Forsaken - 52. díl

„Odhadl jsem to podle tvýho hlasu. Proč se ptáš? Bojíš se snad, že jsem si tě prohlížel, když ses převlíkala?“ sdělil mi Riel, ale jeho vysvětlení mě zrovna moc neuklidnilo. Jak může sakra vědět, že už jsem si to tričko oblíkla?!
„A prohlížel?!“ zeptala jsem se ho ostře, i když to byl dost absurdní dotaz.
„Vypadám snad na to, že vidím ve tmě?“
Tohle ani nebyla otázka. Jeho tón spíš škádlil, vysmíval se mi.
„Možná...“ hlesla jsem a najednou se cítila strašně zranitelná. A unavená. Tiše jsem se posadila na okraj pohovky a bezradně svěsila ramena.
„Pojď ke mně, Izabel. Já přece nekoušu…“ pronesl Riel konejšivě a já téměř zatoužila ho poslechnout. Dřepět celou noc v nohách jeho pelechu rozhodně nepatřilo do mých představ o pohodlným odpočinku. Jenže lehnout si vedle něj takhle nalehko? Připadala jsem si jednoduše a úplně ztracená. V nose mě začalo štípat a já se přemáhala, abych se mu tam nerozbulela. To by ho určitě pobavilo ještě víc.
„Ty brečíš?“ ozval se znenadání Rielův hlas hned vedle mýho ucha.
Polekaně jsem sebou trhla. „Dej už mi pokoj, jo?!“ vybuchla jsem a k mému znechucení cítila, jak se mi po tvářích skutečně rozběhly slzy. „Pro tebe je tohle všechno děsná sranda, viď?! Víš, jaký to je, když kvůli tobě někdo umře?!“
„Jo… náhodou vím…“ hlesl tiše.
„Nemyslím tím, když někoho sám zabiješ! Myslím někdo blízkej! Někdo, koho jsi miloval, pokud seš vůbec něčeho takovýho schopnej!“
„Já chápu, cos myslela. A jo, vím, jaký to je.“
Znělo to dost vážně. A smutně.
„Jenže život jde dál…“ dodal vzápětí nepřesvědčivě.
„Vážně?“
„Jo.“
„Takže už ses s tím vyrovnal?“
„Ne.“
To neznělo příliš povzbudivě. „Tak co mi radíš?“ vypravila jsem ze sebe sklesle.
„Užívat si života dokud můžeš. I za ty, o který jsi přišla.“
„Ty to takhle děláš?“
„Ne.“
„Tak co děláš ty?“
„Mstím se… Ale to není ten nejlepší způsob… Vykrádá ti to duši… a drásá srdce…“
„Přesto to děláš?“
„Jo. Někdo je musí zastavit.“
„Já… nemyslím si, že mám chuť a sílu dál bojovat. Jak si můžu po tom všem užívat života? Připadá mi, že už nikdy nic nebude jako předtím…“ povzdechla jsem si zoufale.
„To máš pravdu. Ale pořád jsou tu ještě věci, pro který má smysl žít.“
„Fakt?“
„Určitě.“
„Jako co?“
„Cokoli, co tě dělá šťastnou.“
Ačkoli jsme jen seděli těsně vedle sebe a naše těla se vůbec nedotýkala, přišla mi tahle chvíle hrozně intimní. Jako kdyby nás ta tma nějak spojovala. Najednou už jsem si nepřipadala tak sama.
„Co dělá šťastným tebe?“ otázala jsem se zvědavě, i když jsem tak trochu počítala s tím, že mi odmítne odpovědět.
„Hmm… nech mě přemýšlet… Dlouhý projížďky na motorce… západ slunce… kuře vindalu… Prostě obyčejný věci… Život je o obyčejnejch věcech, víš? Nesmíš očekávat nějaký zázraky… Vždyť už jenom to, že žijem, je dost velkej zázrak…“
„A tohle ti stačí?“ podivila jsem se.
„Někdy ne.“
„A co děláš pak?“ Možná, že teď už jsem byla vážně vlezlá, ale nemohla jsem si pomoct.
„Vážně to chceš vědět?“
Rielův dech mě pohladil po tváři a já ztěžka polkla. Jemné chloupky na krku se mi naježily a celým tělem mi projelo příjemné mrazení, které skončilo slabým brněním v konečcích prstů. Něco mi našeptávalo, že bych se měla okamžitě zvednout a rozhodně bych neměla přisvědčit, protože v jeho slovech bylo jasně zřetelné varování. Jenže já tomu nebezpečí prostě nedokázala odolat.
„Jo...“
„Tohle…“ zamumlal Riel. A než jsem se stačila nadechnout, přitiskl svý rty na moje.