Forsaken - 53. díl

Nejspíš to bude znít jako nějaký pitomý klišé, ale nikdo mě nikdy předtím nelíbal tak jako Riel. Když se bez váhání a nesmělýho oďobávání zcela zmocnil mých úst a svým zkušeným jazykem ve mně probouzel pocity, který jsem dosud nepoznala, zmohla jsem se jen na to, že jsem ho pevně objala kolem krku a zavřela oči. Jeho vůně byla všude kolem mě a já zatoužila po tom, aby ze mě strhnul to hloupý triko a naše nahá těla se mohla přitisknout k sobě bez zbytečný bariéry oblečení. Jenže k mýmu překvapení se ani nepokoušel zajet mi pod něj rukama, jenom ve svých dlaních svíral moji hlavu a líbal mě tak, jako kdyby na tom závisel jeho život. Tak jako kdyby se jeho ústa milovala s mými.
Když po nekonečně dlouhé a přesto tak kratičké době náš polibek ukončil, zalapala jsem po dechu. Rty mě ještě slabě brněly a přesto jsem se nemohla dočkat, až mě začne líbat znovu.
„Stačí ti to jako odpověď?“ zeptal se a jeho hlas kupodivu nezněl ani udýchaně ani jinak než obvykle. Trochu mě to zklamalo.
„Možná...“ Nejistě jsem si olízla rty. „Ale třeba bych to potřebovala zopakovat, abych to plně pochopila...“ hlesla jsem a nestačila se divit, kde se ve mně vůbec vzala ta drzost takhle okatě si říkat o pusu.
Tiše se zasmál. „Spíš se potřebuješ vyspat. Vypadáš, že co nevidět padneš únavou.“
Tentokrát už jsem se radši ani neptala, jak to může vědět. Určitě by mi stejně řekl nějakej nesmysl jako třeba, že to poznal z našeho polibku.
„Asi jo. Ale nejdřív potřebuju svůj bágl...“ řekla jsem skoro zoufale a s nervozitou čekala, že budu muset znovu vysvětlovat proč.
„Stydlivko...“ vmetl mi Riel do tváře a vzápětí mi do rukou vtiskl hledaný batoh.
Zrudla jsem. Takže on celou tu dobu tušil, proč se po něm tak sháním, a přesto se tvářil, že nic nechápe! Nejradši bych ho s ním vzala několikrát důkladně po hlavě, ale neměla jsem ponětí, kde se zrovna nachází.
„Upíre!“ sekla jsem po něm aspoň naštvaně a začala se přehrabovat ve svých věcech. Naštěstí jsem jedny kalhotky našla poměrně rychle a hned jsem si je s úlevou oblékla. Pak jsem si ještě dopřála důkladný doušek vody z mý PETky.
„Lepší?“ zeptal se mě Riel, když jsem batoh zas položila na zem, a já si uvědomila, že stojí přímo za mnou.
„Moc ne.“
„Jestli to nebude tím, že jsi přehnaně náročná.“
„Jo, to bude nejspíš ono! Dík za analýzu!“ pronesla jsem kysele.
„Nemyslím to zle, všechny ženský už jsou takový,“ odvětil a myslel si, že mě to jako snad uklidní.
Zamračila jsem se. Náročná?! Měl by vidět některý slečny, jak jsou náročný! Určitě by se s ním bez protestu neharcovaly až sem a pak se nenechaly odbýt jedním mizerným kafem! Skoro jsem si přála, aby na nějakou takovou pěstěnou blondýnku narazil. Byla jsem si jistá, že po zkušenosti s ní by svůj názor na mě přehodnotil.
„Jo, tak sorry! Mám dneska trochu blbej den! Ale zejtra si vezmu maskáče, nátělník a samopal a uvidíš, že budem skvělý parťáci!“ vystřelila jsem po něm, bohužel jenom slovně, a konečně jsem si zalezla pod peřinu na stranu, kterou předtím nechal volnou.
„Tak daleko ještě nejsme. Pro začátek stačí nějaká teplákovka a běžecký boty. Pojedeme na výlet. Teda... já pojedu...“
Ucítila jsem, jak se matrace prohnula pod jeho vahou a usoudila jsem, že už si také lehnul. Pro jistotu jsem se odsunula co nejvíc na okraj.
„Nemám teplákovku ani běžecký boty! Netušila jsem, že jedu na výcvikovej tábor!“ odbyla jsem ho nerudně a byla jsem ráda, že jsem tak nevybavená. Tentokrát jsem pochopila hned, co plánuje, a představa toho, jak si jede na motorce a já vedle něho sprintuju, se mi vůbec nezamlouvala.
„Neboj, nejdřív vyrazíme na menší nákupy. To by se ti jako holce mohlo líbit!“
„Výborně. Pomůžu ti vybrat něco, co ti bude slušet! V tý černý vypadáš děsně usedle. A pak si zajdem ke kadeřníkovi, co ty na to? Koukala jsem, že máš dost roztřepený konečky, ale jsem si jistá, že nějaký balzám to bez problémů spraví...“ spustila jsem na něj přehnanou imitací bezduché slečny, která má v hlavě jen značkové hadříky a umělý nehtíky a svý dokonale vyžehlený vlásky.
„Nepokoušej svý štěstí, Izabel, nebo zjistíš, kolik rychlostí má moje motorka. Tím, že je všechny na vlastní kůži okusíš!“ pohrozil mi Riel a bylo zřejmý, že na další pošťuchování opravdu nemá náladu.
„Stejně nemůžu na žádný nákupy! Nemám ani floka! Což mi připomíná, že nejspíš musím zejtra do práce! Teda... myslím... co je vůbec dneska za den?“ zeptala jsem se rozpačitě. Připadala jsem si jako blbec, že nevím takovou základní věc. Jenže Rielova odpověď mi skoro vyrazila dech.
„Není to jedno? Už dávno jsem se o to přestal starat. A s penězma si starosti nedělej. Jenom o to, abys přežila každej novej den. Jak se jmenujou je přece úplně jedno.“
„Jo? To zní dost... prostě...“
„Brzy se přesvědčíš o tom, že to je všechno jiný než prostý. A teď už spi. Pusu na dobrou noc jsi beztak už dostala!“
„Jako kdybych se o ni prosila!“ odsekla jsem dotčeně. Zmetek jeden samolibej nafoukanej!
Jenže co mě štvalo nejvíc bylo to, že bych to byla i ochotná udělat.