Srdce bojovnice - 21. díl

Jakmile Thranduil odešel, Lindir pokračoval v mém ošetřování a tentokrát už jsem se nijak nevzpouzela, ačkoli příjemné mi to rozhodně nebylo.
„Kdo tě takhle zřídil?“ zeptal se mě znenadání, zatímco mi čistil a ovazoval rány.
„Co na tom záleží, pane?“ hlesla jsem tiše a doufala, že ho tím odradím od dalších otázek.
„Protože ten dotyčný musí být přísně potrestán! Něco takového mu přece nesmí projít!“
„Nic se přece nestalo.“
„Že nic?! Podívej se na sebe! Nechápu, že jsi hned po tom incidentu nezašla k léčitelům! Takhle zbytečně trpět a pro nic!“ Lindir byl zjevně pobouřený.
„Měla jsem své povinnosti,“ sdělila jsem mu stručně. Podle mého to vše vysvětlovalo.
„No jistě. Povinnosti vojáka... Jenže ty jsi dívka! A s tím by ses měla konečně smířit a chovat se podle toho!“ Bylo zřejmé, že ho moje slova nepotěšila.
„Možná že jsem dívka! Ale především jsem voják! A podle toho se také chovám!“ namítla jsem ostřeji, než bych si mohla ve svém postavení dovolit.
„Skutečně? Ty se, má milá, nechováš ani jako voják ani jako dívka! A nebo si myslíš, že si někdo z nich obvykle úmyslně působí bolest?“
„O čem to mluvíte?“ zatvářila jsem se nechápavě, ale Lindir se tak snadno oklamat nenechal.
„Však ty víš o čem. O tvých jizvách na pažích... O té nové ráně na zápěstí... V tvém oblečení jsme našli několik nožů. Vsadil bych se, že kdybych tě říznul, ty řezy by byly identické. A nebo se mýlím?“
„Vyhrožujete mi snad?“ předstírala jsem šok.
„Ale děvče, vypadám snad na to? A také nepředpokládám, že by tě něco takového dokázalo vystrašit. Zaslechl jsem, co ti Thranduil šeptal, jiné by to přinejmenším znepokojilo. Ale ty... ty vypadáš, že se snad na jeho trest těšíš!“
„Ten trest si zasloužím, to je vše.“
„Vskutku? A čím ses tak provinila, že se trestáš i sama?“
„Proč se ptáte?“
„Jen ze zvědavosti. Jsi přece voják, tak mi odpověz.“
Chabě jsem se pousmála. „Jen pokud mi to přikáže můj velitel a tím Vy nejste.“
„To je pravda. Kdybych byl, tak bys ty dávno v armádě nebyla. Měla by sis najít nějakého spořádaného ellona a mít svou rodinu, jak se na dívku sluší a patří. Pokud by tě tedy ještě nějaký chtěl.“
„A proč bych měla něco takového chtít já? Mám se snad jen starat o domácnost a vychovávat děti? Kdo řekl, že to je můj účel? Já chci něco víc.“
„Proslavit se v boji?“ prohodil Lindir ne bez posměchu. „Tím, že zkolabuješ před bitvou, moc ocenění nezískáš. A prince tím také do zrovna příznivého světla nestavíš. Vezl tě celou cestu sem před sebou na koni. Co myslíš, že si o tom budou povídat ostatní?“
„Nikdo ho o to přece nežádal, bylo to jeho svobodné rozhodnutí!“ namítla jsem, ale v duchu mě jeho starostlivost podivně potěšila.
„Možná, ale přesto jsi ho do té situace dostala ty sama svou nezodpovědností! Jen Valar ví, co by se mohlo přihodit příště!“
„Princ si mě sám vybral. Pokud se mnou nebude spokojený, pak mě může vždycky propustit.“
„No, ovšem. Jenže přemýšlela jsi někdy z jakých důvodů tě přijal do své jednotky?“
Lindir mi podal nějakou jednoduchou světlou košili a já si ji rychle oblékla. Mé původní oblečení leželo roztrhané a zakrvácené na podlaze a já si pomyslela, že pokud to takhle půjde dál, pak si budu muset brzy nechat ušít několik nových uniforem.
„Protože to umím s lukem,“ odpověděla jsem mu a obula se.
Lindir si zatím poklízel různé obvazy, mastičky a bylinky, které na mě použil. Během našeho rozhovoru jsem ani pořádně nevnímala, co všechno se mnou provádí, ale teď, když jsem stála opět na nohou, jsem si uvědomila, že už mě ta zranění tolik nebolí.
„Možná,“ prohodil, aniž by se ke mně otočil čelem. „Jenže příliš bych na to nespoléhal, přece jen už ho nějakou tu dobu znám. Být tebou, dal bych si raději pozor.“
„Na co?“ otázala jsem se ho nechápavě a svázala jsem své staré oblečení do uzlíku. Pak jsem zamířila k východu.
„Možná bys měla raději pár dní přespávat v léčitelském křídle...“ nabídl mi Lindir. „Domluvím ti to tam...“
„To nebude zapotřebí. Ale přesto děkuji za Váš čas a pomoc.“
„Pak by sis možná měla vzít tohle...“ Lindir mě zastihl už u dveří a podal mi mé dýky. „Mohly by se ti hodit.“
Přikývla jsem a zastrčila je do svého uzlíku. „Na co si mám dát pozor, pane?“ zeptala jsem se znovu, protože mi jeho poznámka dosud vrtala hlavou. Co horšího by se mi mohlo stát, než to, co mi už provedl Beleg?
„Abys nedostala to, po čem toužíš...“