Srdce bojovnice - 20. díl

Ležela jsem strnule na lůžku, skoro jako kdyby ze mě už všechen život vyprchal, a hořce jsem litovala, že jsem u té osady nevykrvácela. Proč mě Valar tak zkouší? To mě skutečně tolik nenávidí? Ale za co? Najednou jsem měla pocit, jako kdyby mě ovanul průvan z Mandosových síní, a bezděčně jsem se otřásla.
„Zdá se, že přichází k sobě… Tak tu neztrácej čas mluvením a raději ji ošetři! Já ještě nějakou dobu vydržím, beztak je to jenom škrábnutí, už jsem v minulosti dostal daleko horší…“ promluvil opět rozhodným tónem Thranduil a já se znovu zachvěla. Tentokrát to už ale nebylo chladem.
„Musíme ji přetočit na břicho. Opatrně!“ poučil prince Lindir a společně mě pomalu obrátili. Když jsem ucítila lehký dotyk na své holé kůži, neubránila jsem se vyděšenému cuknutí.
„Klid, děvče. Já ti neublížím…“ chlácholil mě Lindir, ale jeho slova na mě měla naprosto opačný účinek. Celá jsem se rozklepala a nebýt něčích rukou, které mě pohotově přimáčkly zpátky na matraci, vyrazila bych odtamtud.
„Nehýbej se, akorát si ještě víc ublížíš!“ napomenul mě léčitel, ale já si nemohla pomoct. Tolik mi to připomínalo to, co mi do ucha nenávistně šeptal Beleg!
„Nechte mě být!“ vyjekla jsem a snažila se vytrhnout. Cítila jsem, jak mi po stehnech stéká čerstvá krev, a bylo mi do breku. Zaťala jsem zuby, abych ze sebe nevydala ani hlásku, už jsem se ponížila dostatečně, tohle by byla poslední kapka.
„Buď přece rozumná… Zůstaň chvilku bez hnutí a já se o tebe postarám. Vím, že máš bolesti, ale dokážu ti pomoct...“ zkoušel mě Lindir přemluvit. Marně.
Znovu jsem sebou zazmítala a se zadostiučiněním jsem zaregistrovala, že se mi podařilo někoho zasáhnout nohou.
„Už toho mám dost, Thranduile!“ zaúpěl Lindir, který byl očividně tím nešťastníkem. „Jsem léčitel, ne krotitel! Zdá se, že tohle děvče si příliš vytrpělo, než aby bylo ještě schopno správně vnímat!“
„Mě vnímat bude!“ odvětil princ s přesvědčením a než jsem se nadála, popadl mě za cop a otočil mi hlavu tak, abych mu viděla do tváře. Klečel hned vedle lůžka, takže jsme měli oči téměř ve stejné výšce. A z těch jeho na mě sršely vzteklé blesky. Okamžitě jsem se snažila osvobodit, ale docílila jsem pouze toho, že svůj stisk ještě zesílil.
„Jak se to chováš, vojáku?!“ otázal se mě ostře. „Když už jsi tak nešikovný, že utrpíš zranění, měj aspoň dost rozumu, aby ses bez námitek nechal ošetřit a nedělal ostudu svému veliteli! Nemám ve své jednotce místo pro hlupáky! Takže buď se ihned přestaneš vzpouzet a nebo si hledej práci jinde! Třeba někde v kuchyni!“
„Thranduile, nech ji na pokoji! Nemyslíš si, že už si užila své? Tohle jí nijak neprospěje!“ okamžitě zaprotestoval Lindir proti princově přístupu.
Jenže mě kupodivu jeho rázný hlas upokojil. Přestala jsem sebou házet a místo toho jsem se soustředila pouze na něho. „Stejně pro mě nemáte místo, pane… Ne potom, co jsem Vás…“ zamumlala jsem nesouvisle a nenáviděla se za svou slabost.
„Odkdy voják rozhoduje za svého velitele?!“ přerušil mě Thranduil rázně. „Pokud vím, tak jsem se tě ještě nezbavil! Navíc jsem byl dnes s tvým výkonem vcelku spokojen! Hleď, ať se co nejdřív uzdravíš, ať s námi vbrzku můžeš vyrazit do další akce! Bez lučištníka s tvými schopnostmi budeme ve značné nevýhodě!“
Zabloudila jsem pohledem na jeho rameno a když jsem spatřila, že mu z něho dosud trčí můj šíp, který akorát kdosi zalomil, ztěžka jsem polkla. „To si nemyslím, pane…“ vypravila jsem ze sebe nešťastně.
„Také ti nepřísluší zpochybňovat má slova, rozumíš?!“ zareagoval Thranduil tvrdě a nevlídně se na mě zamračil.
„Ano, pane…“ hlesla jsem a byla mu vděčná za to, že aspoň v tenhle okamžik nemusím nad ničím přemýšlet. Poslouchat rozkazy bylo značně osvobozující.
„Dobrá! Nyní se nech ošetřit a pár dní si odpočiň! Jakmile Lindir usoudí, že jsi bojeschopná, pak se budeš hlásit u mě! Jasné?!“ nařídil mi Thranduil a já se nezmohla na nic víc než na souhlas.
„Ano, pane!“
Princ spokojeně přikývl a konečně mě pustil. Než se zvedl, zastrčil mi volný pramen vlasů za ucho a přitom zlehka přejel po pohmožděnině na mém krku. „A pamatuj, že ti dosud dlužím trest za tvou neposlušnost a nedochvilnost… To, žes mě zranila, je jen další položkou na tvém seznamu prohřešků… A buď si jistá, že ho s tebou hodlám vyrovnat…“
Netušila jsem, co mě víc rozechvělo, jestli ten letmý dotyk a nebo jeho pohrůžka, ale vím, že když se za ním o chvilku později zavřely dveře, zachvátil mě pocit smutku a hluboké ztráty.