a tvářila se naprosto bezradně. Na jeho dotaz k němu na okamžik zvedla hlavu, než ji opět posmutněle sklonila k zemi.
„Nemám luk. A stejně jsem k tomu neměla od návratu z Imladris příležitost.“
Legolas zachytil jemnou výtku.
„Vím, že jsem přislíbil, že s výukou tobě pomohu. Dříve však času na to nezbylo. Nicméně pokud zájem tvůj přetrvává, ničeho nám v tom nyní nezbraňuje.“
Povzbudivě se na ni pousmál, což ovšem nemohla ocenit, neboť stále ještě upřeně studovala podlahu.
Nerozhodně pokrčila rameny. „Jak to, že ne? Bez luku to asi půjde dost špatně…“
Když se jí nedostalo žádné reakce, zvedla hlavu. Legolas právě přicházel s jakousi krabicí. A ona ani neslyšela, že se vzdálil!
Zastavil se před ní a s tajuplným výrazem jí ji podával.
„Když vůle jest, vždy i způsobu se najde,“ připomněl jí její vlastní slova.
Rozpačitě od něj tu truhlici převzala, ruce se jí přitom slabě chvěly. Zvědavě si ji prohlížela. Byla dlouhá a poměrně úzká, vyrobená z tmavého dřeva. Víko měla zdobené dovednou řezbou a jednotlivé rýhy byly vyplněny mithrilem. Okouzleně po nich přejela prsty.
„Panta ta (Otevři toho),“ vybídl ji.
Opatrně položila truhlici na postel a pomalu nadzvedla víko. Dech se jí zatajil. Vnitřek byl vystlán vínově zbarveným sametem a na něm spočívaly luk a toulec s šípy. Ale jaké!
Luk byl černý a jeho lesklý povrch byl zdoben jemnou rytinou a mithrilem, kožený toulec byl vyveden ve stejné barevné kombinaci a opatřen popruhy pro připevnění na záda. Z jeho ústí vykukovaly opeřené konce šípů. Nesměle jeden vytáhla. Byl také černý, na konci ovázaný mithrilovým vláknem a zakončený postříbřenými péry. Zvolna ho zasunula zpátky.
Legolas vyndal luk a podal jí ho a teprve tehdy si všimla, že i tětiva je stříbrná. Lidianna nikdy předtím neviděla něco podobného. Věděla, že je to smrtící zbraň, ale v tomto provedení připomínala spíš umělecké dílo. Dojatě se podívala na Legolase, jenž ji sledoval s něžným úsměvem na rtech.
„Toť dar můj svatební pro tebe jest. Doufám, že ty jej přijmeš a dobře tobě sloužiti bude.“
Těžce polkla, k jejímu zahanbení jí vstoupily slzy do očí. „Jsou opravdu úžasné, Legolasi. Děkuju.“
Spontánně se postavila na špičky, objala ho a vtiskla mu drobný polibek na tvář. Nezvedl ruce, aby ji sevřel, jen na ni upřel svůj pohled, a byla ztracená. S přivřenýma očima mu jako hypnotizovaná nabídla rty k polibku. Když k ní sklonil hlavu, v očekávání skoro přestala dýchat. Ale on ji jen letmo políbil stejně jako ona předtím jeho a pak hned od ní poodstoupil. Chtělo se jí plakat zklamáním. Utěšovala se, že to je přece to, co si přála, nechápala jen, proč si tedy připadá tak odstrčená.
„Ta nae saesamin (Bylo mi potěšením).“
Legolas zvedl toulec z truhlice a zkušenými pohyby jí ho připevnil.
„Amin nowa lle desiel sii´ (Já myslím, že nyní připravena jsi),“ ohodnotil věcně, zatímco si připínal svůj toulec a kontroloval luk.
Přikývla. Srovnala si řemení na prsou a poté, co se ujistila, že vlče stále spí a nic mu nechybí, ho bez většího nadšení následovala ven. Mnohem raději by zůstala v talanu, potřebovala teď být sama. Cítila se příliš zmatená a zranitelná, než aby byla blízko něho. Ale nenapadal ji žádný způsob, jak se tomu vyhnout, aniž by se ho dotkla.
Kupodivu se Legolas nesnažil k ní příliš přiblížit. Bez toho, aby jí nabídl rámě, se vydal po schodech dolů a neotočil se, dokud nestanul na zemi. Lidianna byla zrovna asi v polovině schodiště, v jedné ruce křečovitě svírala luk, druhou si držela sukni. Pohybovala se velice nejistě, jako kdyby očekávala, že každý následující krok bude jejím posledním. Překvapilo ho to.
„Lle gorga taurnea (Obáváš se výšek)?“ dotazoval se nevěřícně.
Lidianna odmítala pohlédnout dolů, aby se jí nezamotala hlava. Statečně pokračovala v sestupu a spěšně popírala jeho podezření.
