Pirátská povídka (6.část)

„Temure už můžeš jít,“ rozkázal kapitán Temurovi, který se neochotně zvedl a nabručeně odešel.
„Rána se ti špatně hojí Oswalde, navíc se zanítila“ pokračoval poté, co se za kormidelníkem zavřely dveře. „To je velmi... nemilé. Brzy musíme uskutečnit Ryšavcův plán. Do čtrnácti dnů! Mám totiž strach, aby se království nevzmohlo a neposlalo proti nám další flotilu.“
„Ale kapitáne to nepůjde, sám říkáte že ta rána... ”
„Neboj Oswalde, naštěstí jsem našel způsob, jak tě brzy postavit na nohy!“
„Ehm... no nevím... vážně?“
„ Měl bys vědět, že Ryšavec nám posílá na pomoc nového člověka. Je to sice jeden z černokabátníků, ale nemusíš mít obavy. On ti pomůže dostat se z té patálie během chvilky.“
Z těchto slov mi oprávněně přešel mráz po zádech...

Kdysi dávno býval Ryšavec pouhopouhým pirátským kapitánem. Velel jen jedné lodi. Pak od pirátů odešel a kolují zvěsti, že se dlouhou dobu toulal po Sigultských pouštích, kde po něčem pátral a lecos objevil. Dal se tam prý dohromady s různými podivíny a snad se od nich naučil i nějakému magickému umění. Neví se jestli jsou to pomluvy, či smyšlenky - každopádně po deseti letech se vrátil do Pirátské země. Tam právě starý Bolsan odstupoval pro stáří ze své funkce Hlavy pirátů, která v té době měla jen jakýsi reprezentativní účel. Hlava měl skutečnou moc jenom v Kel-Aru.
Hned jak Ryšavec přišel do Kel-Aru, vydal se za Bolsanem na návštěvu.
Někteří říkají, že po Ryšavcově audienci se Bolsanovi vkradl do očí děs a týden s nikým nemluvil.
Nikdo neví jak k tomu došlo (panují však jisté domněnky), ale starý Bolsan pak určil jako svého nástupce Ryšavce, i když na to místo mělo nárok mnohem víc uznávanějších kapitánů.
Jakmile se Ryšavec chopil vlády, povstala proti němu spousta nespokojených kapitánů. On jenom s pár věrnými muži vzpouru potlačil a kapitány nechal popravit. Brzy donutil i ostatní pirátské přístavy, aby mu odevzdávaly kořistní daň a uznávaly jeho moc. Ty to ovšem udělaly až potom, když se jim v divokých vichřicích zničila loďstva a podivné blesky začaly zapalovat paláce místních samovládců. Všechny tyto nehody se přičítaly ďáblu, se kterým prý Ryšavec uzavřel smlouvu, strach z nové Hlavy pirátstva rostl.
Záhy po svém nastolení pozval Ryšavec do Kel-Aru partu divných lidí. Říkal, že to jsou přátelé z cest. Každopádně nevím kdo, kromě Ryšavce a ďábla, by je chtěl mít za přátele. Chodili oblečení celí v černém a na čelech měli vypálené zvláštní znaky. S nikým nemluvili. Z paláce, kde byli ubytováni se kolem půlnoci ozývaly divné zvuky a bubnování. Lidé se tomu místu obloukem vyhýbali. Dokonce i ti nejotrlejší hrdlořezové. Říkalo se, že jde o kult černé magie. Kolovaly také pověsti o několika záhadných zmizeních, připisovaných za vinu právě jim. Nikdo se však proti nim neodvážil vystoupit, všichni se báli. Sám jsem viděl, jak jeden černokabátník nějakou magií zapálil rabiáta z pouště, který se na něj jen trošku ušklíbl.
A takový člověk se o mě měl postarat.

...Od mého probuzení uplynuly téměř čtyři dny. Cítil jsem se pořád slabý, ale horečka rychle klesala. Vlastně jsem za to vděčil mé ošetřovatelce Ailen, se kterou jsem se poměrně rychle sblížil a která o mě dobře pečovala.
Ailen, to byla ta nová otrokyně kapitána Flaundryho. Byla celkem hezká. Abych si zajistil její přízeň, slíbil jsem jí, že ji na kapitánovi vymůžu svobodu. Což jsem ale neměl v úmyslu. Alespoň zatím... na dlouhou dobu.
Hodně jsme si spolu povídali. Téměř o všem. Dozvěděl jsem se, že je sirotek. Sloužila prý jako chůva v rodině místodržícího. Ten ujel na koních se svými gardisty těsně před prolomením barikád vedoucích k jeho paláci a služebnictvo nechal napospas pirátům. Do našich rukou padlo hodně Grabských občanů, protože nikdo nevěřil v dobytí města piráty a proto hodně lidí neuteklo. A tak se stalo, že si ji v tom davu shromážděném piráty na náměstí, vyhlédl Flaundry, jako svůj podíl na kořisti. Řekla mi, že se k ní chová slušně. Když prý viděla, co dělají ostatní piráti se svými otroky...
Na oplátku jsem ji zase já povídal o sobě a ona vždycky se zájmem naslouchala, s očima zahleděnýma do mých.

Pozdě odpoledne se venku strhl jakýsi ruch. Chtěl jsem se podívat z okna, co se děje, ale při pokusu o zvednutí se z postele mě rána tak zabolela, že jsem toho radši hned nechal.
Najednou vše ztichlo, do pokoje vtrhnul Temur a se zděšeným výrazem v očích zabreptl: „Už je tady! Připrav se.“ A pak rychle zmizel, srábek jeden.
Zalila mě vlna chladu. Jakoby se něco blížilo …
Najednou se dveře rozlétly dokořán a dovnitř vstoupil vysoký muž se znakem na čele , celý zahalený v tmavé róbě. Za ním odhodlaně kráčel Flaundry. „To je on,“ řekl kapitán a ukázal na mě.
Muž v černém se na něj ani nepodíval, ale pokynul rukou. Flaundry rychle odešel.
Já jsem na toho černokabátníka jenom zíral a přiznám, trochu z něj šel strach.
Dveře se samy od sebe zabouchly, stejně tak okenice. Chlápek, nebo co to bylo, ke mně přistoupil. Jeho tvář byla popelavě šedá a oči zářily jakýmsi studeným plamenem, hrůzný dojem ještě podtrhovaly mastné havranní vlasy.
„Teatrální výstup, tím na mě nezapůsobíš,“ zavrčel jsem rádoby odvážně.
Ústa se mu zkřivila v posměšném úšklebku a pak poprvé tiše promluvil: „Drzá svině.“
Nečekaně jsem se vznesl asi dvě stopy nad postel. S úlekem jsem si všiml, že muž cosi šeptá podivným hvízdavým hlasem a zuřivě gestikuluje. Zaplavil mě pocit dusného horka.
Cosi mi stahovalo hrdlo. Nemohl jsem se vůbec nadechnout! Zkusil jsem na něj zařvat, ať toho nechá. Z hrdla mi však nevyšla ani hláska! Poslední, čeho jsem si všimnul byly zelené plameny, vířící ve vzduchu okolo mě. Pak si na nic nepamatuju.