„Samozřejmě, že ne! Nechápu, jak jsi na něco takového přišel!“ odvětila lehce přezíravě.
Nehodlala mu vyprávět o tom, jak prudce jí buší srdce, že se jí točí hlava a nohy jí podklesávají. Nechtěla, aby věděl, jak špatně je jí od žaludku. Proč mu prozrazovat další svou slabost? Naneštěstí pro ni hovořila její bledá tvář dost jednoznačně.
„Proč tedy sobě nepospíšíš? Či snad za svitu Ithilu (měsíce) stříleti hodláš?“
Legolas neviděl důvod, proč by na ni měl být mírný, když k němu nedokázala být upřímná. Proč se za každou cenu snaží být silná a nezávislá? Zatím to akorát jen působilo potíže. Kdyby se mu hned svěřila se svým děsivým snem, mohli si o tom promluvit a společně to překonat. Ale ona se rozhodla o tom pomlčet a místo toho se k němu chová odmítavě a je vystrašená z každého jeho dotyku. Nejdříve měl v úmyslu ji konfrontovat, avšak když si vzpomněl, jak tehdy nelibě nesla to, že četl její myšlenky, věděl, že by jeho snahu neocenila. Brala by to jako zásah do svého soukromí. Bylo nutné, aby k němu sama přišla a se vším se mu svěřila. Jenže s tím, jak se ho snažila stranit, to nebylo příliš pravděpodobné. Vzpomněl si, jaký zažil šok, když se ráno vrátil do talanu a našel ho prázdný. Obával se, že od něho utekla. Jaké bylo jeho ulehčení, když se vydal po její stopě a nalezl ji v lese za zahradami. Nevěděl, jestli ji má obejmout a nebo s ní důkladně zatřást. Pak spatřil tu krev a všechno bylo nakonec jinak…
Sledoval, jak se Lidianna na okamžik zarazila, než hrdě vztyčila hlavu a pokračovala v chůzi. Cítil, jak ji svou hrubou poznámkou zranil. Viděl i bolest a zmatek v jejích očích, když ji v talanu tak neosobně políbil a hned od ní odstoupil. Bylo to tak však pro oba lepší. Kdyby ji políbil tak, jak by si přál, vystrašil by ji natolik, že by možná zapomněla i na svůj strach z výšek a utekla by z talanu rekordní rychlostí. Doufal, že když se k ní bude chovat zdrženlivě, pochopí, že se nemá čeho bát, a sama za ním přijde. Vnímal, že po něm touží, bylo jen třeba, aby její touha převážila nad jejím strachem.

Neočekávala, že když se vrátí do svých síní, bude tam už na ni čekat. Překvapilo ji, že se o tom dozvěděl tak brzy. Přesto nasadila potěšený úsměv a přivítala ho. Nenechal se však zmást. Aniž by ji pozdravil, hned na ni zaútočil.
„Čehož si myslíš, že činíš?!“
Pohodila svými temně rudými vlasy. „Odkdy se tobě z činů svých zodpovídati musím?“ zeptala se chladně.
„Neb do záležitostí zasahuješ, po nichž tobě vůbec ničeho není!“ vytkl jí ostře.
„Vskutku? Však tobě zatím též ne.“
Její mrazivý tón ho poněkud zklidnil. Možná k tomu přispěly i hrozivě vyceněné zuby obrovského bílého vlka, jenž ji od jejího příchodu provázel. Díval se, jak vystupuje po schodech a usedá na nízkou pohovku, její čtyřnohý společník jí ulehl k nohám a upřeně ho sledoval.
Pousmála se. Adaronova oddanost jí aspoň trochu nahrazovala lásku, po které tak toužila. Něžně ho podrbala za uchem.
„Dobře víš, že osud změniti nemůžeš. Tak proč tohoto činíš? Čehož tím docíliti chceš?“
Zůstal stát před ní. I kdyby se chtěl posadit, nebylo kam, její síně byly až na tu jedinou pohovku zcela prázdné. Okna ani dveře nebyla ničím zakrytá, studený vítr se volně proháněl místností, přinášející s sebou občas hrst sněhových vloček. Zdi byly potažené námrazou, mramor na zemi připomínal led, stejně jako její oči, kterýma si ho teď přeměřovala.
„A proč soudíš, že něčeho zamýšlím?“
„Neb tebe znám. Však tys do budoucnosti nahlédla, víš, čeho se stane. A víš, že způsobu není, kterak tomu zbrániti.“
Zdálo se, že o tom přemýšlí. Rozhostilo se ticho, které narušovalo jen občasné naříkavé kvílení meluzíny.
Prohlížel si ji, jako kdyby ji viděl poprvé. Nechápal, jak její rudé vlasy mohou působit tak studeně, její pokožka byla bledá, až se zdála téměř průsvitná. Její stříbřité oči se leskly množstvím neprolitých slz.
Pak promluvila a její odhodlaná slova ho zarazila.
„Když vůle jest, vždy i způsobu se najde…“